Komentáře

1 Aranel Aranel | Web | 12. ledna 2017 v 10:40 | Reagovat

Píšeš čím dál silnější články (i když z toho asi sama nemáš radost).
Díky, že zůstáváš.

2 bludickka bludickka | 12. ledna 2017 v 16:50 | Reagovat

Smutné a těžko k tomu něco smysluplného napsat. Jen mě tak napadá, vracíte se v terapii do minulosti a děláte - sakra nevím jak se to jmenuje - reskripci? Že si ve vzpomínkách vytváříš nějakou osobu, která se zachová, tak jak bys v tu chvíli potřebovala, nebo něco na ten způsob, můžeš tam vystupovat i ty, zkrátka to znovu prožívás a měnis tu vzpomínku?

3 Paralela Paralela | E-mail | 13. ledna 2017 v 1:23 | Reagovat

Drsné, já vím. Nechce se mi komentovat nic víc, než nejlepší Dorotka. Aspoň někde máme světtlou karmu. A vždycky přenášíme bolest...

4 stuprum stuprum | Web | 13. ledna 2017 v 3:22 | Reagovat

Z toho vyplývá, že si máš otevřít salón krásy a vyboudnout se na obludy!

5 Lukáš Lukáš | 13. ledna 2017 v 13:43 | Reagovat

"a já seděla tátovi na klíně, pevně svoje drahé mimino objímala, a on listoval kalendářem a předčítal z něj jména"

"Například můj táta nám ukázal skvělou hru ..."

Hmm, krásné vzpomínky. To já z paměti vydoluju vzpomínku z dětství spojenou s otcem leda jak vešel do pokoje a vida mě číst knížku "Černé díry a vesmír", znechuceně utrousil "co to zase čteš za sračky?" A nebo jak mě posílal k psychiatrovi. Ale že bych mu seděl na klíně, nebo si se mnou hrál, to vůbec. Ale nestěžuju si, je ze mě spořádaný občan, žádné trauma z dětství mě nesužuje. Naopak, teď se z otce stává nemohoucí stařec a já o něj s láskou pečuji. Není na tom něco patologického? Je, ale nepostarat se o svoje rodiče je zavrženíhodná amorálnost.

6 Paralela Paralela | E-mail | 13. ledna 2017 v 18:30 | Reagovat

[5]: To je skvělý. Překonat svou sebelítost je velká výhra. I já mám momenty, které bych nejradši vytěsnila, ale na rodinu nakonec nedám dopustit. Asi si říkám, že jsem taky dělala nějaký chyby, který mi odpustí.

7 banalite banalite | Web | 13. ledna 2017 v 21:51 | Reagovat

[2]: To neděláme, moje terapeutka je zaměřená na to, že musim pořád brečet. Tak už jsem vyplakala oceán a pořád je mi na hovno :D

[5]: Ty krásná vzpomínko, doufám, žes to dočetl až do části, kde mnou bylo smýkáno za vlasy, i když asi ne, protože jsem to napsala s příšernou hrubkou. Každopádně hrůza ty dnešní děti, pořád by četly nějaký rozumný knihy, místo aby střílely zombíky. Těžko říct, co se pak stane se světem, až přijde zombí invaze. Nikdo na to nebude připravený.

8 Paralela Paralela | E-mail | 16. ledna 2017 v 12:12 | Reagovat

[7]: můžu ti prosimtě dát like na tvůj komentář? :D
S malym bráchou pořád probíráme, co budeme dělat v případě zombie apokalypsy! Podle mě je to teda blogově dost opomíjený téma.

9 TomkoA TomkoA | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 13:01 | Reagovat

Přidal jsem svůj blog do oblíbených

10 bludickka bludickka | E-mail | 15. února 2017 v 11:29 | Reagovat

Zvláštní, chodit sem pořád marně nahlížet a přemýšlet, jak se asi máš. Doufám že se dočkám brzy zas nějakýho článku. Klidně bez možnosti komentáře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.