Ve frontě na oběd stojí vždycky první

11. října 2016 v 18:06
Sousedovo kolo stojí před jiným vchodem tak, jako ještě nedávno stávalo před mým. Představuju si ho s nějakou novou holkou. Vždycky si hledá holky z baráku, za někym se tahat, na to je moc línej, a prakticky potřebuje jen díru, a těch je v baráku přece spousta. Představuju si, jak se směje tím vysokým smíchem a nakecává jí všelijaký řečičky, který jí nakonec dostanou, i když si nejspíš prvně pomyslela, stejně jako já, že je neatraktivní, malej, nohy má jako špendlíky, a že si z něj udělá kamaráda. Řečičky může mít každý, ale ne každý je umí používat tak podmanivě. Je mi z toho úzko. Ne proto, že by mi záleželo na tom, co dělá, ale proto, že jsem si - i po tom, co jsme se dohodli, že budem čistě kamarádi - vymyslela, že pro něj vystavim ve svym životě vyjímečný místo. Získal si mě svojí spontánní otevřeností a já mu řekla o sobě tolik... Fuj. Je mi tak úzko, že mám chuť jít zvracet. Stejně jsem to o víkendu udělala. Kuchař v práci mi dal bonbon. Nevěděla jsem, co to je. Byla to extra silná pálivá lékořice. Lékořici nesnáším. Začalo se mi tvořit hrozně moc slin, jazyk jsem měla v jednom ohni, a dokonce mi tekly slzy z očí. S kompulzivním pocitem, že co to asi udělá s mým žaludkem, když mi to udělalo takovej bordel na jazyku, jsem se šla vyzrvacet. Vlastně asi na tom příliš nezáleželo, ale uvolnilo se mi v hlavě. Mám takový stres v rukách. Nípu si kůžičku u nehtů do krve, zalepím si jí náplastí a okamžite si začnu nípat nehty. Je mi úzko. A vlastně je mi stydno to tady dramatizovat a zase se litovat. Ono vždycky něco přijde a odejde, a já už z toho píšu zdlouhavě rozumné články. Jako ten poslední kupříkladu. Svojí úžasnou euforii a kladné závěry jsem mimo jiné diskutovala snad ve dvou telefonátech a s terapeutkou. Jak na mě hrdinství rychle přišlo, tak mě rychle opustilo, a moje hrdá nezávislost a život, ve kterém nepotřebuju mužskou pozornost, mi vydržel přesně týden, a definitivní konec s Hezkým pozbyl své definitivnosti přesně po měsíci. Byla jsem šťastná, že jsem konečně udělala nějaký validní rozhodnutí, a teď jsem zase jen typicky zmatená.
Irituje mě všechno. Články na titulní stránce blogu. Články na titulní stránce centra. Černoch, co hraje pinpong u prádelny a ječí u toho. Zaschlý vajíčka na talířích. Za celý den mě potěší jenom to, že to hnusný gráfko na Annelundu konečně někdo přesprejoval. Irituje mě zima. Jak se bude jako dál ochlazovat, když už teď je mi ve dvou svetrech a zimním kabátu pořád kosa? List věcí, co se musí udělat, který je už tak dlouhej, že už tam ani nechci psát. Taky to, že to nikdy neskončí. Že si můžu odkšrtat jistý věci, ale že se budou muset udělat věci další a stejný věci znova. Vyprat. Umýt nádobí. Napsat dopis. Vrátit hadry do Asosu, protože jsem tam zase utratila 6000. Že nic nemá šťastný vyvrcholení, nebo pro mě za mě nešťastný, že život není film a v určitym momentu nedosáhneš někam. Život není Algernon, to taky ne. Prostě se budeš kutálet dál. Z kopečku, slalomem, vrazíš bokem do stromu, a tak. Ach jo. Jsem unavená. A spánek už za to snad ani nemůže. Tolik věcí, na který bych se měla těšit, a místo toho?
 


Komentáře

1 ven ven | 11. října 2016 v 19:25 | Reagovat

tyvole Ban, sme na tom uplně stejně. tragicky myslím.

2 Banalite Banalite | 12. října 2016 v 5:04 | Reagovat

[1]: to nerada slysim, ale alespon jsem na jisty pude. Byt v prdeli je jako byt doma! Kdyz jsem spokojena tak nevim, jak s tim nalozit, a premyslim, co jsem to asi snedla, ze mi to vyplavilo takovej veselej hormon.

3 Paralela Paralela | 12. října 2016 v 22:56 | Reagovat

tyjo, to já ted vůbec nemám. myslím ty krize, psychický. Jen jsem strašně nasraná na to, kde žiju a svoje afektovaně nasraný články nezveřejňuju. A taky žiju za tři padesát, absolutně bez peněz, tak nemůžu ani nadávat na sebe, že utrácim. Jen pracuju a mám z toho radost. Večer jdu běhat apak nakreslím něco do školy. Zjednodušuju se stále víc a funguje to. A když trpím, uvědomuju si že je to jen tím, že jsem se za nějaký díl utrpení moc litovala a myslela si, že se mám hrozně. A nechci teď říct, že "přece tolik lidí se má hůř". Chci říct, že já jsem se měla ještě málo špatně. A tak jsem v pohodě se svou depkou, že je jako taková mírná a tichá a nepřítomná.
Akorát nevím, jestli to nazývat vítězstvím.

4 Banalite Banalite | 13. října 2016 v 5:05 | Reagovat

[3]: to si pis ze mam takovy tendence taky. Smazat neprijemny clanky, smazat neprijemny pocity, pretransformovat sebelitost do sebekritiky: "uz zase kravo fnukas a nemas na to pravo", a byt si z toho relativne melce spokojena na denni bazi. Jenze nemely bychom si dovolit citit to, co citime? Psat clanky o tom, co nas vrta, i kdyz to jsou vztekly neuroidni laviny (a lidi nam pod ne budou psat, at myslime na deti v Africe), spis nez osviceny, rozumny, a trochu melancholicky vtipny clanky, ktery se vsem budou libit? (Ne ze bych takhle charakterizovala sebe, ale tebe jo). Ja bych nahodou cetla tvoje rozcileny clanky rada. Bych si rikala: ja si zase stezuju ale podivej se na deti v Africe a na paralelu... delam si srandu :D podle me si super a dobre se drzis, spis inspirace nez co hur. Ale nepis pro ctenare, pis pro sebe (a pro mne protoze ja si  prectu s radosti i to nejhorsi)

5 Bludička Bludička | 19. října 2016 v 16:11 | Reagovat

[4]: Stejně si myslím, že to děláš správně. Proč bysme se pořád měli za svoje smutky stydět. Za svoje prožívání. Prostě to tak je. Nějaký nároky a nenároky nám vnutili hlavně ty ostatní. Cítit se špatně a ještě cítit vinu za to, že se cítíš špatně. To je hnus. Jako kdyby sis nemohla dovolit cítit se špatně. Hrozně mi ostatní s těma kecama vadí. Rádoby povzbudivejma. Miluju lidi, co si vylejvaj svý depky, pak to smažou a dělají, že taková chvilka tu nebyla, atp. Proč se nesmířit se stinnou stránkou své osobnosti. Popírání vlastních emocí nějakým dětem v Africe stejně k ničemu nepomůže. A vypsat se ze sraček co člověku občas ovládají hlavu je perfektní způsob, jak se s tím na chvíli popasovat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.