Únor 2018

Srdeční rytmus

10. února 2018 v 23:01
Jak se upravil můj denní rytmus zdá se, že se upravilo všechno kolem.
Spím dobře. Už nemívám podivná probouzení ve 3 nebo 4 ráno, kdy jsem nabytá energií, která mi pak chybí po zbytek dne. Naopak, jsem mnohem energetičtější, nepotřebuju žádné svoje šlofíky, nemám hlavu v mlze, a nejsem úplně vyždímaná jako jsem bývala i po 10 hodinách spánku. A nepřejídám se - což bývala taky nespíš normální tělesná reakce na nedostatek energie.

Nová práce je od pondělí do pátku. V pondělí večer mám švédštinu, v úterý jógu a sezení, ve středu znova švédštinu, čtvrtky trávíme s Kokosem, a o víkendu mám volno s Kokosem nebo bez. Pravidelný rozvrh vyhovuje mě a MÉMU TĚLU tak moc, že se nikdy nechci vrátit do zaměstnání, které by vyžadovalo práci po večerech a víkendech. Jako by se mi život otočil novým směrem a vyšlo najevo, že jediný co potřebuju, je struktura.

Taky potřebuju koexistovat. Soužití mi dává smysl v každodennosti. Dává mi smysl vařit (a potažmo jíst), vytvářet hezké prostředí a uklízet, a konec konců vypadat jako člověk. Takže se nikdy nechci vrátit do časů, kdy mi v koberci lezli brouci a v hrnku od kafe rostla plíseň, kdy, pokud jsem nešla ven, jsem si nemyla vlasy a nečistila zuby i několik dní, kdy jsem jedla, pokud jsem jedla, vegetariánské kuličky z mrazáku nebo cokoliv co se dalo připravit do dvou minut. Asi to bývalo dosud tajemství, že jsem bývala fakt hodně nechutná (když mi bylo 16), a že mít cenu sama pro sebe mě míjí dosud. Třeba si trochu té ceny sebe musím nasosat od lidí, co mě cení, a pak si sama zvyknu, že za něco stojím.

V klidu a bezpečí, kdy můžu přestat vyšilovat z budoucnosti, která má teď jasnější linku, a kdy mám někoho na koho se můžu spolehnout, se taky začíná víc ukazovat, jaká skutečně jsem.
Třeba že asi nejsem vůbec sportovní. Že jsem na jógu chodila denně, protože jsem neměla na večer jiné plány, a z toho důvodu jsem si platila členství ve dvou studiích, protože ve studiu 1 neměli jógu ve čtrtky, a každý čtvrtek tak hrozil ukázat, jak se nudím.

Nebo že mě vlastně nezajímají moje tělesné proporce. Že mi nedává smysl tvrdě pracovat na svalech a jejich udržování, když nejsem vrcholový sportovec a nikdy nebudu. V jógu ale věřím hodně ze zdravotního hlediska, a tak chodím dvakrát týdně, ale už se moc netlačím do akrobatických kousků, protože z přehnaných mostů mě akorát bolí záda.

Takže jím mnohem víc než kdy dřív, cvičím mnohem míň než v posledních 7 letech, ale paradoxně jsem hubenější. Což mě utvrzuje v tom, že tělo je dokonalé. Potřebuje spát, jíst dobře a pravidelně a s radostí, a nejspíš se nepotřebuje ždímat v posilovně každý den.

Taky se ukazuje, že jsem asociál a že mi to nevadí. S vědomím, že mám někoho, kdo na mě doma čeká, a tudíž nejsem tak hystericky osamělá, mi nepřipadá tak nutné tlačit se do sociálních interakcí a snažit se zapadnout a dělat si nové kamarády - což stejně nikdy tak úplně neklaplo. Ve skutečnosti si chci o přestávce uvařit kafe a sednout si do kouta s knihou, což taky řádně dělám. A pokud se socializuju jde to pak všechno přirozeně a hezky a sama oslovuju lidi pokud mě něčím zaujmou. Pokud je sociální realita stejně dokonalá, jako lidské tělo, pak očekávám že brzo budu děsně populární a založím v tom koutě čtenářský klub.