Listopad 2016

Sedm slepičích

29. listopadu 2016 v 15:47
Proč je Švédsko o tolik studenější, než Dánsko, ačkoliv je to jenom přes most?
Vím, že v zimě vypadám dost ohavně. Na hlavě mám naraženou hučku, půlku obličeje obmotaného šálou, sotva hýbu rukama protože jsem nabalená ve dvou svetrech a bundě, a nohy mám jak špalíky, protože jsem si pod džíny natáhla ještě legíny. Víte, kromě víkendů vlastně už nenosím ani moc makeupu. Nebo pushupku. Kdo potřebuje ve všední den prsa? Zkrátka, v poslední době jsem více pohodlná než narcistická. Ve volném překladu tomu říkám počátek sebepřijímání. Období silného makeupu totiž korespondují s obdobími, kdy bych se s chutí překopírovala do jiného těla. A koneckonců, i jiné hlavy.
Každý si přece musel všimnout - když se tak rozhlížím po místní posilovně - kolik sebezapření a falše s sebou nesou ty ženský s nafouklými rty a umělými prsy, a muži nevelkého vzrůstu, co si kompenzujou svojí krátkost šířkou ramen, a na snídani snědí šest vajec, ale pozor, jenom bílky. Když vyhazuju těch šest žloutků a skořápky tak přemýšlím, jak dlouho to taková nebohá slepice prděla, a to jenom proto, aby si jeden zhrzený ramenáč mohl nasát svojí ranní porci živočišného proteinu a napumpovat ego. A není to náhoda, že právě tihle lidi jsou nejarogantnější příšery?
V celém tom záchvěvu sebepřijetí mě jen lehce děsí opakující se myšlenka "nejradši bych se šla vyblít" a permanentně negativní pocity spojené s pocitem plného žaludku.

Žiju tu fakt ráda, tedy pokud si troufnu spojovat slovo "život" s pozitivními příslovci. Snad mi jen vadí, že místo čísla autobusu se stačí podívat na zahalené tváře za okny a už vím, že to jede skrze ghetto ke mně, a že mě opět přisedla obézní žena v černém hávu, co smrdí jako pomerančová šlupka, a já, natisknutá na mastném okýnku, se už nemám kam dál posunout.

Děkuji za péči.

Sesbírala jsem kousky sebe a z hlavy se mi odplavil nějaký hormon, který mi tam pravidelně v kombinaci s různými událostmi vytváří paseku. Update o událostech a myšlenkách si snad radši nechám pro sebe, protože můj nebohý pohled na věc se mění přibližně dvakrát denně. Možnosti mám dvě: akceptovat nebo nechat jít. Řešení, co by těšilo mě, se nenabízí.
Počkat... těšilo?
Jsem v tak hysterickém stavu mysli, že se domnívám, že jak bych dostala, co bych chtěla, chtěla bych hned víc. A pokud jste četli Vesnický román, hnedka si mě můžete představit jako rychtářku, co visí na kříží a přeříkává otčenáš po zpátku.
Tolik bojuju se svým nízkým sebevědomím a věčným pocitem, že lidi otravuju. Akceptuje-li mě někdo pak se domnívám, že tak dělá pouze ze slušnosti a pevných nervů nebo proto, že ode mě něco chce. Bože, jak si připadám sama i s mnoha lidmi po ruce, protože nevěřím, že existují skutečně ve smyslu blízkosti... Vida, i samota pramení z pouhého stavu mysli. Něměla bych tedy zvát do svého života nikoho, dokud se neopravím, protože bych takového chudáka zavalila svojí nejistotou a potřebou neustálého ujišťování, a tisíckrát ujištěná bych stejně nevěřila ničemu, protože dokud neakceptuju sama sebe, tak mě ani nenapadá, jakým způsobem by mě akceptoval někdo jiný.

Podle mého názoru je moje přítomnost naprosto iritující. Zdá se mi, že irituju šéfa (ačkoliv mě sám ze všech kandidátu vybral a později přeřadil do jiného oddělení, když pro mě nebylo dost práce, a mohla jsem stejně dobře dostat vyhazovat), irituju i lektorku jógy (ačkoliv mě sama pozvala do své pokročilé skupiny a později mi řekla, že nesmím odjet, protože má v úmyslu ze mě udělat mistra), irituju všechny spolužáky, když se na semináři účastním diskuze, i učitele, když mu posílám povinné úkoly. Podle mě svou existencí irituju vlastního otce, přestože mě sám splodil (a možná právě tady se tak docela nemýlím, protože on to umí dát docela peprně najevo), irituju svojí ségru, protože kdybych se nenarodila, měla by docela lepší život (v tom mě zase s radostí utvrzuje máma), irituju i svojí terapeutku, protože jsem celá hloupá a zaseknutá, a konec konců irituju i vás, protože to pořád musíte číst.

Nerada to říkám, ale přestože mi táhne pomalu na třicet, vevnitř jsem zakrnělý malý dítě, jsem tak ztracená v sobě že netuším, jak bych to popsala. Horší to není, je to vědomější, a snad to je krok, protože neudělám v životě ani krok dopředu, pokud nebudu dělat kroky v sobě a směřovat k tomu, co jsem, spíš než k tomu, čím bych "měla" být. V jistém směru jsem předprogramovaná a musím se předělat.
Musím poslouchat intuici a rozlišovat jí od volajícíh sebe-předsudků.
Můj život by se zdál být docela v lajně, kdyby se do mojí hlavy promítal na základě reálných událostí, a ne na základě nereálného vnímání.

Kde jsi byl

22. listopadu 2016 v 20:31
"Každému člověku ublíží, když ho někdo nechce. Ale když vás nikdy nikdo nechtěl..."

Brečím, až mi sůl vytváří červený puchýřky kolem očí.
Tahle hrůza je hlubší, než kdo čekal.

Temnota viditelná i neviditelná

21. listopadu 2016 v 15:05
V průběhu života libovolné délky jsou nám pod kůži zasévána semínka, někdy tam tak ve dřímání zůstanou na pořád, jindy uschnou, a někdy nám je nějaký dobrodinec pohnojí tak efektivně, že z nich vyrostou velké černé karafiáty, které nám prorostou mozkem a nevidíme pro ně světla.
Dobře mi nebylo už v pátek. Mám na mysli ten pátek před deseti lety stejně tak jako ten pátek poslední. Začala se zatahovat mračna a já jsem ze strachu jít domů a být se sebou strávila v posilovně skoro tři hodiny. V zoufalství bych vetřela svojí společnost komukoliv, ale to už tady bylo, a tak jsem se místo ukrývání v davu snažila vidět a cítit. Cítit paniku, v průběhu večera na její halekavé zvuky znecitlivět a slyšet melodii pod povrchem. V zápětí provádět možná trochu pošetilá a nepromyšlená řešení, sedět jako bukvice je totiž docela to nejhorší.
Vyřešit (zase) Hezkýho. Tahám z něj hlubokou diskuzi a jsem za tenhle zážitek nesmírně vděčná. Místo paniky vzniká prázdný místo a smutek, A zbytek? To je hloupý abstraktní temno, k jehož semínkům mám ještě dlouhou cestu.
Kdyby měl nejaký jiný důvod, proč se mnou nechce být, než jeho vlastní zhrzenost, tak bych to snad i pochopila a byla bych se schopná, sice v slzách, posunout dál, ale takhle, takhle bych leda tak podala objednávku na snubní prsteny s expres doručením. Brečím. Proč mi vždycky všechno padá na hlavu. Proč se vždycky zamiluju na špatnejch místech, a proč nikomu nestojím za překročení překážek.
Snažím se rozptýlit. Kýmkoliv. Čímkoliv. V posilovně v práci se směju na kolegu, se kterým jsem na vánočním večírku divoce tancovala bachatu, kterou neumim, a snad i schválně performuju hluboký předklon zády k němu. Předstírám, že je jednoduchý potkat člověka, který vám do života zapadne jako chybějící kousek puzzle, a taky že je jednoduchý tu puzzli vysát vysavačem, setřít prach z poličky a zubní pastu ze zrcadla. Pak trpce strávit víkendové večery na józe a trochu se zachvívat, když mě učitel ashtangy z Austrálie tahá z mostu do stoje a tam zůstanem na jeden dech stát, tělo na tělo.
Pak už nezbývá než jen spoléhat na předurčenost a všeobecně dobré záměry, ačkoliv už si nejsem jistá, jestli po těch lidech, co do mého života zavanou a pak zmizí, šplhám nahoru, anebo padám úplně dolu, a jestli všechno, co dává akutálně smysl, není náhodou jen ... nádivkou.

Návštěva, která nepřišla, a holka, co zapomněla vyřešit svět

14. listopadu 2016 v 16:44
Nevím už, nakolik věci fungují, a nakolik ne. Jak moc jsem organizovaná ve svém žití, tak málo jsem organizovaná ve svojí hlavě. Možná právě proto. Urovnávám ten nesoulad, zasazuju jistotu alespoň někde. Houpu se mezi tím - skončit to nebo pokračovat, skončit to nebo pokračovat. Snad bych i pokračovala, ale nebere mi to ego. Nechci stát vedle někoho, kdo je pro mě důležitější, než já pro něj. Příliš riskantní nebo příliš ponižující? A tak sedím na nádraží a brečim, protože vlak má už 40 minut zpoždění, a to přece není podle životního plánu, přestože jsem měla v úmyslu jen si doma trochu zdřímnout.
Moje rozčílení v číslech:
Cena měsíční jízdenky: 6000 Kč
Cesta do práce: 3 krát týdně
Normální doba cesty: 20 minut
Normální doba zpoždění dvakrát týdně: 40 minut
Sedí vedle mě smradlavý člověk: vždycky
Výhled z okna: k nezaplacení


O zadku

7. listopadu 2016 v 23:12
Yoga is like life itself. Reaching one point only leads to discovery of how many points to reach there are.

Dnešní článek bude jen o tom, jak jsem si po letech všimla, že mám zadek. Nečtěte, pokud nemusíte.