Snad už poslední článek o PPP

7. ledna 2017 v 22:32
Včerejšky neexistujou, dnešky jsou unavená nuda, a budoucnost je děsivé neznámo.

"Žij v přítomnosti" už by neřekl ani jeden z těch cool citátů, co cool lidi sdílí na facebooku, protože už je to starý. Je to starý a blbý, protože bych raději žila ve smysluplném součtu svojí minulosti. Byl by to život poskládaný do celku a ne jen umouněné dneska, kdy v tolik vstanu, udělám to a to, půjdu do knihovny, zjistím, že má zavřeno, rozbrečím se, půjdu domů a budu se snažit nesníst sklenici burákového másla a nemačkat si černé tečky, protože jsem si dala novoroční předsevzetí, že si nebudu mordovat obličej. Zatím se držím a tak mám pocit, že rok 2017 bude úžasný. (Předsevzetím příštího roku bude přestat si trhat kůži ze rtů až do krve. Dle svých výpočtů bych měla do roku 2085 být dokonalá).

Nedávno jsem brečela, že se nemám vůbec špatně, že mnozí lidé se mají hůř, a že moje problémy jsou vymyšlený. Nakonec mě napadlo, že jestli někdo taky trávíte víkend tak, že se snažítě držet odstup od sklenice burákového másla a zvětšovacího zrcátka, tak je mi vás moc líto. Napsala jsem na to článek, jenže jsem začala psát do zápisníku od Ježíška na kterém je napsáno "Udělám si hezký den", což mě hned napadlo přepsat na "Udělám si hezkou sebevraždu", ale nakonec jsem se přidržela stébla pozitivního myšlení. Na psaní na blog mě uspokojuje hlavně akt "vypsání se", a je-li to v blogu papírovém tak to má stejný efekt. Mám vás samozřejmě mileráda, jenže později se sama vystavuji pranýřování a studu za to, jak se prezentuju, což mi na papíře problém nedělá. Není to stud za to, kdo jsem opravdově, je to stud za to, že se opravdově prezentuju. To normálně nedělám. Normálně bych si příliš nedovolila prezentovat se sebestředně, trochu výchloubačně, a trochu hodně zoufale. Normálně bych se prezentovala v umírněné formě sebe, sražená k mediánu, znáte to, nenadchne ani neurazí. Ono to není zas tak špatné, někteří lidé nemají záklopku ani sebekontrolu a je s nimi k nevydržení.
Kompenzuji si to tedy psaním na blog, který se točí kolem toho, kolem čeho se ve skutečnosti točím nejradši, totiž kolem mě. Konvenčně se točím spíš kolem ostatních nebo alespoň mám vždycky zapnutou kontrolku na to, "aby mě nebylo moc".

Ve světle toho, že se tu nějak prezentuji přestože mě polovina čtenářstva zná, jsem si poníženě vztáhla na sebe, když Koleno napsala o holkách, co se v rámci uzdravování z ppp snaží stát super jogínkami. Chtěla jsem o tom mluvit při našem setkání, ale přišlo mi to nakonec stejně hloupé, jako si připadám sama. V ten moment jsem se nezastyděla za to, že cvičím, že mě to baví a že mi to jde, a že si přeju být do konce života hubená. Zastyděla jsem se za to, že to někomu cpu. Zastyděla jsem se až k slzám.

Je důležité podotknout, že já jsem všechno co chci, jenže jsem to tajně, nebo to rozumně upouštím podle kontextu a potřeby. Pokud mluvím s nějakým svalovcem, vyzdvihuju lehce svoje sportovní stránky a lehce potlačuji svojí tvář šprta. Mluvím-li s někým inteligentním, ventiluju více svoje názory a intelektuální práci a nevytahuju na světlo svoje povrchní pohledy. Je to úplně přirozený komunikační proces. Není to potlačování sebe, je to sociální inteligence. Vcelku jsem docela spokojená s tím, čím jsem, ale jsem výběrová. Žádní dva lidé mě neznají úplně stejně. Z mojí omenezé znalosti psychologie bych řekla, že je to úplně normální, ale na druhý pohled už si tak jistá nejsem. Je nebo není? Kde stojí JÁ?

Co se týče vztahu mé minulé ppp a současného cvičení plus různých jídelních zásad, nepřipadá mi to divné nebo nenormální. Moje ppp pramenila, oproti jiným, z přímé kritiky, a stala se snad zdrojem spíše než-li prostředkem. Možná, že moje nemoc nebyla jenom ppp, ale taky chronická potřeba dobře vypadat, dobře vystupovat, a dosahovat vysoko. Možná jsem se nevyléčila z té druhé části anebo je to už hluboce zarostlý charakter, než co jiného. Kde je hranice mezi poruchou a špatným charakterem? Teoreticky bychom mohly dotáhnout do důsledků poruch a sobeckosti všechno od diet, přes makeup, až po holení podpaží a čištění zubů. Čistíte si zuby pro jejich bělost nebo pro zdraví? Cvičíte a jíte zdravě pro útlý pas anebo pro zdraví? Hranice je tenká a oproti jiným jsem stále VELMI přírodní žena. Nemám falešná prsa (vycpaná podprsenka se tu nepočítá jó) ani orandžovou kůži ze solárka, ani nalepené řasy a ani neklopýtám v podpadcích. Ale, z jógy jsem si vytvořila intenzivní hobby a alternativní identitu. Možná působím posedle, když do studia vstupuju už pátý den v týdnu a kupuju si předražené legíny, ale pojďme se podívat na ostatní aspekty toho.

Někteří lidé třeba přijdou večer z práce, s přítelem si udělají večeři a v závěru se k sobě stulí u seriálu. O víkendu jdou na procházku zasněženým Malmö, zastaví se v kavárně na fiku a kannel bulle se skořicí. (Ne, nevidím parterský život jenom naivně a idilicky a skořicově, jiné příklady si domyslete sami, já si na normální život už moc dobře nevzpomínám). Pamatujete si pořád první odstavec? Víte, co dělám o víkendu já? Nejsem hloupá ani vždycky nemeškám svůj čas asociálně, nekreativně, nebo líně (nebo s roznípaným nosem zabořeným v nutelle). S kamarády se vidím třeba dvakrát týdně. Jednou za čas vyrazím někam, ať už na párty, nebo na výlet, nebo na rande. Několikrát do roka vyjedu do zahraničí. Často píšu dopisy. Plánuju. Zjišťuju. Hraju hry. Vařím. Peču. Píšu. Nejsem polomrtvá ex-anorektická kreatura, ale v každodenní rutině, pokud nemám zrovna před zkouškami, mi zbývá čas a velká chuť na to, strávit večer hodinu a půl na józe. Nemyslím si vůbec, že je to špatný koníček, ale není to ani záviděníhodné, a určitě si dokážete představit svůj život líp. Já, rozhodně.

Jsem se sebou jakž takž v souladu ale přesto pýchou nepřetékám ani náhodou. Navazování vztahů mi nejde mimo jiné proto, že pozvat někoho do intimní zóny, kde budu muset prezentovat svoje problémy v power pointu, mi připadá hrůza a děs. A vůbec už tu nejde o to někomu sdělit, že jsem měla ppp nebo že mám terapii a necítím se dvakrát hej, na to už mám prezentaci dávno předpřipravenou a vlastně se tím úplně netajím. Nikomu to necpu, ale možná spíš proto, že mi nepřijde adekvátní to někomu cpát, než proto, že bych o tom nerada mluvila. Je mi to jedno. Snad za to může terapeutická práce, která udeřila na všechny poruchy definované v MKN-10, ale původce smutku, na které ještě v psychiatrii nemají číslo, nechala ladem. Některé věci, soukromé hnusy, drobné zlozvyky, lidské chyby, osobní nemoci a jiné stavy, neumím dát a soužít, ani uchopit a zpracovat.

Nechtěla bych být nikomu špatným příkladem, zrcadlem domnělého selhání, nechtěla bych nad někým stát jako ta hubenější, ta vypracovanějí, ta cokoliv. Každý máme vlastní příběh, náplň, a startovní pozici. Osobně by mi vůbec nepřišlo líto, kdybych měla někoho s kým zajít každý den na oběd nebo večer na víno, než si tu kuchtit seitan s fazolovými lusky (a místo rýžových nudlí tam dát rukolu, protože vynechávám scharidy, a je mi jedno, že je tu hnusný, protože je to stejně jenom pro nedůležitou mě) a k večeru srkat bylinkový čas na spaní, protože už mě netěší být vzhůru. Porovnávání se s ostatními je hůl, obzvlášť, pokud porovnáváme bez kontextu.
 


Komentáře

1 Paralela Paralela | E-mail | 8. ledna 2017 v 2:45 | Reagovat

Tak dlouhej komentář, že se mi smazal??! Achjo, na novej nenajdu energii, asi je to znamení. V kostce : mrzí měmoe negativně vyznívající komentáře, jsi skvělá, mám tě ráda, jógu obdivuju a medunku s vínem na boj proti černým tečkám!
Plač tady sestr, plač. My to chápeme!

2 ven ven | 8. ledna 2017 v 11:39 | Reagovat

mně přijde, že žiješ svůj život vědoměji, než většina lidí kolem! víš proč chodíš na jogu i proč v danej okamžik sežereš víc burákovýho másla, než je zdrávo. víš, že je ti teď mizerně, a je jedno, jakej důvod to má. a víš, jak si můžeš z mizerna pomoct, když už v něm nechceš být. nelze být lusknutím prstů vyléžena ze všeho. ale lze si umět pomáhat. burákovým máslem i jógou. umět a vědět, že to dělám. takže co? sami jsme odpovědné za každou sekundu svýho žití, který občas stojí za hovno. takže jen my sami sobě pomáháme těmi prostředky, které si volíme a které se nám zdají v danousekundu nejlepší. a někdy je to právě to burákový máslo.

včera na konstelacích se mi ukázala zajímavá věc. nejsem rozhodnutá ji hned využít. protože prostě jsem srab. protože prostě můžu strkat hlavu do písku, když se pro to rozhodnu. a mávat nad tím rukou, že to budu řešit později.
jde mi o to..., to co děláme, děláme dobře. nikdy nic neděláme blbě. jen my sami žijeme svůj život a posuzování zvenčí ty lidi na naše místo, aby si to vyzkoušeli, nedostane.

láska k sobě, to je kumšt.

3 stuprum stuprum | Web | 8. ledna 2017 v 16:22 | Reagovat

Ale máš pořád pěkná stehýnka, to je nejdůležitější!

4 banalite banalite | Web | 8. ledna 2017 v 16:54 | Reagovat

[3]: ACHJO!

[1]: Nééé musíš vždycky před odesláním komentáře pro jistotu zmáčknout Ctrl+A a Ctrl+C, přesně takhle svět přichází o největší rozumy! Třeba jako ten o meduňce s vínem :D K tomu bych potřebovala podrobnosti

5 Paralela Paralela | E-mail | 9. ledna 2017 v 23:13 | Reagovat

[4]: hej hoj, vždyť já to dělám skoro pořád....proto mě to tak nasralo!

Ježiš a jsem sprostá! Ja jsem dneska fakt nešťastná. Brečim, rozbila jsem počítač i sójový mlíko! Ale to až po brečení, protože prostě věci se dějí špatně až když jsi zoufalá...

Psala jsem ti o spoustě blbostí, ale taky o tom, že ta deviace všem PPP zůstává. Jakože ale vyjít z toho s jógou a trochu depkou mi připadá nejvíc v pohodě a cool, protože tvoje jóga je skvělá a já to  obdivuju. (A všichni, kteří se o to snaží a moc jim to zatim nejde taky!) A pak mě taky napadlo, že já hodně mluvím s lidma a studentama a tak a občas říkám, že trochu znám jednu Moniku, co studuje kriminálníky ve Švédsku a je tam sama a pracuje a zvládá to a je to strašně působivý. Pro mě. No a dneska mě napadá, že jedinej, kdo by tohle měl doopravdy slyšet jsi ty. Že bys na sebe nemusela tolik kydat, kdybys věděla, jaká já jsem tady oproti tobě nula.

A pak třeba čtu už roky tu jednu Blanku, co se z posedlostí hubeností (nebo tukem??) stala powerlifterkou a teď je děsně nabombená a najdou se lidi, co jí řeknou, že už to není hezký, že to není ženský a kdesi cosi. Přitom jí oprotí její štíhlý fázi normálně roste ten zadek, co všechny máme a nenávidíme a je trochu nešťastná a trochu vyrovnaná....no ale jen trochu, protože ve svý podstatě jen propadle něčemu jinýmu, jen ....jen to prostě nejsou auomaty a to přece jde!

A pak mě napadla ještě ta holka, co jsem od ní ukradla všechny základní těsa na muffiny, protože to má prostě vyzkoušení. Studuje a peče a áta jí to ochutnává a prodává to do Sklizeno a má spoustu fanoušků a muže a prostě...vypadá šťastná. (a teď to přijde) Napsala dost otevřenej článek o tom, jak strašný strašlivý má celou tu dobu akné a jakej je to boj a jak brečí a jak zkusila všechno....(no samozřejmě, že to píše, protože na něco přišla, ale..)...ale o to nejde, jde o to, že každej v něčem bojuje, možná ne uplně každej, ale kdo bojuje, ten má taky výsostný právo nasvym blogu brečet.
A tak to prosimtě dělej.
Nám všem je přeci jasný, že normálně chodíš po ulicích a tváříš se jako kultivovaná mladá dáma, ehm hihi, ale kvůli tomu tady nejsme. My jsme tady od toho, že jsme taky jenom člověk...a ty taky, já taky, ven, Koleno a nevím kdo všechno. Třeba Stuprum, i když se projevuje někdy fakt záhadně, je vlastně uplně normální ztroskotanec, jako každej slušnej čech.
Mír a lásku, drahá.
(a ctr+a!)

6 bludickka bludickka | 10. ledna 2017 v 14:44 | Reagovat

Krásně jsi to popsala! Na druhé čtení už dlouhý komentář psaný jen v hlavě nevydržel. Jak jsi napsala tehdy u mě. Blogy jsou nočníky. Vždyť jo. A jsou tací co se tváří, že oni nikdy nevyměšujou. Ty mám úplně nejradši. Ale dělat se to musí. No, ne každý má potřebu močit na veřejnosti.. ale vždyť to není na velkých otevřených prostranstvích! Chodit si čůrat za chatu na svůj vlastní kompost. A co. Třeba z toho vzejde i víc než jen úleva.
Znám ten pocit, aby mě nebylo moc. Ale tady tě nikdy není moc. Každej tvůj článek (zní výlev drze nebo sprostě?) mi nepřijde dostatečně dlouhý.
Nesnáším komentáře ve stylu frází a snah nutit druhému pozitivní přístup a tak vůbec. Návštěvy u tebe mě stále baví.
S každou jinou osobou je já trochu jiným já, taky jsem si vsimla.
A kde je hergot to Koleno? :)

7 ven ven | 10. ledna 2017 v 16:39 | Reagovat

ježiš, holky, to je dojemný!
To přesně potřebuju.
Protože zrovna já sem dnes pěkně v prdeli, nízkej tlak a měsíc trvající nechuť k jídlu mi říkaj, že nemám ráda žití. A že sem doprdele osamocená i v té posrané české Praze. Protože v neděli u Sherlocka s chlapem sem těch zapečených brambor zvládla sníst dost a bylo mi skvěle a včera se segrou a její rodinou tak aspoň tři chleby s bohatstvím na ně... a to šlo jíst úplně normálně! Ach jo.
Paralelo to je úžasný, co píšeš. Máme kurva právo na úplně jakýkoliv problémy, ať je to akné, nahrazování prosté radosti z žití jógou nebo přesunování pozornosti od jídla k péči o jídlo.

Sakra.
Mám fakt blbej den.
Jdu na jogu.

8 banalite banalite | Web | 10. ledna 2017 v 17:31 | Reagovat

[5]: A teď se zase smazal komentář mně! To mám za trest, že moc poučuju.
Blanku znám. Teda, né osobně, páč jsem asociál, ale občas na ní kouknu. Ona je přesně ta, o který by se dalo říct, že nahradila jednu tělesnou posedlost druhou, jeden typ úzkostného sledování jídla za druhý. Ale, jak říkáš, je zdravá, silná, a spokojená, tak co. Asi jí to taky přináší takovou náplň, která mnohým lidem chybí. Mně je ohledně té náplně často doporučováno umění a příroda. Jenže já nevím, opravdu nás dokáže všechny natěšit a odrovnat olejové malování v penéru? Třeba někteří z nás potřebují více náboje, aktivního vyžití a challenge radši, než meditaci při vůni heřmánku. A třeba se tihle lidé stanou workoholiky, bombery, jógovými megamástry, chronickými běžci a věčně nespokojenými dosahovači. A třeba měli tihle lidé v minulosti tendence k ppp, a to co mají teď nemusí být porucha, ale prostě jenom typ charakteru, takový ten drajv, co vede lidstvo vpřed. Kdybychom všichni byli heřmánkoví kdosi cosi, svět by byl sice krásný a mírumilovný, ale zato bychom dodnes spali v jeskyních, a ani Clauda Moneta a Sixtínskou kapli bychom neměli, protože příliš mnoho umění taky škodí (nebyli náhodou všichni slavní malíři a básníci alkoholici?). Zkrátka, víš co chci říct, v té původní smazané verzi mi to znělo nějak líp.

Jesus, jsi opravdu asi hlavní člověk, který mi připomíná, že jsem to někam dotáhla. Sama mám na to tendence zapomínat, protože to necítím. Tím mám na mysli to, když říkám, že včerejšky neexistujou. Já bych potřebovala tvůj pohled na mě a ty můj na sebe. Staly by se z nás úžasné sebevědomé dámy. Akorát teda doufám, že se tě lidi neptají, odkud jí teda znáš, abys nemusela přiznat, že ta úžasná kriminální znalkyně to všechno tak zvládá, až si z toho píše veřejný zápisník o smutku. A taky doufám, že mě včera nikdo neviděl, když mě z práce po dvou hodinách prakticky vynesli nohama napřed, protože jsem se učila do noci a v těch čtyřech hodinách rezervovaných na spánek jsem se neustále budila s nějakou novou myšlenkou k nastávající eseji.

9 banalite banalite | Web | 10. ledna 2017 v 17:38 | Reagovat

[7]: Víš vendy mně připadá, že ty občas balamutíš sebe tím, jak to máš teoreticky zvládnutý, a jak jsi v klidu a všechno vyčkáš. Takže já jsem vlastně ráda za každou těžkou emoci, kterou procedíš, protože sis prošla a procházíš sakra těžkejma věcma a máš sakra právo bejt nešťastná, naštvaná, a už toho nimroda co tě krmí drobkama kopnout do prdele.

10 Ven Ven | 10. ledna 2017 v 17:52 | Reagovat

dyz to nejde udelat hlavou! srdce v tom ma jasno. a ja tusim, ze srdce se precejen orientuje lip v tom, co je pro me dobry... a hlavne, to prazdno a trpeni je ve me bez ohledu na nej nebo na vnejsi veci. proste tam je. on do toho jen stoura klackem, ptze furt tak trochu cekam spasu myho nestastnyho vnitrku zvenci. jak sem byla v lete zamilovana do toho druhyho kluka, v jednom okamziku jsem se na par minut citila fakt desne moc podobne nahovno, jak s chlapem. ty vnejsi podminky jsou jedno. bahno je ve me bez ohledu na ne.

11 Paralela Paralela | E-mail | 10. ledna 2017 v 18:04 | Reagovat

haha, ježiš to je doupě....! Rychle něco napište, než nám to tady zavřou!!  :D

A Ven má pradu v tom, že i zamilovaná a se vším spokojená holka může bejt v háji. Pojďme si povídat o tom, proč brečím, když se přemisťuju mezi městy (jako včera večer) a proč jsem dneska prostě nevstala, i když jsem byla vzhůru a musela jsem (protože nikdo nechce brečet před lidma, co to nikdy nepochopí...a vymýšlet si, že mi umřel křeček nebo co...já nevim) Vždycky si říkám, hoďte na mě deku nebo se zabiju!
To jsou takový banální věci, že třeba začnu nenávidět pohled na vlastní ruce. A nevím proč, o tom bych třeba vůbec nechtěla psát. Takže už toho nechám, prostě trpíme, má to tak být. Jjinak by to tady bylo neskutečně nudný.
Jo, svět nás potřebuje. Za něčím se ženeme...

12 ven ven | 10. ledna 2017 v 18:18 | Reagovat

hezký! s tou dekou, myslím. taky mi to často projde hlavou. a pak na sebe radši tu deku hodím sama.

dala sem si horkou sprchu, vařím si polívku, chystám se na šití. dost často mi pomáhá se z té blbé bolavé nálady někudy vyblejt. a pak se chopit nějaké příjemné činnosti.

to s těma rukama je zajímavý. nedovedu si to představit. ale asi to bude podobnej pohled plnej neštěstí, jako když mi tak moc padaly vlasy, já byla kvůli tomu nakrátko, nenáviděla to, a třeba ty vlasy zrovna byly ultrahusný... to taky jednoho rozbrečí.
ranní vstávání je peklo. v zimě by to mělo být trestný.

13 bludickka bludickka | 12. ledna 2017 v 9:55 | Reagovat

Ještě mě dodatečně napadlo k té unavené nudě a umouněnému dnešku... Podle mojí psycholožky žít přítomností neznamená žít dneškem. Znamená to žít teď. V podstatě to co bylo před hodinou, co bude za hodinu - to je minulost a budoucnost a to tě vlastně nemusí zajímat. Nemáš se o to starat, hodnotit to a zaobírat se tím.. a řešíš jen právě probíhající okamžik.. :) Ani nevím, proč to vlastně píšu :D Možná proto, že mi to přijde přecijen přijatelnější vnímání, než ten dnešek jako jeden celý den, který z toho málokdy celý vyjde dobře.. kdežto moment sám o sobě se zdá tvárnější.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.