Prosinec 2016

Oko letošního kapra

24. prosince 2016 v 22:27
Život mi připadá neuspokojivý.
Je jako korálkový náhrdelník upletený z drobných i větších momentů, ale mezi nimi je jen jako dlouhá, prázdná nit.
Nehodlám vinit život, ani opakovat fráze jako "v dnešní době". Hodlám vinit, jak jinak, sebe.
Neumím žít a chápat radost průběžně. Neumím si jí nést do dalšího dne, ani do další hodiny. Zapadne do historie v okamžiku, kdy zavřu dveře. Nedává význam, protože není kontinuální. Můžu si vystavit životní štěstí na dobrých minulých zážitcích a dobrých budoucích očekáváních? Radost je protkaná prázdnotou a vědomím toho, jak všechno skončí.

Štedrý den byl fajn. Byl fajn, domnívám se, z velké části mým vlivem, protože jsem silnější a silnější a umím rodiče usměrnit i je nenápadně upozornit na iracionální výpady, a asi je trochu inspirovat, protože jsem tu jediná, kdo má soucit, péči, a zájem o druhé.
Taky si ve své ublíženosti, sice o třináct let později, možná trošku hloupě stavím hlavu a sypu výčitky. Táta se brání, že by nám v životě jako dětem neřekl nic o tloušťce (asi jsem si těch devět let ppp vymyslela). Za pár hodin už zase povídá něco o tom, kdo je tady tlustý a kdo by měl cvičit. Hrozivě se napřímím. A on se zarazí. Sám vypadá překvapeně. Protože očividně prostě mele, z nedostatku jiný náplně v hlavě, a nebo z frustrace které potřebuje ulevit, aniž by věděl, co říká a co kdy říkal. Důsledky? Ani nemám srdce ti to říct.
Dneska si odnáším samou chválu. Nešťastně si jí odnáším na úkor jiných, a to přímo před nimi. "Monča si koupila legíny, asi bys taky měla začít cvičit". "Monča zhubla". "Monča vykoupala psa". "Monča vytřela kuchyni". "Monča už ani ten kaďák nemá". "Monča měla vždycky takový tlustý lejtka, a teď je má jak špejle".
Myslíš, že příště tu kuchyni vytřu? Ani ty legíny na sobě jim ukázat nejdu. Jsou kompresní, tak v nich mám moc hezký nohy.
Nevím, kde se mi v genech vzal soucit a pozornost k tomu, aby se lidé kolem cítili dobře a necítili se zklamaní, nebo odmítnutí, nebo aby zažívali nespravedlnost. Minimálně si to o svých kvalitách myslím, ale když vidím, co si o sobě mylně myslí ostatní, tak si tak jistá nejsem. Ale třeba kolegovi, kterého ani neznám, nemám to srdce říct nebo naznačit, že nemám zájem. Kdežto můj táta, ten to umí necitelně dát najevo vlastnímu dítěti. Nemám zájem. Ze dvou ponížených dětí jsem já to vyzdvyhovaný a nevím, jak tomu bránit. Asi tak, že budu horší. Nebo tak, že nebudu. Kdybych se tak nenarodil vůbec...

Navzdory všemu se cítím dobře, domov je domov a všechno je asi lepší než samota, co mi před týdny padla na hlavu. Jenže i večer končí a v momentě, kdy za sebou zavřu dveře, jsem tam, kde jsem byla. V posteli s očima do stropu. Vážně se budu i na Štědrý večer učit? Budu.


Někde září vánoční hvězdy, jinde zoufalství

18. prosince 2016 v 17:48
Když se prodírám zacpaným obchodním centrem, dělá se mi nedobře. Ve Švédsku je nakupování národním sportem a před vánoci je to liga šampiónu, která utrácí, jako by ty peníze srala. Připadám si nechopná už i dojít koupit svíčky, kterýma jsem si chtěla provonět byt. Únava v hlavě a nepříjemno v břiše. Dnešní rekord trávení času mezi lidmi při zachování zdravého rozumu: deset minut.
Zažívání mi poslední týdny moc nefunguje a já se modlím, ať to nejsou střeva, hlavně ať to nejsou střeva. Ať se mi báječné projímadlové období nepodepsalo ve střevech tiskacími písmeny.
V práci jsem si obnovila závislost na kofeinu, které jsem se před dvěma lety s námahou zbavila, a s podvolením si jdu sednout na kávu a číst blogy doufaje, že je to kofein, co mi chybí. Břichu se káva moc nezamlouvá a internetový svět... proboha, to se vážně nikdo nemáte dobře?
Vánoce voní zoufalstvím a já přestávám věřit, že to kdy bude lepší. Pracuju na sobě. Pracuju na schopnosti odstoupit od svých myšlenek. Nezúčastněně pozorovat příběhy, co se tam odvíjí, ale nenechat se jimi emočně sejmout, nezaměňovat je za realitu nebo dokonce za přání a sny. Je to jen nápň hlavy, protože hlava neumí být prázdná. Kdo je důležitý v náplni je v ní důležitý jen proto, že ho nenahradila jiná náplň. Je jen figurka, do který projektuju věci, který s ní nesouvisí, a projektovala bych je do jiné vhodné oběti, kdyby byla. Je dočasně poslední v řadě a asi nějaký čas bude, protože jsem řekla ne falešným rozptylům. Budu si čelit čelem. Budu se vařit, dokud se neuvařím docela, uvařím se natvrdo a budu drsná a nezdolná.
Špatné tento víkend je, že jsem mohla/měla být na večeři s Hezkym. Mohla jsem rozbalovat dárečky, co mi koupil, jíst dobré jídlo, užívat si jeho toužebné pohledy, objímat ho a tak. Jenže to není dobrý nápad, protože následující dva týdny bych žila v hysterii, že se stane to stejné, jako když jsem odjela na prázdniny posledně: "You abandonded Sweden so I had sex with an old friend". Třesu se z toho ještě dneska, po půl roce. Ono by se to totiž stalo, kdyby měl příležitost, protože pro něj možná jsem na prvním místě, ale nejsem výhradní. Jaká paráda. Sebrala jsem pozůstatky rozumu a řekla jsem, strč si svoje dárky někam.
Místo toho v sobotu sbírám kreditku a jdu si koupit dárek sama. 7000 Kč a zbytek večera trávím nahráváním videí, na kterých mám digitální potápěcí helmu na hlavě, a padám smíchy z postele.
Všichni máme svoje strategie zvládání, víte. Třeba Nikolina, vždycky když je naštvaná nebo nešťastná, tak uklízí. Včera vydrhla spáry mezi dlaždičkami v koupelně kartáčkem svýho bývalýho.
Já oproti tomu jsem neumyla nádobí už čtyři dny. Ono to zas tak nevadí, vesměs je to kolekce hrnků od čaje na spaní a talířů od chleba s burákovým máslem. Asi jsem zhubla ten zadek, o kterém jsem nedávno tvrdila, že je neporazitelný, a dneska hele, je po něm.

Za pár dní budu teda doma a ačkoliv se těším na to, že budu rozptýlená a budu se chodit učit do krásné studovny v Národní knihově, tak mám vlastně tak blbou náladu, že ani nevím, co si budu s lidma povídat. Taky bych byla stokrát šťastnější, kdybych mohla spát v hotelu místo svýho dětskýho pokojíku, ve kterým jsem si toho prožila tolik, že je doslova napumpovaný negativní energií a mám chuť se zhroutit, jen co překročím práh.
Jak dlouho ještě? Napořád?

Pravda na kapačkách

13. prosince 2016 v 16:47
Další esej odeslána do éteru a zanechána svému osudu asi tak na tři týdny. Plodím všechny tyhle odborné eseje v tempu jako velkochovné slepice plodí vejce, ta poslední má minimálně dost podobnou kvalitu. K velké radosti mě čekají už jen práce dvě. Ta druhá bude mít osumdesát stránek. Hurá.

Už zase stojím v práci za rohem, klepu se a brečím. Kolega měl určité - dobře myšlené - komentáře na můj milostný život. Když jsem začala brečet, vyděsil se. Druhou polovinu dne se mnou všichni jednali v rukavičkách, asi si myslí, že jsem podivínka, ale alespoň jsou na mě hodný.
Být emočně otveřená mi hodně ulevuje. Nemám to ve zvyku, ačkoliv slzy se mi hrnou do očí dvacetkrát častěji, než normální populaci, a občas je docela fuška je všechny někam schovat. V pubertě mi máma radila, že když mi někdo v hospodě bude nutit panáka, mám ho nalít do květináče. Kam nalít slzy mi neporadila, a popravdě řečeno ani s těma panákama to moc nefungovalo.
Nejprve jsem skláněla hlavu a chtěla se schovat na záchod, ale pak jsem zvedla oči, podívala se mu rovnou do tváře a řekla, jak to bolí. S kolegou, se kterým si nejsem nijak extrémně blízko, to považuju za čin hrdinství.
Člověk musí být opatrný na to, co otevírá a komu, ale upouštět tady a tam je jen k dobrému. Dokud budu ze studu z odmítnutí každýmu přehrávat, jak jsem cool a v pohodě, budu v tom studu bublat a bude ho tam víc. Logický proces zastavit stud a začít být opravdicky cool, nefunguje. Co takhle začít být opravdicky potopený, přestat se stydět a akceptovat odmítnutí jako něco, co se děje běžně. Tyhle věci jsem na blogu taky nikdy nepsala. Veřejně přiznat, převážně dvojčlenému mužskému čtenářstvu, že jsem v milostném životě troska, je oříšek.
Odmítnuní se děje běžně, a to nejen jednostraně. Mám tendence na to zapomínat a to se projevuje především v záchvatech studu a hysterie, kdy dramaticky vyju "proč mě nikdo nechéééé". Zato, když mi kolega (jiný) lepí na skříňku krátké vzkazy na zlepšení brzkého rána, usmívám se deset minut a pak na to zapomenu, protože to pro mě není emočně významné. A není to emočně nevýznamné proto, že je takový hodný a snaživý, ani proto, že bych ho nepovažovala za pohledného a zajímavého muže, ale prostě proto, že ve mně nic není. Neproběhl "cvak". A cvak není výsledkem jeho kvality, lidství ani mužství. A proto bych se měla přestat hanbit, když někomu necvaknu já. Jak říká jedna spolužačka: muži jsou jako autobusy. Když ti jeden ujede, tak prostě nastoupíš do toho dalšího.
Životní moudro jak má být. Hlubší rána ve mně spočívá v tom, že mně ujel první ranní autobus. A znáte to, brzo ráno ty autobusy nejezdí v častých intervalech, a ten můj byl jistě někde na venkově, kde autobusy jezdí jenom dvakrát denně, a ten druhý měl jenom tři kola. Zkrátka a dobře, necvakla jsem vlastnímu tátovi, a každý, do koho jsem se zamilovala po tátovi, byl debil. Možná mě táta měl rád, jen to neuměl dát najevo, a soudím tak jenom podle hesel, co si nastavil do emailu.
Tohle taky nerada píšu. Vždycky mi totiž v hlavně znějí ty nadcházející komentáře, a to než mi dojde, že ten komentátor jsem jenom já: "Rozmazlená pipina. Táta ti koupil novej mobil k ježíškovi a ty si ještě stěžuješ."
Originální komentátor je vlastně táta sám, jen se oskenoval do mojí hlavy a přespává tam napořád.
Takže ta neštastná opakující se rovnice je následující - odmítnutí, stud a bolest z odmítnutí, stud za bolest a stud z odmítnutí, stud za stud za bolest a stud z odmítnutí, a tak dál. Sebedestrukce za sebedestrukci. Neodovolím si trochu soucitu a pochopení s tím, že se cítím, jak se cítím. Soucit je pro slabochy, ne pro ocelové, emancipované, úspěšné, krásné, hubené, svalnaté, drobnonosaté, vlasaté, prsaté ženy.
A to tedy jenom v případě, že se vůbec troufnu nazvat se ženou. V ideálním případě bych se oslovovala ve středním rodě, kdyby to neznělo gramaticky trapně.

Pokročilý stav vyprahnutí

8. prosince 2016 v 17:33
Jsem vyčerpaná. Domů jsem se doplazila po čtyřech a šla jsem spát už v sedum. Neřekla bych, že mi chybí spánek, jako spíš... já nevím, volný čas, co by mi nepadal na hlavu. Asi mi taky chybí dobrá výživa, protože jím jen v práci a odpoledne se mi hnusí všechno kromě chleba s burákovým máslem. V práci jsou to taky samí problémy. Jeden den se třeba řeší půl hodiny vkuse, jestli se dává do vody citron nakrájený na kolečka nebo měsíčky. Prosazujeme tuhle strategii vzájemného otevření, a při pětiminutovém meetingu, který trvá půl hodiny, upřímně diskutujeme o tom, jak a komu ublížilo, když ten druhý kritizoval jeho měsíčky. Já nevím, já si chci práci jen odpracovat a jít domů. Neřešit blbosti. Unavují mě v hlavě.
Jestli budu takhle unavená i příští týden, přestanu chodit do posilovny. K unavený hlavě si přidávám unavený tělo, doma se dorazím nějakou nesrozumitelnou četbou a zbytek času sedím a myslím na to, kdo mi chybí. Někdy v průběhu dne zkrátka nedorazí aní jeden pozitivní impuls. V posledním 3/4 roce stačívalo, aby mi napsal, a svítila jsem dva dni.
Teď mi nechybí nikdo konkrétní. Chybí mi idea jeho, protože ti dva už si nejsou podobní. Je mi líp, když tu není, protože takhle ho můžu mít za koho chci. A klidně s ním vést imaginární rozhovory. Klidně se úplně zbláznit, není problém.
Stejně je to hloupost a visím na něm jen z nedostatku visení na něčem jiném. Nedá se říct, že bych měla zájem. Z víkendových plánů se chci (zase) vymluvit. Nakonec to nedělám jenom ze slušnosti, ačkoliv mojí kýženou ambicí je nevydat o víkendu ani hlásku. Jsem si docelá jistá, že mám zkrátka rozsáhlou díru v myšlenkách a že si v týhle díře vždycky pěstuju trápení a vypěstuju ho přesně do takové velikosti, aby zaplnilo celou díru. Nejde přece sedět, třeba čekat na vlak, a nemyslet. Nebo myslet na nepodstatný věci. Člověk má danou fantazii a imaginaci a musí jí dát předmět. Jak jinak vysvětlit celou podstatu nahraditelnosti.
A každý má tuhle díru. Někdo jí naplňuje v nudné každodennosti konfliktem o citronu a jiní kopou hlouběji do zoufale romantických snů. Jak ale známo, mě nemá šanci rozptýlit nic, dokonce ani citron, protože vzpomínáš, jak jsem seděla za volantem nablýskaného Chevroletu, řídila skrze pouštní nádheru Death Valley, a vnímalá to všechno jenom tak napůl, protože jsem byla příliš zaneprázdněná vykládáním spolujezdci o tom, jakou díru ve mně zanechal ten pravý. Konkrétně ten právý před tím minulým právým i před pravějším. Pravý, levý, pravější, toť k nedávné diskuzi o pravé lásce. A to, když se na to zpětně dívám, Death Valley bylo jedno z nejimpresivnějších míst, které jsem kdy viděla, protože kam se pro nás, vyprahlé jedince, hrabě modř a zeleň Nového Zélandu v porovnáním s horkou vymřelou pouštní nekonečností.

Zrovna jak tu sedím a píšu, přisedá si kě mně opilý padesátník a vypráví o tom, jak jeho nejlepší kamarád před dvěma dny vypadl z okna. Asi znamení z vesmíru. Víc pozitivních impulsů do mého života please.

Mimochodem, plány ve Švédsku taky vypadly z okna. Doktorské studium na naší katedře se ukázalo být prakticky neexistující, nebo existující jenom pro géniuse, a přestože jsem z posledního kurzu dostala A jako jediná z celé třídy a všude se tím chlubím, tak génius negénius... Zbývá mi max půl roku, ale volná jsem vlastně už od ledna. Paráda, tenhle život bez jedinýho závazku, můžu žít kdekoliv od Kamčatky po Jihoafrickou republiku, ale vlastně chci žít jenom s vendy.