Sedm slepičích

29. listopadu 2016 v 15:47
Proč je Švédsko o tolik studenější, než Dánsko, ačkoliv je to jenom přes most?
Vím, že v zimě vypadám dost ohavně. Na hlavě mám naraženou hučku, půlku obličeje obmotaného šálou, sotva hýbu rukama protože jsem nabalená ve dvou svetrech a bundě, a nohy mám jak špalíky, protože jsem si pod džíny natáhla ještě legíny. Víte, kromě víkendů vlastně už nenosím ani moc makeupu. Nebo pushupku. Kdo potřebuje ve všední den prsa? Zkrátka, v poslední době jsem více pohodlná než narcistická. Ve volném překladu tomu říkám počátek sebepřijímání. Období silného makeupu totiž korespondují s obdobími, kdy bych se s chutí překopírovala do jiného těla. A koneckonců, i jiné hlavy.
Každý si přece musel všimnout - když se tak rozhlížím po místní posilovně - kolik sebezapření a falše s sebou nesou ty ženský s nafouklými rty a umělými prsy, a muži nevelkého vzrůstu, co si kompenzujou svojí krátkost šířkou ramen, a na snídani snědí šest vajec, ale pozor, jenom bílky. Když vyhazuju těch šest žloutků a skořápky tak přemýšlím, jak dlouho to taková nebohá slepice prděla, a to jenom proto, aby si jeden zhrzený ramenáč mohl nasát svojí ranní porci živočišného proteinu a napumpovat ego. A není to náhoda, že právě tihle lidi jsou nejarogantnější příšery?
V celém tom záchvěvu sebepřijetí mě jen lehce děsí opakující se myšlenka "nejradši bych se šla vyblít" a permanentně negativní pocity spojené s pocitem plného žaludku.

Žiju tu fakt ráda, tedy pokud si troufnu spojovat slovo "život" s pozitivními příslovci. Snad mi jen vadí, že místo čísla autobusu se stačí podívat na zahalené tváře za okny a už vím, že to jede skrze ghetto ke mně, a že mě opět přisedla obézní žena v černém hávu, co smrdí jako pomerančová šlupka, a já, natisknutá na mastném okýnku, se už nemám kam dál posunout.

Děkuji za péči.

Sesbírala jsem kousky sebe a z hlavy se mi odplavil nějaký hormon, který mi tam pravidelně v kombinaci s různými událostmi vytváří paseku. Update o událostech a myšlenkách si snad radši nechám pro sebe, protože můj nebohý pohled na věc se mění přibližně dvakrát denně. Možnosti mám dvě: akceptovat nebo nechat jít. Řešení, co by těšilo mě, se nenabízí.
Počkat... těšilo?
Jsem v tak hysterickém stavu mysli, že se domnívám, že jak bych dostala, co bych chtěla, chtěla bych hned víc. A pokud jste četli Vesnický román, hnedka si mě můžete představit jako rychtářku, co visí na kříží a přeříkává otčenáš po zpátku.
Tolik bojuju se svým nízkým sebevědomím a věčným pocitem, že lidi otravuju. Akceptuje-li mě někdo pak se domnívám, že tak dělá pouze ze slušnosti a pevných nervů nebo proto, že ode mě něco chce. Bože, jak si připadám sama i s mnoha lidmi po ruce, protože nevěřím, že existují skutečně ve smyslu blízkosti... Vida, i samota pramení z pouhého stavu mysli. Něměla bych tedy zvát do svého života nikoho, dokud se neopravím, protože bych takového chudáka zavalila svojí nejistotou a potřebou neustálého ujišťování, a tisíckrát ujištěná bych stejně nevěřila ničemu, protože dokud neakceptuju sama sebe, tak mě ani nenapadá, jakým způsobem by mě akceptoval někdo jiný.

Podle mého názoru je moje přítomnost naprosto iritující. Zdá se mi, že irituju šéfa (ačkoliv mě sám ze všech kandidátu vybral a později přeřadil do jiného oddělení, když pro mě nebylo dost práce, a mohla jsem stejně dobře dostat vyhazovat), irituju i lektorku jógy (ačkoliv mě sama pozvala do své pokročilé skupiny a později mi řekla, že nesmím odjet, protože má v úmyslu ze mě udělat mistra), irituju všechny spolužáky, když se na semináři účastním diskuze, i učitele, když mu posílám povinné úkoly. Podle mě svou existencí irituju vlastního otce, přestože mě sám splodil (a možná právě tady se tak docela nemýlím, protože on to umí dát docela peprně najevo), irituju svojí ségru, protože kdybych se nenarodila, měla by docela lepší život (v tom mě zase s radostí utvrzuje máma), irituju i svojí terapeutku, protože jsem celá hloupá a zaseknutá, a konec konců irituju i vás, protože to pořád musíte číst.

Nerada to říkám, ale přestože mi táhne pomalu na třicet, vevnitř jsem zakrnělý malý dítě, jsem tak ztracená v sobě že netuším, jak bych to popsala. Horší to není, je to vědomější, a snad to je krok, protože neudělám v životě ani krok dopředu, pokud nebudu dělat kroky v sobě a směřovat k tomu, co jsem, spíš než k tomu, čím bych "měla" být. V jistém směru jsem předprogramovaná a musím se předělat.
Musím poslouchat intuici a rozlišovat jí od volajícíh sebe-předsudků.
Můj život by se zdál být docela v lajně, kdyby se do mojí hlavy promítal na základě reálných událostí, a ne na základě nereálného vnímání.
 


Komentáře

1 Bianca Bianca | Web | 29. listopadu 2016 v 16:13 | Reagovat

To si len namýšľaš.. :) teda možno nie, ale je to len pocit. Možno to tak nie je. Mysli pozitívne. Užívaj si život. :)

2 Lukáš Lukáš | 30. listopadu 2016 v 8:42 | Reagovat

Mám pocit, že ti rozumím. Ale co je tedy cílem, tím kýžený konečným stavem? Snad ne zbavit se toho svého zakrnělého dítěte? Vždycky, když jsem k někomu zahořel citem, bylo to proto, že jsem v něm našel to dítě. A konec byl spojený s větou "už jsem dospělá, tudíž...", "to bychom přece nebyli dospělí..." atd. Možná je na mně něco špatně, ale jsem s tím smířený, nechci se měnit, přece nebudu popírat sám sebe. Šla bys snad na lobotomii, abys vyřešila svoje problémy? Celý život žiju s pocitem vnitřní osamělosti, přestože jsem obklopený lidmi, kteří mě mají rádi. Nemají mě rádi tak, jak by si představovalo moje zakrnělé dítě, ale mám taky rozum a vím, že toho prostě nejsou schopni, přesto ta touha po nekonečné lásce ve mně je a nebudu ji přece potlačovat. A je mi jedno, proč ta touha ve mně je, jestli je to nějaký problém z dětství, nebo co. Taková 100% láska neexistuje, vždycky, když s někým jsi, je to obchod - on uspokojuje do určité míry tvoje potřeby a ty jeho. Když přestaneš jeho potřeby uspokojovat, nastane problém. A taková láska mě prostě neuspokojuje. Ani ty nejsi schopná dát někomu 100% lásku, jakou by sis představovala, že bys měla dostávat. Vždyť se podívej, že když nedostáváš to, co si představuješ, je problém.
A s tím iritováním okolí, to je jen tvoje utkvělá představa živená touhou po dokonalosti, sebestředností a tím nízkým sebevědomím. Ve skutečnosti jsi každému ukradená. Lepší?

3 stuprum stuprum | Web | 1. prosince 2016 v 13:40 | Reagovat

Nedá se opravit, jak jsi jednou porouchaná, zůstaneš tak navždy. :) Ale hlavu vzhůru, lidi je mraky, co jsou rozbití! :)

Podle mě máš hezčí život než všichni v Čechách! 8-)

4 ven ven | 1. prosince 2016 v 14:35 | Reagovat

Moni, to budem teda dvě tragédky, esi spolu budem bydlet. už tři dny jdu večer dycky radši spat, abych zaspala depku. tak si k tomu dycky aspoň uvaříme svařák, postavíme se na hlavu a nebudem na to samy.

5 bludickka bludickka | 1. prosince 2016 v 16:47 | Reagovat

Mě neiritujes, vážně :) Tvoje psaní čtu pořád stejně ráda. Ale ten pocit znám. zrovna dneska jsem přesvědčena o tom, že moje psycholožka mě má plný zuby, stejně jako všechny před ní a taky spousta dalších lidí. Jen pořád nechápu proč, když jsem tak úžasná :D

6 Paralela Paralela | E-mail | 1. prosince 2016 v 23:30 | Reagovat

A ono by as stačila, kdyby táta místo lítosti a chození pro psycho-radu (protože ty cvokaře přece znáš), se nebál přiznat, že tě má rád. Takový věci se musí říkat nahlas, i když jsou ttřeba jasný, nebo zřejmý. Ty to víš. Proč to otce tolik bolí?

Já mám třeba pocit, že mě teď nessnáší, ale musím si stále uvědomovat, že je to přece nesmysl.)
A přijmout rozpolcenýho člověka jako ty vůbec není těžké. Naopak. Baví mě lidem dokazovat, jak moc jsou úžasný a potřební. Protože taky tyhle to nejvíc bolí slyšet?

Jsi skvělá. Mám Tě tady ráda.

7 banalite banalite | Web | 2. prosince 2016 v 16:58 | Reagovat

[2]: Lukáši, snad tě to neurazí, ale ty jsi taková rozumnější verze mě. A já jsem taková naivnější, emocionálnější, a bolavější verze tebe. Teď ještě: kde se můžu objednat na tu lobotomii?

[3]: Náhodou už jsem taková poloopravená, i když momentálně to tak nezní. Právě proto čtu tebe žejo. Teda, ne moc, protože jsi na mě moc chytrej :D

[4]: Právě proto chci bydlet s tebou :)

[5]: Představ si, jaká to musí být otravná práce :D Mě iritují někteří hosti v práci, když se po padesátý ptají, kde máme kafe (v kávovaru třeba?). Při představě, že se mě někdo ptá, abych mu opravila život.. to jsem nakonec ráda, že mě na psychologii nevzali!

[6]: Jenže ty jsi (taky) skvělá, zatímco druhá polovina světa miluje svoje hraný sebevědomí, a nebudou se zahazovat s někým upřímně rozbitým, protože by jim to ťukalo na čelo - jestlipak není něco špatně s mojí pózou? Když občas vidím ty gorily, co když jdou tak drsně pohupujou rameny ze strany na stranu s rozdílem tak 20 cm... víš, ta iritace je asi docela vzájemná.. Projektuju světu vlastní pocity. Občas je to nesnesitelný.

8 Zu Zu | E-mail | 12. ledna 2017 v 13:02 | Reagovat

"Tolik bojuju se svým nízkým sebevědomím a věčným pocitem, že lidi otravuju." Jako bych to rikala ja... Taky mi "tahne" na tricet, taky mam sestru, se kterou se "nemusime", cholerickyho tatu (a jako bonus silenou mamu)... Trochu mi pripadas jako nejaky moje "alter ego", ktery je jen o neco lepsi, protoze se mu dari - narozdil ode me - alespon castecne se svym zivotnim udelem bojovat. Kdyz uz nic jinyho, tak se tomu postavit celem. Ja porad tusim, ze neco je spatne, ale nejsem schopna identifikovat co. Nebo si to nechci priznat. Jsem velmi rada, ze jsem narazila na tehle blog, diky za nej. Zu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.