Free your mind

5. října 2016 v 19:57
V dnešním světě se svoboda, nezávislost a samostatnost cení v žebříčku hodnot velmi vysoko. Někde jsem to četla, tak to musí být pravda. V některých individuálních světech se ale mnohem víc cení závislost, nesamostatnost a permanentí věšení se někomu na krk.
Se sdělením posledního článku jsem vlastně vyprovodila ze svého života posledního muže, zbyl mi jen vězeň, vzdálený kamarád v Anglii, a stuprum. Ani jeden se mnou nesdílí pevninu, možná proto se nám tolik daří. Někde v pozadí taky visí obraz táty, nechci být kritická tak jen zdůrazním, že visí dál, než se dá znázornit všemi dělícími oceány. Chci vám něco říct. Chybí mi.
Nevím, jestli mi chybí vyloženě táta nebo otcovská figura, protože už zase jako pejsek běhám za posledním profesorem, co ocenil mojí práci a zapamatoval si moje jméno, sedávám k němu nejblíž a směju se jeho vtipům, i když jsou úplně trapný. Jeden by řekl, že mu lezu do prdele, protože svými studentskými výsledky nelezu nikam jinak, ale jak už to tak v mém případě bývá, jsem prostě zase jenom zoufalá. Co se reálného otce týče, před pár dny mi máma napsala, že tátu praštila v lese kláda do hlavy. Mně se udělalo líto, že jsem tam nebyla, a to ne proto, abych ho další kládou dorazila zezadu a stala se dědicem našeho polouschlého lesa, ale prostě proto, že mi ho bylo líto.
To jsem vám říkala, že mám les? Mám les na kterém je Sluneční mýtina, Měsíční mýtina, a taky jedna skrytá mýtinka, kam se chodí čurat. Měsíční mýtina byla vždycky moje nejoblíbenější. Měsíční mýtina byla posvátné místo mého smyšleného boha, který zemi chránil a objímal, a jeho hlava spočívala právě na Měsíční mýtině. Uprostřed mýtiny býval malý smrček. Byl takový uschlý a polomrtvý, jako zbytek toho lesa, a protože táta všechny suchý stromy kácel, naházela jsem na něj zelený větvičky, co jsem natrhala jinde. Tátu to neoblblo a můj oblíbený smrk stejně pokácel, což jsem otruchlila hlasitým řevem, který vylekal všechny zajíce v širokém okolí a celá vesnice zanadávala, že ten pražskej harant už zase ječí. Uklidnila jsem se teprve, když mi máma dala Termix, a od té doby jsem k pařízku donášela kytičky, šištičky, a prostě jsem z něho udělala malý oltářek, ke kterému jsem chodila uctívat svého bůžka.
To mám z toho, že už v 6 letech mojí oblíbenou knížkou byla encyklopedie egyptských bohů, a mojí pvní platonickou láskou byla mumie Imothep z filmu Mumie.
Na mumifikované krasavce už mě dnes neužije a bohatou fantazii taky nemám. Mám-li něco, co začíná na F, tak jedině fucking boring life.
To spíš jen tak do vtipu. S posledním odloučením mi spadl nekonečný balvan ze srdce, a prakticky okamžitě jsem propadla až moc podivný euforii. Euforii toho, že jsem vlastně konečně sama, i když už jsem sama 2 a půl roku. Že jsem si vždycky tu samotu zaplácávala někým, ať už radostně nebo třeba spíš ze zoufalství, abych se měla o koho zahřát a koho si zasadit do hlavy, abych nemusela myslet na podstatné věci. Terapeutka mi to říkala často, a mně, i když jsem kývala jak to tak křečovitě dělám, to připadalo jako blbost. To, že mám zapláclou hlavu někým, se totiž vůbec nepotvrdilo jako funkční mechanismus, který by mi zabránil užírat se vším ostatním. Teprve tentokrát, když jsem opravdu opustila, a opustila nejenom fyzicky, ale i hlavou a srdcem, opustila jsem dobrovolně, bez vzteku, bez ublížení, jen na základě dozrání k rozumnýmu uvážení, a to všechno vlastně za stávající náklonosti, pochopení, a něhy. Zním tak vyrovnaně, že by jeden skoro řekl, že na mě jóga nebo terapie nebo (drogy) začaly nějak působit. No, hádala bych se, ale... Cítím, že mám poprvé v životě opravdově oproštěnou mysl, a jsem opravdově sama, ale sama ve významu dobrém, sama jako nezávislá, samostatná a nevisící osoba. S tou zvláštní euforií mi došlo, jak je to vlastně skvělé, že mám konečně čas a kapacitu věnovat se sobě. Což je samozřejmě blbost, protože nikdo z nich o mě nestál tolik, aby mi fyzicky ubíral příliš mnoho času. Přesto jsem nikdy necítila tolik jako teď radost věnovat se sobě, věnovat se novýmu stravování, pokračující vlně omezování jedení jako emoční záplaty, jedení zdravěji a lépe, trochu hubnutí, trochu svalům, trochu novým tvarům, taky ale studiu, práci, šetření peněz, a nadále hlavně upevňování svojí mysli. Docela podivně, leč automaticky, mi taky současně došlo, co chci po škole dělat. To je nesmírně uvolňující, protože právě budoucnost stála vždycky v pozadí jako abstraktní smrtka, neměla jsem ani cíle, ani nápady. Můj současný nápad může být dost možná nemožný, ale alespoň mi dává pevný bod odrazu.
Takový to, že nevíte, kam jedete, ale alespoň víte, z jakýho nástupiště.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 7. října 2016 v 2:31 | Reagovat

Last but not least. :D

2 Paralela Paralela | 9. října 2016 v 0:59 | Reagovat

Tenkonec hodně sdílím. Něco jakože bojím se toho, ale už to aspoň ní jako eventualita, kterou nemusím při každý příležitosti zaplácávat nereálným snem o květinářství.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.