O zadku

7. listopadu 2016 v 23:12
Yoga is like life itself. Reaching one point only leads to discovery of how many points to reach there are.

Dnešní článek bude jen o tom, jak jsem si po letech všimla, že mám zadek. Nečtěte, pokud nemusíte.




Zezadu se moc nevídám a tak se vždycky zarazím, že mám prdel jako valach. Pamatuju si sama sebe spíš z doby, kdy mi holky řikaly: "Tyvole, kam jsi dala zadek?"
Teď už vím, kam jsem ho dala. Uspořila jsem si ho do budoucnosti.
Přestože dřu a dělám s tím zadkem vážně úžasný věci.
Začínám se obávat, že je to prostě věkem, a že je čas smířit se s tím, že navždycky hubený nebudem. Jak bylo jednoduchý hubnout, když mi bylo 14, tak je to složitý dnes. V 16 jsem se ještě cpala nugetama v mekáči a hýbala jsem se leda vláčně dvakrát týdně na tancování. Dneska jsem vegetarián, 80% vegan, micronutrients a whole foods a whatever.. Jóga minimálně 4 krát týdně a občas posilovna. V práci běhám jako kuře a sice jo, jasný, pořád si ráda při vyjímečných událostech dopřeju, ale s dobou kuřecích nuget se to srovnávat nedá.
Nějaký rozum by řekl, že kdybych zahodila svoje zdravý jídlo a začala jíst zase nugety, tak bych byla jako proutek. No, možná i jo, dneska mám tak špatný reakce na přemaštěný jídlo, že po každým prosedím na záchodě dva dny.
Ať jím co jím, nerada na sobě vidím, že se dostávám do tělesnýho typu mojí mámy a ségry. Ty maj taky zadek a nezhubly ho, ani když v době nemoci vyhubly na kost všude, jen ne na zadnici. Mně se tenhle hruška typ těla jaksi odložil s ppp. Vždycky mi přišlo, že z bulimie jdou rychlý tuky rychle do břicha a rychle zase ven při hladovějícím období. Zadek a stehna, to je taková dlouhodobá stabilní úschovna, ze který se těžko něco bere. A vážně to cítím, jak jsem se proměnila, vždycky jsem měla spíš břicho a kus cesty k ženským tvarům. Kvádr jsem tomu říkala.
Občas mi naskočí v hlavě moje starý já, který si kdysi přísahalo, že když budu mít víc než 55 kilo tak se zabiju. Pak jsem chvíli nešťastná a říkám, že nebudu mít nikdy děti protože bych byla tlustá už navěky, a pak mě to zas pomalu přejde. Pokud bych měla strávit život udržováním postavy, což bude s věkem těžší a těžší, ačkoliv očividně prostě nejsem typ, co může jíst všechno a neztloustne z toho, tak jsem blázen. A takový typy jsou, ať mi nikdo nenalhává, že kolegyně po dítěti, co každý den sní 4 kousky dánského pečiva (jeden kus má 600 kcal) a k obědu si dá hamburger s kolou, je o dvě čísla menší než já jen tak od náhody. A že já to prostě dělám od podstaty špatně. Že jsem nikdy neměla přestat jíst hamburgry a hranolky.
V závěru mě to teda nikterak netrápí. A asi to tak má být. Vidím to - a snad se skrze internetovou komunikaci nemýlím - i na kolegyních z projektu. Jak se vyrovnávají se sebou a svým ženstvím. Se svým ČESKÝM ženstvím, protože takové asi jsme, zatímco Švédky maj dlouhý hubený nohy a já za nima běhám a nadávám jim, ať laskavě počkaj na svojí malou ošklivou kamarádku.
Snad to tak je a snad je to prostě život sám, a taky odpověď na otázku, proč se málokdo stane anorektičkou až ve třiceti. S věkem přichází důležitější věci, než jak vypadat. Na základce mi zbývalo spoustu času na to přemýšlet, jaká jsem a jak vypadám, dneska už mi nezbývá než přemýšlet o tom, abych hlavně měla nějaký peníze a mohla vůbec jíst. Kdybych asi byla bohatá a žila pohodlnej život, tak jsem v tom svrabu zpět, ale dneska, ani náhodou. Na józe vídám takové ty ženy - 50 leté anorektičky. Je to vlastně jen k pláči a mnohem radši bych se bavila s někým, kdo je méně zaujatý sám sebou, a více otevřený světu venku. A jsou tam takový holky, který maj minimalně osumdesát kilo a dělaj takový pozice, který já ani neumím vyslovit.
Je mi to vážně jedno. Dneska hodnotím svoje tělo podle jeho zdraví a fyzických výkonů. Proto sem dávám i ten obrázek. Jsem na něj pyšná. Protože mám skvělej balanc a sílu. Na velikosti vůbec nesejde.
(A v závěru si ten zadek všichni pochvalujou, tak možná jen žiju v převrácený povrchnosti, konec konců to není žádnej rozkydlej ďolíkatej klepající se kotel).
 


Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 8. listopadu 2016 v 9:52 | Reagovat

Po prvním přečtení mě napadl nějakej šíleně dlouhej komentář. Tak uvidíme, co vyplodím teď. Asi trochu něco z vlastních zkušeností.
S příchodem menstruace a puberty znělo napříč celou naší rodinou - ty máš ale zadek, atp. Pak začalo období diskoték a chlapské - ty máš ale krásnej sexy zadek. Na prohlížení si vlastního zadku člověk nemá moc příležitostí, tak hlavně když se líbí druhejm :-D  :-D
Možná to tak není u každého, ale u mě se taky věkem vzhled stává až druhořadou záležitostí. V období puberty bylo důležité nějak vnímat sama sebe, bylo to všechno o vzhledu.. o tom, jestli mě budou kluci chtít, případně proč mě nechtějí. Časem jsem si říkala, že asi nejsem taková zrůdička, když je o mě zájem :) Dalším časem jsem pochopila, že zájem je i o zrůdičky a zkrátka, že každý zboží má svýho kupce :D
Ne že by mi tedy teď bylo ukradený, jak vypadám, ale tak nějak standardně si držím svojí váhu a to mi asi ke štěstí stačí, i když si myslím, že v mém věku už by to asi nemělo být o kilech ale spíš nějakém zpevnění, a tak.
A myslím, že něco je opravdu předem daný.. k něčemu máš a nemáš dispozice. A taky se to mění s věkem. Co já ládovala v sedmnácti a byla jsem furt stejná. Teď už to tak úplně není. A taky jako první vždy přibírám na zadku a stehnech a je to zároveň místo, kde skoro neubývám, ať už se váha mění jakkoliv.
Co se týče mateřství, slyšela jsem, že kila po prvním dítěti jdou dolů v klidu, že shodit po druhým dítěti je těžší. Nevím. Ale znovu zopakuju, že to není o těch kilech,třeba se ti celkově trochu změní postava. A třeba taky ne :)

2 stuprum stuprum | Web | 8. listopadu 2016 v 17:36 | Reagovat

Zadky jsou základním materiálem ženy. :)

3 banalite banalite | Web | 8. listopadu 2016 v 18:26 | Reagovat

[1]: "Každý zboží má svýho kupce" :D To ano. Asi spějeme k rozumu. Nebo k ošklivosti. Anebo k přírodní kráse. Co na tom sejde, hlavně že jsme spokojený a nemáme hlad :)

[2]: Tak co ta čokoláda, ať mám na čem budovat?

4 Zuz Zuz | 9. listopadu 2016 v 21:53 | Reagovat

Zadek to je téma...
U nás jsem byla vždycky jen já ta se zadkem. Máma i ségra mají plošiny. A já prdel.
Pak dlouhou dobu mi všichni říkali, že ten můj zadek je hezkej. Mně připadal hezkej jen když jsem pravidelně běhala. A pak už to bylo jenom horší. A co teprv jak jsem seděla s nohama na porodním křesle a vůbec jsem chodila polonahá po porodnici a víc než odhalený jiný části jsem myslela na ten zadek a na to, že to všechno vidí Luk :D
A to nemluvě o kupování kalhot. I když jsem byla nejhubenější, ten zadek mi nedovolil oblíct malý gatě.
Ale u chlapů to nikdy nehrálo roli, oni brali ten matroš.
Mimochodem celých 10kg z těhotenstí jsem zanechala v porodnici, tak to třeba nebude tak zlý.

5 Banalite Banalite | 10. listopadu 2016 v 17:16 | Reagovat

[4]: No vidíš, velký zadky jsou v kurzu, slyšela jsem z několika mužských zdrojů, že nejhorší zadky jsou ty placatý.. Stejně mě to ale rozčiluje. Protože si všechny zasloužíme být krásný nehledě na to, co nám dala příroda. Body shaming zaměřený prostě jiným směrem, místo ppp tu budeme mít ženy, co se budou pomalu zabíjet koblihama (anebo v posilovně na zadkopressu). Co na tóm, stejně se nemáme rády takový jaký jsme, a to jsi teď taková úžasná mamina :) ráda slyším, že se to všechno shodilo. Třeba je to tím, že jsi mladá? Já se svojí schopností vztahů a péči o sebe, natož o druhé, budu mít dítě tak v padesáti, a bude to pes. Ne, celkově si myslím, že mladý tělo je prostě víc přizpůsobivý.  Jen ne co se velikosti zadku týče, můj zadek, ten by přežil i koncentrák :)

6 ven ven | 10. listopadu 2016 v 19:54 | Reagovat

tvuj zadek je boží a ty ruce, nechápu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.