But sometimes I get sad and I cut myself... a piece of cake

23. října 2016 v 18:09
Mám na ksichtě tolik makeupu, že by se s ním namalovala desetičlenná rodina z Afriky.
Totéž bude asi pravda o mém obědě.
On o mě totiž, jak říká, nestojí natolik, že kvůli mě začal poslouchat Die Antwoord, koupil mi dárky k narozeninám, přivezl mi dvě lahve vína a zmrzlinu a koukali jsme na film Chappie, protože je to sice hrozná blbost, ale hrajou tam Die Antwoord.

Prý, že se lidé nemění, řekl nějaký rozum. Ten rozum jsem asi byla já, když jsem odmítla ostatním odpustit věci, které se staly před desetiletími. Pak jsem se podívala na sebe a přiznala si plné právo měnit se od základu. Dívám se na sebe před rokem, i když se tam sotva poznávám. Jak stojím v liquer shopu a kupuju tři lahve vína. Jedno lepší vždycky pro případ, že ho se mnou bude chtít sdílet nějaký muž, jedno levné na depku dnešního večere, a třetí střední kvality, to až půjdu k Elin a nechám se vysávát její falší. Dívám se na sebe před 8 lety. Jak se toužím natulit na kluka, se kterým vlasně chodím, ale nedokážu to. Mám zamrzlý ruce a jsem nervózní. Pět minut se odhodlávám, než ho chytím za ruku, a působí to na mě, a snad i na něj, hrozně kostrbatě. Dneska mám problém opačný. Mám problém udržet si svoje ruce pro sebe. On drží všechno v přátelské zóně, jak jsem nařídila, zatímco já sedím na přednášce, snažím se dávat pozor, ale místo toho myslím na jeho ruce. Pak koukám na svoje ruce a je mi jich trochu líto, jsou takové hebké, a přesto je nikdo hladit nechce.

Jsem tak nekonečně blbá.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 26. října 2016 v 13:40 | Reagovat

Kdo tě pořád nehladí, nemá tě rád. :)

2 bludickka bludickka | E-mail | Web | 1. listopadu 2016 v 15:14 | Reagovat

Nějak jsem se zasekla na tom konci. Marně si snažím nějaké to hlazení rukou vybavit. Jako by to o tomhle vůbec nebylo. Jak smutné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.