Proč bych se měla vyvarovat rodinného života

11. ledna 2017 v 21:23
Nedávno jsme se dostali k diskuzi o dětství a tak jsem vzpomínala na to svoje.
Vzpomněla jsem si na den, kdy jsem dostala mimimo. Byla jsem hrozně malej ušoun a to mimino bylo skoro větší, než já. Rozhodně nejlepší dárek mýho života. Máma mu oblíkla dupačky, ze kterých jsem teprve nedávno vyrostla, a já seděla tátovi na klíně, pevně svoje drahé mimino objímala, a on listoval kalendářem a předčítal z něj jména. Pak navrhl: "A co třeba Dorotka?" A tak, po moho nastávajících let (mnohem víc, než co by se na hraní s panenkami zdálo normální a akceptovatelné) byla Dorotka živlem domácnosti.
Když mi bylo 5 a začala jsem chodit s Michaelem Shumacherem, dala jsem Dorotku do děcáku, protože jsem chtěla mít poklidné líbánky. V děcáku Dorotka poslouchala Eminema a mlátila ostatní panenky, které jsem neměla tak ráda, jako jí. Občas přijela domů na návštěvu, a protože zlobila, honila jsem jí po zahradě se sekerou. Z toho jsem pak měla průser, a tak jsem jí za trest přivázala provazem k cirkulárce. Občas jsem jí taky přivázala ke starý skládačce, a po zahradě jsme spolu jezdily na nákup. Nakupovaly jsme především různé bylinky, které jsem pak sušila na sluníčku a pozdějí jí z nich vařila čaj proti četným alergiím. Nalívala jsem jí ho na plastové rtínky, až jí stékal do pupíku. Měla jsem pro Dorotku bezva kočárek. Asi se očekávalo, že jí budu sofistikovaně postrkávat po dvorku. Místo toho jsem brzo objevila, že když se kočárek složí do nejnižší polohy, při troše dětské představivosti z něj jde vytvořit závodní auto. A tak se Dorotka vydala po stopách svého nevlastního otce a stala se automobilovým závodníkem. Když jsem začala chodit do školy, začala jsem každou středu navštěvovat kamarádku Gábinu a Dorotku jsem brala sebou. Jenže Gábina bylo nudná. Její super moderní BabyBorn ani neměla jméno, zato uměla báječně kakat, a Gábina jí většinu času houpala v náručí nebo krmila. Zbytek času si chtěla lakovat nehty. V páté třídě se se mnou přestala bavit a s novou partou kamarádek se mi začala vysmívat.
Pravdou je, že Gábina byla mojí první kamarádkou, a to mi bylo už 6. Ségra mě nesnášela už od mala, protože už tehdy jsem měla blbý smysl pro humor a sedala jsem jí na kalhoty, když se snažila oblíknout, nebo jsem držela dveře, když chtěla vejít, a každé vánoce jsem vyjedla všechnu čokoládu z jejího adventího kalendáře. Krom toho jsem měla sestřenici, se kterou jsme si rozuměli. Například můj táta nám ukázal skvělou hru, takzvanou roztahovačku, prý se to hrálo na vojně. Ani nevím, jestli je to opravdová hra nebo výmysl humoru, který jsem zdědila právě po něm, a ani nevím, jak se to hrálo. Každopádně si vzpomínám, že to dopadlo tak, že jsme po sobě se sestřenicí házely nožíkem na houby. To byl taky průser. Stejně tak se rodičům nelíbilo, když jsme hrály kuličky s uschlým hovínkem jejích Maltézkého psíka Baddyho. Když se sestřenice v 7. třídě dala na pervitin, našemu přátelství byl konec.
Taky jsem měla kamaráda Sama, na kterého mám jedinou vzpomínku. Hráli jsme si u nás na zahradě na pískovišti a já se rozhodla podělit se s ním o mé oblíbené pískací dinosaury. Běžela jsem je najít do pokojíku a když jsem přiběha zpátky, Sam byl pryč. Přišel pro něj kamarád a on ani nepočkal, aby mi řekl ahoj. Zjevně první muž, který mě opustil, a to v momentě, kdy jsem se otevřela a nabídla mu to nejlepší, co jsem mohla dát... náruč plnou dinosaurů.


Terapeutka mi často říká, že bych měla obejmout své vnitřní dítě. Že tu malou Moničku, která nahrávala na magneťák vyprávění o Sójovém Bobovi (už tehdy jsem měla sklony k tofužroutství), zatímco ve vedlejší místnosti běsnil táta, tu holku, co jí táta smíkal chodbou za vlasy, tak jí nikdo neochránil tehdy a nikdo jí neochrání ani dneska.
Že máma řeší domácí násilí božími mlýny mi bylo k hovnu tehdy i dnes, když mi píše updaty o tom, jak boží mlýny nemelou už pomalu, ale rychle. Pár hodin na to, co svrhnul mámu na kuchyňskou linku, a zachraňovala jí úplně stejně vyděšená ségra, ho na procházce napadnul bezdomovec. Je mi líto, že musí spoléhat na boží mlýny, rychlé nebo pomalé, svoje děti, a náhodné bezdomovce. Kdyby si to píčus dovolil před týdnem... jenže nedovolil. Protože by se na něj naštval jeho "oblíbenec", a tentokrát by nevyběhl se sekerou na ubohou Dorotku, ale na něj. Všechny ty hry se sekerou a později se žiletkou byly stejně zaměřené jen proti němu. A bylo by na čase, aby taky bolel sám, takže konec konců, sláva bezdomovci, jen velká škoda, že si tu frustraci a ponížení vybije víte kde... A já si tolik vyčítám, že ho mám vlastně ráda.
Neumím obejmout svoje vnitřní dítě, ale chtěla bych tu mít Dorotku a obejmout jí, přestože jsem jí později nabarvila plastovou hlavu lihovkou na černo a mrkací oční víčka na fialovo... bych to nějak vygumovala.
 


Komentáře

1 Aranel Aranel | Web | 12. ledna 2017 v 10:40 | Reagovat

Píšeš čím dál silnější články (i když z toho asi sama nemáš radost).
Díky, že zůstáváš.

2 bludickka bludickka | 12. ledna 2017 v 16:50 | Reagovat

Smutné a těžko k tomu něco smysluplného napsat. Jen mě tak napadá, vracíte se v terapii do minulosti a děláte - sakra nevím jak se to jmenuje - reskripci? Že si ve vzpomínkách vytváříš nějakou osobu, která se zachová, tak jak bys v tu chvíli potřebovala, nebo něco na ten způsob, můžeš tam vystupovat i ty, zkrátka to znovu prožívás a měnis tu vzpomínku?

3 Paralela Paralela | E-mail | 13. ledna 2017 v 1:23 | Reagovat

Drsné, já vím. Nechce se mi komentovat nic víc, než nejlepší Dorotka. Aspoň někde máme světtlou karmu. A vždycky přenášíme bolest...

4 stuprum stuprum | Web | 13. ledna 2017 v 3:22 | Reagovat

Z toho vyplývá, že si máš otevřít salón krásy a vyboudnout se na obludy!

5 Lukáš Lukáš | 13. ledna 2017 v 13:43 | Reagovat

"a já seděla tátovi na klíně, pevně svoje drahé mimino objímala, a on listoval kalendářem a předčítal z něj jména"

"Například můj táta nám ukázal skvělou hru ..."

Hmm, krásné vzpomínky. To já z paměti vydoluju vzpomínku z dětství spojenou s otcem leda jak vešel do pokoje a vida mě číst knížku "Černé díry a vesmír", znechuceně utrousil "co to zase čteš za sračky?" A nebo jak mě posílal k psychiatrovi. Ale že bych mu seděl na klíně, nebo si se mnou hrál, to vůbec. Ale nestěžuju si, je ze mě spořádaný občan, žádné trauma z dětství mě nesužuje. Naopak, teď se z otce stává nemohoucí stařec a já o něj s láskou pečuji. Není na tom něco patologického? Je, ale nepostarat se o svoje rodiče je zavrženíhodná amorálnost.

6 Paralela Paralela | E-mail | 13. ledna 2017 v 18:30 | Reagovat

[5]: To je skvělý. Překonat svou sebelítost je velká výhra. I já mám momenty, které bych nejradši vytěsnila, ale na rodinu nakonec nedám dopustit. Asi si říkám, že jsem taky dělala nějaký chyby, který mi odpustí.

7 banalite banalite | Web | 13. ledna 2017 v 21:51 | Reagovat

[2]: To neděláme, moje terapeutka je zaměřená na to, že musim pořád brečet. Tak už jsem vyplakala oceán a pořád je mi na hovno :D

[5]: Ty krásná vzpomínko, doufám, žes to dočetl až do části, kde mnou bylo smýkáno za vlasy, i když asi ne, protože jsem to napsala s příšernou hrubkou. Každopádně hrůza ty dnešní děti, pořád by četly nějaký rozumný knihy, místo aby střílely zombíky. Těžko říct, co se pak stane se světem, až přijde zombí invaze. Nikdo na to nebude připravený.

8 Paralela Paralela | E-mail | 16. ledna 2017 v 12:12 | Reagovat

[7]: můžu ti prosimtě dát like na tvůj komentář? :D
S malym bráchou pořád probíráme, co budeme dělat v případě zombie apokalypsy! Podle mě je to teda blogově dost opomíjený téma.

9 TomkoA TomkoA | E-mail | Web | 18. ledna 2017 v 13:01 | Reagovat

Přidal jsem svůj blog do oblíbených

10 bludickka bludickka | E-mail | 15. února 2017 v 11:29 | Reagovat

Zvláštní, chodit sem pořád marně nahlížet a přemýšlet, jak se asi máš. Doufám že se dočkám brzy zas nějakýho článku. Klidně bez možnosti komentáře.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.