Pravda na kapačkách

13. prosince 2016 v 16:47
Další esej odeslána do éteru a zanechána svému osudu asi tak na tři týdny. Plodím všechny tyhle odborné eseje v tempu jako velkochovné slepice plodí vejce, ta poslední má minimálně dost podobnou kvalitu. K velké radosti mě čekají už jen práce dvě. Ta druhá bude mít osumdesát stránek. Hurá.

Už zase stojím v práci za rohem, klepu se a brečím. Kolega měl určité - dobře myšlené - komentáře na můj milostný život. Když jsem začala brečet, vyděsil se. Druhou polovinu dne se mnou všichni jednali v rukavičkách, asi si myslí, že jsem podivínka, ale alespoň jsou na mě hodný.
Být emočně otveřená mi hodně ulevuje. Nemám to ve zvyku, ačkoliv slzy se mi hrnou do očí dvacetkrát častěji, než normální populaci, a občas je docela fuška je všechny někam schovat. V pubertě mi máma radila, že když mi někdo v hospodě bude nutit panáka, mám ho nalít do květináče. Kam nalít slzy mi neporadila, a popravdě řečeno ani s těma panákama to moc nefungovalo.
Nejprve jsem skláněla hlavu a chtěla se schovat na záchod, ale pak jsem zvedla oči, podívala se mu rovnou do tváře a řekla, jak to bolí. S kolegou, se kterým si nejsem nijak extrémně blízko, to považuju za čin hrdinství.
Člověk musí být opatrný na to, co otevírá a komu, ale upouštět tady a tam je jen k dobrému. Dokud budu ze studu z odmítnutí každýmu přehrávat, jak jsem cool a v pohodě, budu v tom studu bublat a bude ho tam víc. Logický proces zastavit stud a začít být opravdicky cool, nefunguje. Co takhle začít být opravdicky potopený, přestat se stydět a akceptovat odmítnutí jako něco, co se děje běžně. Tyhle věci jsem na blogu taky nikdy nepsala. Veřejně přiznat, převážně dvojčlenému mužskému čtenářstvu, že jsem v milostném životě troska, je oříšek.
Odmítnuní se děje běžně, a to nejen jednostraně. Mám tendence na to zapomínat a to se projevuje především v záchvatech studu a hysterie, kdy dramaticky vyju "proč mě nikdo nechéééé". Zato, když mi kolega (jiný) lepí na skříňku krátké vzkazy na zlepšení brzkého rána, usmívám se deset minut a pak na to zapomenu, protože to pro mě není emočně významné. A není to emočně nevýznamné proto, že je takový hodný a snaživý, ani proto, že bych ho nepovažovala za pohledného a zajímavého muže, ale prostě proto, že ve mně nic není. Neproběhl "cvak". A cvak není výsledkem jeho kvality, lidství ani mužství. A proto bych se měla přestat hanbit, když někomu necvaknu já. Jak říká jedna spolužačka: muži jsou jako autobusy. Když ti jeden ujede, tak prostě nastoupíš do toho dalšího.
Životní moudro jak má být. Hlubší rána ve mně spočívá v tom, že mně ujel první ranní autobus. A znáte to, brzo ráno ty autobusy nejezdí v častých intervalech, a ten můj byl jistě někde na venkově, kde autobusy jezdí jenom dvakrát denně, a ten druhý měl jenom tři kola. Zkrátka a dobře, necvakla jsem vlastnímu tátovi, a každý, do koho jsem se zamilovala po tátovi, byl debil. Možná mě táta měl rád, jen to neuměl dát najevo, a soudím tak jenom podle hesel, co si nastavil do emailu.
Tohle taky nerada píšu. Vždycky mi totiž v hlavně znějí ty nadcházející komentáře, a to než mi dojde, že ten komentátor jsem jenom já: "Rozmazlená pipina. Táta ti koupil novej mobil k ježíškovi a ty si ještě stěžuješ."
Originální komentátor je vlastně táta sám, jen se oskenoval do mojí hlavy a přespává tam napořád.
Takže ta neštastná opakující se rovnice je následující - odmítnutí, stud a bolest z odmítnutí, stud za bolest a stud z odmítnutí, stud za stud za bolest a stud z odmítnutí, a tak dál. Sebedestrukce za sebedestrukci. Neodovolím si trochu soucitu a pochopení s tím, že se cítím, jak se cítím. Soucit je pro slabochy, ne pro ocelové, emancipované, úspěšné, krásné, hubené, svalnaté, drobnonosaté, vlasaté, prsaté ženy.
A to tedy jenom v případě, že se vůbec troufnu nazvat se ženou. V ideálním případě bych se oslovovala ve středním rodě, kdyby to neznělo gramaticky trapně.
 


Komentáře

1 ven ven | 13. prosince 2016 v 19:53 | Reagovat

Moninko.., prožívám to s tebou. Myslim na tebe. A asi jediný, co mi k tomu přijde adekvátní říct, že léčba v sobě zahrnuje vděčnost. Že se nám děje to, co potřebujem, abychom pochopily, přijaly a snad i opustily ty hloupý nevědomý mechanismy a schémata. Denně kloním hlavu a ve všech těch srabech chytám nitky vděčnosti a děkuju a věřím.

2 stuprum stuprum | Web | 14. prosince 2016 v 1:08 | Reagovat

Soucit je jen pro nejsilnější. Jen Ztracenci jsou Vyvolenci. Opakuj si klasická hesla a bude ti hej. :)

Mimochodem - buď ráda, že nejsi vypočítavá mrcha, nebo aspoň že neděláš ten dojem. Sice by na tebe letělo víc chlapů, ale zas by tě žádný nemiloval.

Romantika... Nevěřil bych, že na stará kolena budu takovým romantikem.  :D

3 Lukáš Lukáš | 14. prosince 2016 v 13:05 | Reagovat

Vždycky, když mi vyprávěla o svých bývalých, používala slovo idiot. Ále, byl to idiot... Nějaký čas jsem si myslel "cha chá, já nejsem žádný idiot, já jsem něco lepšího, ten vyvolený". Vyvolený už nejsem. S hrůzou si teď představuju, jak někde o mně láskyplně hovoří. Slovník se člověku moc nemění, hádám, že idiot zůstalo jejím oblíbeným slovem. Ty naštěstí používáš slovo debil, to je v pohodě, ale bacha na to, jak mluvíš o svých bývalých, člověk obeznámený s problematikou rázem zbystří a jeho představivost začne pracovat!

4 Banalite Banalite | 14. prosince 2016 v 17:25 | Reagovat

[3]: ja pouzivam "debil" jen u tech, co opustili me. A podle me si to docela zaslouzi: za minimum vyspely komunikace a schopnost reseni problemu. Kdyby umeli mluvit, tak bych na ne snad i vzpominala v dobrem. Ty, co jsem opustila ja (to se taky stalo pokud si tak matne vzpominam na zivot pred deseti lety), tak tomu rikam, ze byl takovej hodnouckej nouma. Tak treba novy vyvoleny o tobe slycha totez. Lepsi? :)

5 Lukáš Lukáš | 15. prosince 2016 v 12:26 | Reagovat

[4]: Nádhera, takhle nějak jsem to vždycky chtěl :)

6 Paralela Paralela | E-mail | 17. prosince 2016 v 21:55 | Reagovat

A kam nalít všechny slzy mi neporadila.
...myslím na to teď víc, než jsem chtěla.
A spotify mi k tomu hraje z playlistu "večeře s přáteli", kterou pro nás vytvořil - nevím prč tohle: https://www.youtube.com/watch?v=4x_X7y9vsZg
Je to kýč? Celé mi to teď zní nějak smutně. Neznala jsem to. Hmm. Já nevím. Proč jsme pořad ti hledači...i když je to relativně dobrý,  v jádru je o pořád šíleně beznadějný. Člověk by měl začít doufat, že někde u cesty najde sám sebe.

7 Zu Zu | E-mail | 12. ledna 2017 v 12:35 | Reagovat

Nejsem clovek, co bezne komentuje (nebo vubec cte) neci prispevky na blogu. Na Tvuj blog jsem narazila nahodou, protoze ho sdilela znama na facebooku. Ale ohromila me sila, s jakou ve mne rezonuji Tvoje slova. Nemuzu prestat cist a v tolika vetach nachazim vlastni pocity tak krasne a originalne zformulovane, ze se co veta zastavuju ve cteni a vracim, abych si to precetla znovu... Vidim v Tobe spisovatelsky talent! :-) Diky za prijemne stravene dopoledne. Zu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.