Tanec umírající labutě

13. října 2016 v 21:52
Jsem na sebe vždycky pyšná, když robrečím i svojí terapeutku.
Hrdě si říkám, tak tohle je ten právý "být v píči Monika style".
Ne že bych na tom byla tak zle, to mi teda dovolte rychle poopravit, protože sebelítost a podivný dramatizování tu nesmí mít žádný místo. Mám se vlastně fajn až na malý detail:
Nežiju, pouze funguju.
Abych si dopřála trochu životní esence, libuju si v komlikovaných vztazích, proboha, kdybys mě vlastně chtěl a držel se se mnou za ručičku, tak bys mě asi vůbec nebavil. Miluju tě, protože jsi komplikovanej a zhrzenej, a jsi komplikovanej natolik, že už vás nepotřebuju tři, stačíš mi jeden. Drama já měl vždycky rád. S dramatem měl jsem pocit, že nejsem tak úplně dut.
Být dut mě přivádí na podivný myšlenky a právě se projevuje, že funguju spíš, než žiju. Motat se kolem tebe ve spirále mi nedává prostor na nic víc, a vlastně a bohužel mě to nabíjí energií, a vůbec k tomu nepotřebuju reálnýho tebe, stačí mi idea tebe. V práci mi nejde prostě jen tak.. pracovat... třeba mám příliš velkou hlavu a potřebuju v ní vždycky hrst vzrušení navíc. Nebo mám příliš blbou práci. Zabaví mě dostatečně jen tehdy, když se objeví skupina hasičů, a já rázem plánuju, jak si podpálim byt. Když odjíždí, zbydou mi zas jen talíře a ty, proboha, jsem na tom zase zle, zas se budem brzy obmotávat v kruhu a zas mi budeš říkat, jak nedávám smysl.
Kruh. Vždyť mi to říkala psychiatrička před 5 lety, že bych měla začít fungovat radostně na denní bázi, odpoutat se od funkce, dramatu, smutku, a věčnýho protlaku vpřed. Smála jsem se jí tady společně se svými tehdejšími čtenáři, když mi navrhla, že mám jít k řece krmit labutě. Labutě jsem nikdy krmit nešla a možná proto jsem tam, kde jsem byla, a znovu je mi doporučeno přestat fungovat a začít žít, užívat si okamžiku a užívat si jednoducých, krásných věcí. Napíšu si to teda do diáře. Stejně jako si plánuji čas relaxace - jsem přeci zdravý a uvědomělý člověk a vím, že odpočinek je stejně důležitý aspekt zdraví jako aktivita - švihnu sebou do poslete, podívám se na čas, hodina odpočinku začíná tři dva jedna teď.
Co takhle kdybych vyhodila diář,
(a posrala se ze svýho životního závalu),
co kdybych se přestala zavalovat, a začala žít hezky a jednoduše,
(a ztratila veškerou hodnotu úspěšné multifunkční sebe),
co kdybych si hodnotu vystavila na tom, že jsem člověk a jsem hodnotná už jen z podstaty lidské...
 


Komentáře

1 ven ven | 13. října 2016 v 22:30 | Reagovat

to snad není možný...

jednak, tohle se ti fakt povedlo dobře popsat. asi tak milion hřebíčku na hlavičku.

druhak.., chapu, že ta fáze fungování (namísto žití) třeba trvá už příliš dlouho, ale jsem předvědčená (a stejně vehementně o tom přesvědčuju moji tragickou současnou spolubydlící), že fungování, rytmus, režim a tak, je důležitej krok k tomu vevnitř, že mít urovnaný vnější podmínky je skoro nutnost k tomu umět si číst to v sobě... jasně, mý uklízení zavání trochu obsesí (D se mi onehdá smál, že vždycky když přijde, tak minimálně chvíli mluvím o uklízení. a já mu na to odvětila, že si bude muset zvyknout)..., ale prostě mně ten vnější řád a vnější stabilizace umožnila jít do sebe. klid venku mi dal klid na to začít to v sobě konečně vidlema přehrabovat a chápat, proč, co a jak, kde je to porouchaný a pošťourat se v tom...

no a třeťak..., ja vpodstatě teď řeším totálně to samý. sice sem měla vztah, ale ten byl asi taky spíš fungovací, než žicí. ale řeším to samý. myslim, že v létě sem žila. a teď tyvole jak to znova lapit a zašroubovat do mé asi tak double fulltime pracovního magorskýho žití... no výzva, no...

mimochodem, chlap se dnes odstěhoval. ego chce doplnit, že on to stěhování nese asi hůř, jak já, celej týden nebo dva, co tu je, je tak abnormálně tulivej a miloučkej a všecko, že spolubydlící kroutí hlavou, proč my dva sme rozejití... no a včera sem se s ním tak strašně chlámala, že sem si vzápětí uvědomila, že doprdele my spolu měli tak málo veselí...

no nic. jdu vymalovávat mandalu :-|

2 Tanja Tanja | Web | 14. října 2016 v 15:55 | Reagovat

A to já už měla taky stav někde Tanja style a labutě jsem krmila. Jenže se mi tam nacpalo šílený hejno drzých kačen, který mi to chtěly sežrat z ruky. A nemohla jsem se jich zbavit. A do toho se objevili další drzouni, holubi. Nervy v prdeli a na labutě už mě nikdo nedostane!

3 Lukáš Lukáš | 14. října 2016 v 16:21 | Reagovat

Proboha, Tanja, tak to jsem ještě neviděl, spammer, co přečte článek a snaží se ho nějak okomentovat, aby nebyl tak nápadný, než pod něj plácne svůj link :-). Zodpovědný spammer... Tady se řeší smysl života a on si sem přijde prdnout svůj backlink. To jsou ale paradoxy. Copak má asi v hlavě, Tanja? Toho asi prožívání přítomného okamžiku zrovna netrápí.

Na prožívání přítomného okamžiku jsi asi moc mladá, Moniko, k tomu je třeba dozrát. Vzpomínám, když jsem šel s babičkou jako malý do lesa, říkala "dýchej zhluboka, Lukášku, cítíš tu vůni? Aaach..." A já si vždycky pomyslel "no ty vole, co to plácáš, bábo, to je ale votrava...". No a vida, nedávno v borovém háji to na mě přišlo.

4 stuprum stuprum | Web | 15. října 2016 v 12:37 | Reagovat

Přišla na tebe potřeba- :D Jak je možné, že já dýchal jehličnany už jako malý zálesák a měl orgáč? Asi případ od případu.

5 Paralela Paralela | 15. října 2016 v 21:39 | Reagovat

být v píči monika style.....tvl miluju tě
A to tvoje vyprávění o tom jak je dobře, že je komplikovanej. Hele no připomíná mi to moje Princ období. byl skvělej, protože byl na prášky. Ajinej. Zatraceně jinej. A já byla nejvíc v háji z celý mý doby, protože jsem si to navíc tolik neuvědomovala a byla jsem ošklivá a zabíjela se a nevěděla to. No a pak se to časem opravilo, když se na mě vykašlal, a mě trvalo dobu opravit se. A už mě nezajímá, i když na zprávy stále odpovídám, někdy afektovaně. A vidím, že to jsem teda určitě nechtěla. Citlivýho a utrápenýho člověka jo, ale ne někoho, kdo je v háji  i když tě má . NEvím no, vzpomínky.
A vždy´t ty jsi dobrá, jen budeš mít dítě později :D Achjo, trosky troskám. Ten dopis už pro tebe skoro mám! O:)

6 stuprum stuprum | Web | 15. října 2016 v 23:13 | Reagovat

Já už pro ni zas skoro mám sladkosti. :)

7 banalite banalite | Web | 16. října 2016 v 20:10 | Reagovat

Děkuji svému fanklubu, jen mi nezapomeňte poslat zpáteční adresy, ať vám můžu poslat nějaký severský jehličí k očuchávání.

Děkuju taky Lukášovi, měla jsem teď ty narozeniny, tak se vydám do borového háje a vyzkouším, jestli už to na mě s věkem přišlo. V baru mi občanku ale pořád kontrolujou, tak se trochu bojím, že ještě ne.

Děkuju taky vendy, tyvole, já ani na uklízení nemám čas, co mám na sobě shodím cestou do postele a druhý den ráno to zase posbírám a oblíknu cestou na záchod. Snad v úterý už tenhle přepracovanej zápal skončí, alespoň dočasně (kolegyně se vrací z dovolený).

8 Keeble Keeble | Web | 26. října 2016 v 21:57 | Reagovat

Krmení labutí a název článku ve mě vyvoval asociaci krmení umírajících labutí...hodina (věčného) odpočinku.
Raději už budu mlčet :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.