Malinký dotek duše

3. října 2016 v 19:47
-"I was thinking of you the other day."
-"Oh cute, really?"
-"Yea, was just listening to the song Fat Faded Fuck Face."

Vlastně mě to těší, protože se stejně od něj neudržím na dva týdny. Měla bych, neměla bych? Říkám mu, že je to jedno. Je jedno, že o tom (o sexu) nemluvíme. Ze slušnosti a formálního statusu, kterej jsme si dali. Když to tu mezi náma tiše leží na stole, tím, že na to nebudem koukat, to nezmizí. Pro mě za mě si říkej, co chceš. Mám ráda otevřenost. Slušnosti a výhybky mě mrazí. Stejně tak lidi, co se v tváři konfliktu radši s úsměvem zavděčí každýmu.
Jsem na něj asi příliš filozofická, hlavně večer, když mi hlava padá únavou, ale kofein mě pořád drží vzhůru. Jsem tak patetická, ale on se chytá. Chytá se a mně je to divný. Co ze mě máš za užitek? Nejsem na to zvyklá. Prozatím v tváří tvář konfliktu a vážný promluvě každý vzal nohy na ramena (samozřejmě s úsměvem a pitomou výmluvou na rtu, hlavně se nekonfrontovat, hlavně se nekonfrontovat), anebo zařadil zpátečku, když se užitek Moniky značně snížil. Moc mě bolí a tak se ho třeba snažím zastrašit konfrontací (jak říkám, vždycky předtím to fungovalo, i když původní úmysl býval docela jiný a čistý), a pak, až mu budu mávat při útěku, nalepit mu na záda nálepku "stejně se ke mně nehodil" nebo se v záchranný vestě postavit o stupeň výš, založit ruce v bok a říct si, "je na mě moc blbej", nebo v jiný náladě si povědět: "jsem na něj moc divná". Hlavně to nějak označkovat, prosím.

Kopa lidí podle mě má na první pohled daleko lepší sociální dovednosti, než já. Jenže hluboko ne. Hluboko jsou jízlivý a vyhýbavý. Možná jsou vtipný a "easy going". Jenže v tom to tkvěje. V tý přílišný jednoduchosti. Možná jsem moc velký sousto. Moc komplexní sousto sestavený z charakterů, který se k sobě nehoděj, moc upřímná k sobě a tak stojim vzadu a jsem si nejistá, protože proboha, tady je spoustu věcí, ze kterých člověk musí být nejistý. Nejistota je docela přirozená, a je-li si člověk jistý, pak je to jenom... asi forma potlačení. Každopádně on tu pořád stojí a je trochu nejistý, což mi lahodí, a taky plácá něco o přátelství. A mně se to vlastně líbí a tak nejsem schopná to odsoudit nějakou ultimátní frází, tudíž mě to místo závěrů nadále mrzí.

V mém životě bylo už dost lidí, kteří používali jako strategii na všechno vyhýbání, mlčení, a nevidění, a to počínaje mými rodiči. Zasekli se někde na vývojové úrovni, a zatímco já jsem popošla v osamění o krok dál, začalo být logicky jasné, že už to nedávám. Já taková nejsem. Netrápím nikoho nejistotou, mlčením, ani trucováním, aniž bych řekla, proč trucuju. Já vlastně netrucuju vůbec. A za mnou dobročinnost je mi nadále odpláceno tichem, a pokud se odvážím ptát otázky, dívají se na mě, jako bych je pálila rozpáleným železem. A to prosím ani na nikoho netlačím, raději skromně nechávám otevřený prostor na vyjádření se, a bohužel většinou čekám marně.
Starýho Švéda už vidět nechci. Nemám kapacitu už ani na jednu z jeho tříslovných odpovědí. Nechci se společně, nebo spíš každý zvlášť, nebo spíš docela sama, plácat v bažině nevědění, kdy se na sebe koukáme a nevíme, na čem stojíme, a na čem každý z nás chce stát, nebudem se ptát a nebudem mluvit, budem pouze prosívat formální fráze, a hledat druhý význam za každou z nich. V baru bys rozbil hubu každýmu, ale před tázavýma očima holky se stydíš.
Na ono oznámení mi vlastně ani neodpověděl a mě už nezbývá, než se smát nad tím, jak snadné je pro něj nechat mě jít i brečet, a v tváří konfrontaci předstírat, jakože nic, a za měsíc začít doufat v uplynulou dobu promlčení a tiše se přibližovat s přátelskými frázemi na rtech. To už tu bylo s ním třikrát, a nespočetně předtím, v Čechách, na Zélandu, i tady. A pak že existují kulturní rozdíly. Hovno. V každý kultuře jsou lidé, co jsou si vzdálení na míle, nechtějí vidět do sebe a už vůbec ne o něco dál, žijí pudově bez toho, aby věděli, proč jsou tací, jací jsou. Ne, nehodlám se stát otrávným heřmánkem, mlátit dlaní do stolu a říkat "Simone tyvole, musíš se spojit sám se sebou, jinak se v životě nebudeš schopný spojit se mnou, nebo s někým jiným, o koho třeba jeden den budeš stát." V takovém případě by radši dal sbohem mně, protože je daleko výhodnější vyhnout se hluku. A tak se stalo.
Víte, vlastně tím chci jen říct, že bych měla založit nový systém lig, protože "jiná liga" byla dodnes moje oblíbená fráze jak popsat lidi pro mě příliš krásný a populární. Stejná liga k dnešnímu dni by měli být lidé, co jsou se sebou v kontaktu a dávají mi inspiraci spíš než nešťastnou připomínku toho, jaký je to žít odtrženým pudem. Měla bych se obklopovat lidmi, co žijí spíše ve snu než v představe (to nedává smysl). Nevím, třeba je tahle selekce lidí na základě toho, jak umí být vědomě smutní stejně ješitná a hloupá jako nekamarádit se se škaredejma ksichtama, ale kdo má mít pořád sílu nechávat se stahovat dolu, nechávat se trápit a spoluoddávat se nesnášenýmu mlčení? Prakticky už to dělám doby, i když ne dlouhé. Copak se můžu bavit s Elin, když nezvládá svoje stresy, sebezahledění a potřebu prosazovat svoje malá vítězství, a tak přelívá stres do mě, nenápadně mě ponižuje, a pokouší se tak ze mě stavět schody, aby povýšila význam sebe. Ne, ne, ne. Rozhodně jsem se jí pokoušela promlouvat a podporovat, jenže tak si akorát zvykla na milé chápavé ucho, a význam sebe jí vystřelil mnohem výš, protože zájem a soucit a naslouchání v mém případě vystavuje pouze sebeponížení. Jenže já ti nenaslouchám proto, že tě obdivuju. Já ti naslouchám, už rok kamarádko, protože každý si zaslouží kognitivně zpracovat svoje trable, a protože ti chci dát, kolik můžu, dokud na mě nezačneš ze svý bujarý důležitosti srát. Mám vás plný zuby. Jistě, nechci vás vinit, třeba nemáte mentální kapacitu a příležitost, což je v pořádku, prostě si buďte čím být můžete a čím jste dost odvážní být, ale nechte mě s velkym politováním říct, že každý patříme jinam.

Je těžké dávat smysl. Dávala jsem smysl poslední 5 hodin, během kterých jsem na dvouch stránkách odsoudila k šípku celou podstatu life-course perspektivy, robustního odvětví sociálních věd. 5 hodin předtím jsem brečela v práci. Brečela jsem tak, aby to nikdo neviděl, takže to v závěru viděli všichni. Moc se na mě usmívali a chodili kolem mě po špičkách. Nikdo se mi nekoukal do obličeje, jako je to obvyklé. Viděli by totiž kus hnusu, a doufejme, že by viděli taky kus sebe.
 


Komentáře

1 Paralela Paralela | 4. října 2016 v 9:40 | Reagovat

Je těžké dávat smysl, to je mantra,  pořád si o opakuju. A odjíždím z domu v totálně zbytečným pláči, na který se musí všichni dívat a už se ani neptají co tije?, protože se naučili, že odpověď nepřijde. A připadá mi, že nejsem sama, dělá se ošklivo a všichni brečí.
Taky mě na základě tvých myšlenek napadá, že mě jedna hodně dobrá, i když společensky trochu vzdálená, kamarádka teď často oslovuje, abych ji pomohla s její depresí. A já jsem vždy po ruce a naslouchám a vynáším soudy...až si nakonec uvědomím - jak si někdo může myslet, že mu poradí labilní člověk? Lidi se mají občas trochu špatně z vlastního přičinění a nikdy nepochopí, jaký je to se špatností žít. Ale pár takových je, jsou trochu smutní z podstaty, ale mám je takové ráda. A ještě spíš radši než ostatní. A tebe mám taky ráda. Jen jim to všem vpal do očí, chlápci jedni. Ten, co tam stojí a je trochu nejistej, to je favorit.

2 stuprum stuprum | Web | 7. října 2016 v 2:40 | Reagovat

Řeklas goodbye poslednímu stabilnímu majáku.

Teď už zbývaj jen vyvrženci pekel. Něco pro nás. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.