Listopad 2017

Už nechci být dospělá (vemte mě zpátky do školy)

11. listopadu 2017 v 2:42
Poslední dobou mi tělo dobře kooperuje s emocemi. Respektive tělo mi fyzicky neumožňuje potlačovat se. Když potlačuju slzy, smutek, vztek, někdy hysterický výbuch, a jindy když se prostě jen snažím být milá a netlačit na druhé ačkoliv mě to samotnou tlačí zevnitř, dostanu vysokou horečku, která spadne teprve když všechno vypustím ven. Když nemluvím o něčem o čem cítím potřebu mluvit, bolí mě v krku a ztrácím hlas. No a ve vyjímečných případech mě popadne panika zcela a nemůžu dýchat.

Druhé vysvětlení je, že mám v těle nějaký zánět a tělo se ho horečkou snaží spálit. Mám takový pocit, že ten zánět budu já.

Popravdě řečeno jsem asi vážně docela hysterická. Mluvím teď převážně o mém - vytouženém a tudíž taky jaksepatří úzkostně udržovaném přidržovaném a přeanalyzovaném - vztahu. Vztah je mi (asi bohužel) centrem vesmíru. Jistě by to nemuselo být "bohužel" kdyby byli všichni připravení tak bezmezně se odevzdat, jako jsem já. A to není sebe-kompliment, to je jako "ježiši, jsem strašná praštěná lijána a neumím najít smysl v sobě, tudíž ho hledám vedle sebe".

Na svojí obranu musím dodat, že se nacházím v prázdném období uprostřed území nikoho, kdy mi skončila škola ale nezačala smyslupná práce, a on je absolutně to nejlepší, co se mi těď děje.
Je mi k smíchu, jak dosahuju milníky dospělého života jeden za druhým. Teď jsem dosáhla milníku absolventské nezaměstnanosti a mezi kamarádkami se už pomalu ale jistě začíná šuškat, jak nám "tikají hodiny", což mi rozhodně nepřidává na oduševnělosti v mojí hře na klíště, kdy se držím svého boyfrienda zuby nehty a bolestě si říkám, že na takový materiál jsem čekala 3 a půl roku, a pokud se ho pustím a budu čekat 3 a půl roku dalšího, tak se na nějaký hodiny rovnou můžu vyprdnout a koupit si prase. Prase je koneckonců taky růžový.
V nevědění, co bude teď a co bude potom, jsem váhala a váhám poštět se do nějakých aktivit, které by doufejme přetočily můj přehnaný fokus na NĚJ na MĚ. Protože každá aktivita potřebuje jisté upsání. Můžu se upsat k dennímu kurzu švédštiny v době, kdy se snažím najít si denní práci? Můžu se upsat k víkendovému lektorskému výcviku jógy, když stále jenom doufám, že se zbavím víkendové práce? Můžu začít mentorovat, když nemůžu nabídnout stabilní rozvrh? A tak jenom nadále píšu tu přihlášku na doktorát, která už má 20 stránek z maximálního počtu 5, jehož otevření slibují už od léta ačkoliv už dávno padají trakaře.

Na svojí obranu č. 2 musím dodat, že na sobě nadále pracuju terapeuticky a že vidím důvody svojí hysterie a nejistot, a vidím i cesty z nich, ale po nedávno oslaveném 2 letém výročí s mojí terapeutkou už vím, že těmihle cesty nejezdí rychlovlaky. Že změnu si člověk musí vysedět, obrečet, a možná konec konců i "ohysterčit", protože popravdě řečeno já jsem taková nebyla nikdy. Třeba si prostě musím vynahradit ten deficit a pokud budu dobrá v osvětlování mého chování ostatním, pak můžu snad i ventilovat bezpečně a zahojit se do bodu, kdy přehnaný ventilace nebude třeba.

Z minulého článku bylo snad zřejmé že jsem se zamotala do komplikovaného vztahu s Kokosem v rozvodovém řízení. Přeze všechny překážky a moje žárlivosti a marnou potřebu vlastnit v čase přítomném, minulém, i budoucím, jsem na sobě udělala úžasný kus práce, a udělala asi tak dvacet kroků směrem ke všeobecné empatii, bezmezné akceptaci a lásce. Nepočítaje hysterický záchvat, co mám jednou za dva týdny z rozličných důvodů, všechno se vyvíjelo výborně, každý konflikt nás posunul k většinu porozumění a k většímu otevření, nakonec to i krátce vypadalo, že spolu a s dítětem budeme bydlet a že to bude fungovat. Jenže pak ahoj, rozvodové řízení, a ahoj, Monika zase na druhý koleji, a ahoj, asi se budu stěhovat do prdele. Připadá mi, že mi to utrhlo kus jeho. Připadá mi, že zas dostávám jen drobky. Že nejenom že nebudem bydlet spolu, nebudem už ani bydlet 10 minut od sebe, jako do teď, budem bydlet přes oceán (i když jenom ten malý Öresundský). A já tam ani nemůžu, protože nějakou polonahou Evropanku v baráku, to ses asi mladej zbláznil...

Já vím (nebo to alespoň tak slýchám), že vztahy se dají dělat na dálku větší než 2 hodiny. Že se dají dělat přes překážky a tak. Ale taky vím, kde teď jsem já. Co teď já potřebuju. Připadám si prázdná, protože nemám stabilní zázemí v nikom. A hledám ho u něj. A možná toho chci a potřebuju moc, možná jo, ale takhle to teď zkrátka MÁM. A on, v jeho situaci, je asi člověk který má docela nejmenší kapacitu mi tohle nadělit.


(Pozn. redakce: autorka článku nepřiměla nikoho k rozvodu a nerozvrátila ničí rodinu. Podepsána: Švédská byrokracie).