Stejně jsi už blízko k zemi

24. ledna 2017 v 7:51
23.1. je prý den, kdy se v roce páchá největší množství sebevražd. Je 24., všichni přeživší, pojďme si pogratulovat.

Procitnutí bývají nejvtipnější momenty. Třeba když si uvědomíte, že celý život se mrzíte za to, že se máte lépe, než někdo. Dokonce až tak, že se domníváte, že někteří žijí ve vašem stínu. Že kdybyste se nenarodili, všechno by bylo líp, že jste vyzdvyhovanej zmetek a tak. Zřejme další forma pokroucené sebestřednosti, kdy se vidíte ve více sluneční záře, než ve která jste. Prý si člověk buduje vlastní identitu na základech lidí, který staví pod sebe.
Dneska jsem četla slova jako "nejlepší den mého života", "nejlepší zážitek, o kterém se mi ani nesnilo", "můj život je rok od roku lepší", atd.
Můj slovník, to je docela něco jiného.
Zachmuřený. Ráno vstávám jenom kvůli snídani. Co mi chybí na jedné straně váhy jsem nedokázala doplnit jinde. A tak si říkám: "to nemůže být pravda".
Zachovat si výsostný obraz sebe ve své nevýsostnosti, huh.

Já jsem si radost vystavila na kontextech, nikoliv na událostech, a drobných věcech, potažmo (nákupech). Nefunkční. Věci, co mi mají dělat radost, mi jí dělají asi na minutu. Pak kloužu zpátky k nepříjemnu. Přišel mi namalovaný portrét mě. Raduju se mezi tím, když tahám tučnou obálku ze schránky, a když jí otevírám. Ježiši. Vážně bych si ten nos měla uříznout. A tady mi trochu ubral, abych vypadala jako normální člověk. Proč mi nakreslil tak tenký obočí? Chce mi naznačit, že si ho maluju moc tlustě?

Začínám být unavená kolem jedné odpoledne. Večer stejně nemůžu spát a ráno se probouzím moc brzo, i když nemusím vstávat. Lidi mi říkaj, že vypadám jako vlasy na tyčce. Chci jim říct, že je lepší vypadat jako vlasy na tyčce, než úchyl s tyčkou, co by si měl přestat všímat mě a začít si všímat sebe. Hledám spojitost, ale nevidím jí. Nový džíny o tři čísla menší. Na terapii neříkám ani slovo, ještě by mi to chtěli vzít.

Nedávno jsme řešili, jak se konečně životem prodírám bez berliček a falšených náplní. Je to změna nedávná a terapeutce přišlo vtipně zajímavé a spojené, že teď si můžu zažít, jaké je to nechodit doopravdy. Kdyby se mi místo nohou rozchodila hlava, nestěžovala bych si asi tolik. Když nechodí ani jedno, je to průser.
Protože jsem už stará a chytly mě záda, nebo co. Z města jsem se dobelhala domů v předklonu jak stará bába. Z hrůzou jsem na sebe koukala do zrcadla, protože moje tělo mělo v křeči podivný tvar, a hnedko jsem si vygooglila všemožné smrtelné choroby spojené s bolestí zad. Přežiju bezesnou noc se zády podloženými polštářem a nemožností překulit se z boku na bok. Zase se zaobírám svou oblíbenou myšlenkou, jak dlouho by trvalo, než by mě tu našli. Vezmu si volno v práci. Budu se hýčkat a budu odpočívat. A tak. Já vlastně jednou za čas chromá být potřebuju, jinak bych si nedala ani moment na vydechnutí.
Každopádně v tom mám jasno. Mám to za trest. Teda, jasně že nemám, ale automaticky mi to tam naskočilo jako úplně první. To máš za to ty krávo. Za to, že ti bylo asi půl hodiny dobře. Zato, že ses radovala, protože ti odepsal nejlepší tatér z Kodaně. Za to, že ses tím chlubila. Za to, že se chlubíš na blogu fotkama hlubokých back=bendů. Za to, že sebevědomě mluvíš přes třiceti lidma. Za to, že po každym vzletu přichází pád, a ty už ho tam čmucháš předem.
Proč mám pocit, že si nic nezasloužim, a proto mi líp vyhovuje život v smutku.
Není odkud padat.
 


Komentáře

1 kristyna kristyna | 24. ledna 2017 v 9:26 | Reagovat

a víš ty co? Už mě to fakt sere číst. Máš z nás z projektu asi největší možnosti zlepšit si cokoli ve svém životě, a místo toho todle. A dokola a dokola. Paralela, banalita, vendy a bludicka. Vrchol ženskýho blogerství v hajzlu. Někdo má pro-ana komunitu, někdo se rozhodne zahodit svůj potenciál a zahájí kariéru v prázdným psaní naruku ostatním z "klubu".

2 ven ven | 24. ledna 2017 v 18:33 | Reagovat

Já ti nevim, Kristy, v tomhle neexistuje přenos a objektivita. Největší možnosti a podmínky... to stojí vně nás. A k tomu vevnitř jsou často dost zazděný vrátka.
Opakuju, v tomhle neexistuje objektivita. Jak se kdo plácá ve svým životě. Jeden může zažít strašnejch facek a pak mu stačí raz dva tři kroky a prozře a žije a dejchá. Jinej jen postrádal lásku v jinak funkční rodině. A těch kroků může být na půl života. Zvnějšku se ti to jeví jako potenciál, možnosti, nabízený ruce, ale dovnitř prostě nevidíš.

3 bludickka bludickka | 24. ledna 2017 v 21:47 | Reagovat

Původně jsem si říkala, že se k článku asi ani nemám jak vyjádřit. Ale ke komentáři nakonec přecijen něco napíšu. Přijde mi to jako hrozně emotivní a útočná reakce. I když může být útočná takovým tím stylem - Myslím to s tebou dobře, musím vostřeji, aby tě to probralo. Ale nechápu. Každej jsme nějakej. Někoho třeba baví být patetickej, občas se politovat, vylívat se na blogu ze svých splínů, atp. atp. Spíš nechápu, proč to někomu jinému až tak vězí v žaludku.
Přijde mi trochu nesmyslné srovnávat, jestli druhý trpí málo nebo moc, kvůli malému či velkému problému, jestli má na to právo nebo nemá. Není to plýtvání energií? Nemyslím si, že lidé vyrovnaní sami se sebou mají potřebu tohle dělat. Věta největší možnosti zlepšit si...  mi přijde nějak mimo mísu, byť třeba nevidím pod povrch, ale taky se mi to zdá nezměřitelné... Jako bych z toho cítila závist nebo určitou nepřejícnost, tak to na mě působí. A skutečně je pravda, že to, co nám tolik vadí na druhých, znamená hlavně něco o nás samých. To že v tobě tyhle zápisky vyvolávají silné reakce znamená, že ty máš nějaký problém, možná víš sama nejlíp, v čem je jádro pudla.

4 stuprum stuprum | Web | 25. ledna 2017 v 2:30 | Reagovat

Tím, že o tom takhle uvažuješ, se to přece nevymízíkuje, naopak to posílíš.
Kdybys tu víc psala o jednorožcích a pečení krtkova dortu, vsadím se, že bys se sebou líp vycházela. Už jsem ti mockrát říkal, že někdy je ze všeho nejlepší se na všecko, co se ti na sobě nelíbí, vysrat, abys zjistila, že tak se to taky dá táhnout, ale že když máš na výběr, mohla bys jakoby eventuelně časem se dokopat k přijatelnějšímu sebepřijetí. :)

5 stuprum stuprum | Web | 25. ledna 2017 v 2:36 | Reagovat

Ještě bych chtěl dodat, že nějací hlavouni, kteří zkoumají lidské vnímání a jaké má relace ke štěští, přišli na to, že optimismus je kognitivní chyba. A že pokud svět chceš vidět realisticky, což nikdo nedoporučuje, stal by se z tebe zřejmě subdepresivní pacient v ústavu. 8-) Že určitá míra bludů a zkreslování toho, co se nám děje, je pro život ve společnosti nezbytný. Kdo nemá tenhle ventilek funkční, tak je prostě chtě nechtě nešťastný a ani prášky mu nepomůžou.

6 Lukáš Lukáš | 25. ledna 2017 v 9:05 | Reagovat

[5]: Řekl bych, že naopak vidět svět realisticky je velké osvobození, oprostit se od všech předsudků, falešných tužeb a ambicí implantovaných okolím. Optimismus a spokojenost nejsou zaměnitelné pojmy.

7 kristyna kristyna | 25. ledna 2017 v 21:21 | Reagovat

[3]: asi mi to AZ TAK vezi v zaludku ( :-)), protoze s autorkou sdilim uz snad pet let nebo kolik i na mimoblog scene svuj vlastni zivot, svoje sracky i radosti, a to, co mi/nam dala ze sebe poznat, je o dost jinde nez to, co se odehrava tady,
a zacinam mit pocit jakesi "zrady". Fyzikalne receno - fokus, ktery se objevuje tady, je maximalne zuzeni autorky, a ja - asi nejspis jedinej ctenar kdyz ctu ty vase poramenouplacajici komenty - mam obavu, aby nedoslo postupne k tomu, ze TOHLE zacne platit jako skutecnost.
Hodnota toho, co slo VNE tento blog, zacina pusobit neduveryhodne.
Asi nebudes moc z toho rozumet, takze mozna zustan u toho, ze mi to lezi v zaludku, protoze JA NECO...

8 Kristyna Kristyna | 25. ledna 2017 v 21:29 | Reagovat

Vec jedna je vypisovat se z toho horsiho hnusu, znam to velmi dobre,
ale vec dva je nachazet v tom potvrzovani 'juchu, jasne, hruza, jsme v prdeli, ale skvele a uzasne a v miru a vubec...'.
V kontextu osamelosti to pak muze zacit byt bezpecnejsi poloha (nebo NORMA), nez jit na vlastni pest k lepsimu, a "vydavat ze sebe ostatnim i to jine nez hnusne, teatralni drama".
(Terapeut me uz dlouho podporuje v tom, ze svym nazorem neudelam nikomu vic neprijemna, nez si vytvari dotycny sam, tak se tim ridim.)

9 bludickka bludickka | 25. ledna 2017 v 22:59 | Reagovat

[8]: Myslím, že to tu Monča už psala.. že těch tváří má prostě člověk víc. A ta jedna depresivní blogová vůbec nemusí znamenat tu hlavní nebo nemusí zastiňovat ty zbylé. O mně si spoustu lidí, co neznají můj blog a netráví se mnou všední dny, běžné myslí, jaká jsem pohodářka. A neznamená to, že se přetvařuju...
Nevím, podle mě tohle bereš až moc dramaticky. Pro mě to není - plácáme se po ramenou, že jsme chudinky. Pro mě je nesmírně povzbuzující, a prostě občas beru energii i z toho, že vím, že jsou lidi, co se taky cítí mizerně, co taky denně bojujou s tím či oním, a žijou dál, zvládají věci dál.. Necítím se tak vyčleněná z kolektivu, jako ta "co řeší sračky".

10 ven ven | 26. ledna 2017 v 12:28 | Reagovat

Kristy.
vnímám to tak, jak Bludička píše v komentu 9. blog je prostor se vyblejt, popsat ty sračky, co zrovna prožívám. ale to neznamená, že nezažívám i celou škálu dalších emocí. jen prostě v práci, rodině a vztazích je jednodušeji zkousnutelné, že venda má dobrou náladu nebo že venda je trochu unavená, než že venda leze únavou po zemi a bleje svou bolest strachů. zrovna teď. za půl dne venda zas může být happy.
a pak je tu blog, nebo osobní setkání s Moni nebo vhodnýma přátelema, kde se dá natvrdo říct, že někdy to žití fakt bolí.

ale tohleto přece neznamená, že člověk nejde dopředu, nevyhrabává se ze svých bolestí a sraček. ale ony ty traumata nezmizí tím, že budu úspěšná v práci a zvládnu si utřídit byt a budu se učit pozitivnímu myšlení! byť řád ve vnějším žití umocňuje řád vevnitř. byť pomáhá se na sebe podívat z nadhledu. byť cokoliv.

a to poplácávání tady mnohdy funguje jako jasně že máš právo se cítít nahovno! protože v běžným žití si člověk tohleto nedovoluje. mít se nahovno. a ty bys nám brala i tenhleten ventil. tohleto sebepotvrzení, že i když se cítím na kulku do hlavy, jsou lidi, co mě obejmou místo aby si poklepali na čelo "hele a proč nebereš antidepresiva? tohle není normální."

prostě, Kristy, tobě samotné blog byl ledaskdy dobrým místem jako ventil. a i když nás do nějaké míry znáš a s Moňou máš propojeno ještě skrze projekt, neznáš nás. ani mě, ani Moňu. nevíš, jakejma cestama se její žití ubírá a co je pro ni dobrý. nikdo nikdo nikdo to nezná a nemůže znát. souzení je pýcha.
(a s pýchou maj lidi, co hledaj vlastní hodnotu, problém. paradoxně jsou často velmi velmi pyšní. pardnou, jsme velmi velmi pyšní)

11 kristyna kristyna | 26. ledna 2017 v 13:35 | Reagovat

[10]: ...1.právě proto, že moje blogování je víc svědectví o sračkách než postupu, jsem přesvědčena, že je velký rozdíl mezi uznáním práva mít se nahovno, a regresí.
2.Pět let už beru jako časový úsek, který může ukazovat ostrá data.
3. brala jsem Moni jako parťáka.
Víc v tom netřeba hledat.

12 ven ven | 26. ledna 2017 v 14:22 | Reagovat

a kde bereš tu pravdu, že kdyby sis nedala roky ve sračkách, který jsou dokumentovaný na blogu, že bys byla tam kde seš? že (i) roky sraček s blogem neměly ten efekt, žes z těch sraček pak mohla začít vystupovat? jakože..., nechápu, kde bereš tu odvahu soudit, kde by mohl někdo být, kdyby cosi. to je dobrej úlet.

13 Lukáš Lukáš | 26. ledna 2017 v 14:50 | Reagovat

Jojo, na zapomnění je nejlepší chlast, na podporu kreativity kokain, na duchovní cestu houbičky, pro ty, kdo to neseženou, nebo se bojí, zbývá myslet na růžové jednorožce, prostě přestěhovat se do nějaké pěkné virtuální reality, najít si nějakou zábavu, něčím zaplácnout hlavu. Hlavně, probůh, nenechat mozek myslet! Mohl by myslet na něco nepěkného. Takové myšlenky je třeba zakázat. Hlavní je být pořád happy, to je in, to je naše mantra. :-)

14 bludickka bludickka | 26. ledna 2017 v 17:46 | Reagovat

[11]: Mít se nahovno a cítit se nahovno. O tom to právě je. Že to není totéž. Jde o to, že se klidně smíš cítit nahovno, i když se třeba nahovno nemáš. Že vlastně nikdo jinej by ti neměl určovat, jestli máš právo se nějak cítit.

15 Kristyna Kristyna | 26. ledna 2017 v 20:54 | Reagovat

[12]: Taky nevim, kde se to ve me bere, ale bere a kupodivu se za to nestydim ani me nezneklidnuje, ze prijdu o nejake kontakty...
Ze ten postup vidim, ze vidim pokrok v tom budovani hodnot a stabilit v realnym svete, ze kteryho zadny blog nespasi...to nevim jestli je pravda, jen vim ze to JE.

16 Banalite Banalite | 27. ledna 2017 v 0:17 | Reagovat

Neperte se mi tu! Kristy ja chapu co rikas a cenim si uprimnosti. Je skoda, ze jsme se dlouho nevideli a domnivame se ted o sobe jen prostrednictvim odhadu. Ja nemam cas se ted smyslupne vyjadrit, vsechno resim z vlaku cestou do prace a z prace.

17 stuprum stuprum | Web | 27. ledna 2017 v 1:39 | Reagovat

[6]: Dokonce bych mezi optimismus a spokojenost postavil rovnítko. :) Ale oni to vysvětlují tak, že i člověk spokojený už jen tím, jak interpretuje svůj život, má celou řadu filtrů, které mu zabraňují vidět ten svět "upřímně", tzn. že se vše rodí ve sračkách, bahně, vše hnije, každý bojuje o moc a přežití a všecky živé bytosti prostě jen usychají cestou k hrobu. Ale zatímco spokojení lidi si u toho pobrukují písničku, ti nespokojení kurvují a vrážejí sobě i jiným do zad dýky. Říkají, že i optimistický člověk může mít celou řadu falešných iluzí právě proto, že se dívá pokřiveným sklíčkem, ale zatímco u druhého by to vyvolalo duševní nemoc, u něj se to projeví veselím a spokojeností.
Že prý za vším stojí určitý gen (nebo skupina, že?) a kvalita mozku. :)

18 Zuz Zuz | 28. ledna 2017 v 20:45 | Reagovat

Mě teď až zaráží, jak jiný může být blogový spřízněný různých lidí.
Nic moc nevím o bludičce, paralele, stuprumovi a tak, ale dle komentářů a podpory vidím taky jistý směr poplácávání a vzpomínám na to, jak vypadaly komentáře mezi námi na blozích dřív, jak to vypadalo, když jsme se setkaly a tak.
Podpora a sdílení mají různý charaktery.
Díky Kristy, že ses ozvala. Věřím, že Banalite to pochopí.

Ven: Myslím, že Kristy to nepsala, aby sepsula všechno tady, všechny ty vaše tragický blogy nebo co. Alespoň pro mě to tady byl alespoň podnětný názor, který vychází z něčeho skutečnýho a nikoliv internetovýho a kterej může nabídnout nový zamyšlení nad věcma hlavně pro Ban.
Asi nemá cenu, aby tady všechny potrefený husy kejhaly a to nemyslím nijak zle, sama jsem vždycky psala jenom o svých pseudosračičkách, takže co.

19 Kristyna Kristyna | 30. ledna 2017 v 21:51 | Reagovat

[18]: ...jo, je skoda, ze se neda rict "jooo, a kdyz sme si tenkrat pravidelne psaly podpurne komenty, to byly ale blbiny!"
Dik za reakci.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.