What's the price of sadness

16. října 2016 v 20:04
Asi tak 6000 ve smutku tohoto měsíce.
Mám asi takový kompulzivní pocit, že se potřebuji potěšit a odměnit (ač není za co), a taky že mi nová věc nadělí třeba kus nový identity, v tomto případě šťastný identity. V novym svetru vypadám rozhodně jako nová šťastná bytost. Jenže na jak dlouho. Přesně na tak dlouho, dokud mi neupadne nadšení z toho velkýho balíku, mám totiž ráda balíčky a dárečky, a převáží to zase smutek a nízká cena sebe, rozhodně tedy v porovnání s cenou balíku. Za den už na sebe zase koukám, jak v tom svetru blbě vypadám, jak v něm nevypadám jako já, jak to není vůbec můj styl, jaké jsem ošklivé káčátko, a už vlastně ani ne káčatko, protože jsem měla narozeniny a jsem teď spíš hnusná kachna. Svetr přistane někde ve skříni v poličce "jsembylaňákásebevědomákdyžjsemsitokupovala" a hodnota štěstí se vrátí na obvyklý nízky level.
S tou kachnou. Nevím, co jsem si to letos vymyslela, že jsem se tak natěšila na svoje narozeniny. Karma mi to vrátila plnou pálkou. Jo, karma, protože už léta se mě snaží naučit, že těšení je zločin. Začalo to už den předem brzo ráno, když jsem jako obvykle seděla v práci na stoličce, srkala ranní kávu a kontrolovala emaily. Tak prý můj pejsek leží na smrtelném pelíšku. Měl infarkt, nebo co. Ještě se drží, ale mám strach, že už ho neuvidím. Okamžitě polykám slzy. V práci nemůžu brečet, protože tam brečím zhruba každý týden a nerada bych byla vyhozená s důvodem "Moc brečí". Teprve za 6 hodin, když vylezám z vlaku, to pouštím, a ani to mi není dopřáno, protože zpoza rohu zrovna vychází spolužák, tváří se sice trpitelsky, že ke mě musí slušně přistoupit (skoro se cítím provinilě, že tam zrovna stojím), ale přistupuje, a já si otírám slzy do hřbetu ruky a přepínám do úsměvného "small talk" módu. Můj neojoblíbenější spolužák byl ten, který mě na zastávce vždycky pozdravil a v autobuse si sednul jinam. Bylo to mile upřímné, protože docela jasně jsme oba přeferovali sedět v autobuse v tichu a zírat z okna. Formální small talk je utrpení.
Když doma probrečím tolik času, že si uvědomuju, že jsem svého stále ještě živého pejska už oplakala víc, než nedávno zemřelou babičku, trochu se uklidním. Zní to hnusně ale popravdě řečeno, se psem jsem měla alespoň vztah, což se nedá říci o mé babičce. Babička je o generaci výš, než můj táta, tudíž o generaci hlubší neschopnost kontaktu. Píšu pak domů, ať mi podají nové zprávy zítra ráno, dneska večer mám oslavu a nerada bych jí strávila brečením do talíře. Víte, oslavu jsem něměla už tři roky. A brzo mi je připomenuto proč.
S Elin se setkávám už na zastávce. Má v uších sluchátka a jak přijdu, jedno mi strčí do ucha a v autobuse kouká z okna a kýve hlavou do rytmu. Když jí něco řeknu zakřičí "whaaat", protože mě neslyší. Držím hubu. Zbytek cesty komentuje, proč jí táhnu touhle cestou, že kdybysme jeli jiným autobusem, bylo by to kratší. Po zbytek večera se chová tipicky self-centricky, kriticky a namyšleně. Heli onemocněla a Nikolina chce jít mermomocí na diskotéku, a když se jí docela upřímně zeptám, jestli tam chce jít proto, že má takovou chuť tančit, nebo proto, že chce zjistit, jestli tam je její bývalý přítel, se studem odpoví, že spíš to druhý. Víc kamarádů nemám. Dárek jsem nedostala. Ne že bych si na dárcích zakládala, ale cítím se trochu hloupě, že jsem před měsícem pekla dort a plánovala překvapení, kdy jsme Heli nalákali ke mě do bytu, zapálili svíce, nalili víno, a se zpěvem vyskočili zpoza rohu. Vlastně mi ani příliš nepřejou, radši mi to napíšou příští den na facebook, a já to trapně olajkuju. Elin odchází brzo, Nikolina vypráví o svým bývalym, já odkládám tančení na jindy a pomalu kulhám domů, protože jsem si koupila nový boty, příliš drahý a příliš vysoký, zapomněla jsem, že jsem jen vesnická buchta a neumím chodit.
V den narozenin jdu na pár hodin do práce. Moc mi to nevadí protože tenhle rok jsem tak trochu sebestředně natěšená a tajně doufám, že dostanu dortík a dáme si šampaňský, jako když měl nedváno narozeniny kolega. Když sedím ve vlaku a pozoruju z okna oceán, volá mi šéf, že krom dneska večer mě nutně potřebuje zítra ráno. Pohoda jahoda, večer skončím v 11, přijedu domů po půlnoci, a ráno vstanu jak rybička ve 4. K tomu musím za dva dny napsat dvou stránkovou esej a nemám k tomu ještě ani načteno. Chci odmítnout, ale protože mám takzvaný "sense of responsibility", nešťastně souhlasím, že tam teda přespím, i když sebou nemám ani kartáček, ani náhradní spoďáry. Pracuju v pěknym hotelu, takže není taková hrůza tam spát, ale prostě jsem si představovala svoje narozeniny tak nějak v poklidu spíš, než spát ve včerejších spoďárech a ráno v nich odběhat další směnu. Dortík ani šampaňské se nekoná, tak alespoň pokračuji v lajkování příspěvků na facebooku od všech nádherných lidí, kteří si nezapomněli všimnout upozornění na to, kdo dneska slaví. Takže jediný dárek který dostanu, bude od Hezkýho, kterej nadále opakuje, že se mnou být nechce, a jak tak o mě ví všechno a naděluje mi všechno, co mám ráda, vůbec nechápe, jak vyjímečněj v mým životě je, a že přesně proto mě musí nechat být. To be continued.
Je mi ve smutku ale tak jisto a spokojeně. Smutek je jasnej bod a člověk s nim ví přesně, na čem je. Je na špatný straně. Smutek je pól a směr. Smutek je podstatou pozitivní změny. Smutek je startovní čára. Smutek je bezpečný. Jak nic nemáš, nemůžeš o to přijít. Ve smutku se cítím sebou, jsme spolu dávno sžití. Krom toho mi dává dobrý důvod se izolovat, odcházet z práce před obědem, nekomunikovat, neodpovídat na zprávy, a nevyčerpávat se snahou se někomu zalíbit a být přátelská. Možná jsem asociál dávno ve svý hluboký podstatě, a smutek mi dává důvod, jak si tuhle svojí nepříjemnou vlasnost omluvit. Tentokrát mám na to právo. Mám právo nestarat se o jiný lidi, nestarat se o to, jestli jim věnuju dostatečně pozornosti a soucitu, protože v týhle době potřebuju dát soucit a mír hlavně sobě.
A tenhle smutek není vůbec důsledkem toho, že jsem nedostala dárky, na to kašlu. Já se jen na ty narozeniny tak upnula, protože jsem doufala v rozptýlení a trochu radosti, protože jinde jí nemůžu najít. A místo toho jsem dostala darem další kousek ponížení. Tak dík.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 17. října 2016 v 2:35 | Reagovat

Ode mne bys dostala jen samé euforické city. :)

2 Aranel Aranel | Web | 17. října 2016 v 13:38 | Reagovat

Tak všechno nejlepší k narozeninám. Aspoň zpožděně.

"Sense of responsibility" znám, kurva, kde se to dá vypnout?

3 banalite banalite | Web | 17. října 2016 v 17:32 | Reagovat

[2]: Děkuju Aranelko :) Spíš bych se ale zeptala, kde se to dá zapnout taky u ostatních? Protože kdyby to měli všichni, tak by jejich responsibility nepadaly na mě, a já bych se nemusela ve svý dobrotě upracovat k smrti žejo 8-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.