Říjen 2016

Hřbitovní kvítí

27. října 2016 v 16:05
Dva dlouhé studijní dny mi zamávají mozkem dostatečně. Bolí mě hlava. Zavařila jsem jí stejně jako počítač. Den třetí po přednášce se radši sbírám a utíkám bez plánu do města, protože ty čtyři úzký stěny jsou už moc, ačkoliv svůj byt miluju hodně. Loudám se do knihovny a snažím se vybrat nějaké příjemné čtění. Trochu se vztekám, že v anglickém oddělení je to jen samá detektivka a sci-fi. Já můžu číst jenom o depresi, bláznech a neštěstí. Paradoxně to je jediné, co mě nefrustruje. Po hodině rozhlížení se mezi regály odcházím jen s útlou Viditelnou temnotou, kterou jsem vyhrabala mezi odbornou medicínskou četbou. Asi jim celou tu knihovnu budu muset přeskládat. Už pracuju na seznamu ruských a maďarských děl, co mají v poličce české. Lidi jsou neorganizovaný a nedávaj smysl. Frustruje mě to.
- "Vy máte ráda strukturu, že?"
- "Ani ne. Jen co nemám zapsáno v diáři neexistuje a co nemám založeno v šanonu už nikdy nenajdu."
- "Připomíná vám to něco z dětství?"
Zamračím se. Už zase jsme u toho dětství. Nedojímá mě a už mě ani nezajímá. Příliš mnoho abstraktu, příliš málo struktury.
- "Třeba to, že jste nikdy nevěděla, co vás čeká. Nikdy jste nevěděla, v jaké přijde domů náladě."
Pobízí mě k asociácím.
- "Asi jo."
Kývu. Fráze. Naučené aktivní naslouchání.
Z knihovny se jdu projít na hřbitov. Ona říkala, že se mám zpomalit, nebýt vždycky funkční a ve spěchu. Užívat si každodennost ve své podzimní nádheře. Umět trávit čas se sebou a být šťastná z vlastní podstaty bytí. Procházka hřbitovem = brzký úspěch zaručen.
Chybí mi chodit na hřbitov za dědou. Sedět mu na hrobě a koukat na obrázek, který babička vystřihla z důchodcovský průkazky na autobus. Tiše mu něco vykládám a představuju si, že na mě dává pozor a ochrání mě. Živí lidé se v tomto směru neosvědčili, nezbývá, než spoléhat na mrtvé.

Na focení moc nejsem, ale líbil se mi ten hrob vlevo, protože mi připomínal manželskou postel.
Očividně takový hrob nepotřebuju, protože v podobné posteli jsem už pohřbená za živa. Sama.

Co takhle spoléhat na sebe?

Všichni potřebujeme záchytné body. Levander prohlásil, že člověk je stvořen k soužití v páru. A Levandera já hluboce respektuju, protože napsal široce neakceptovanou studii zla. Myslím, že ho budu respektovat míň, až mě nechá propadnout z Risk Assessmentu. One week to go.
Nicméně, záchytné body jsou třeba a přitom můj aktuální fokus je nechat je jít. Nechat jít lidi, co jsem si v životě udržovala i ve velký míře ponížení pro případ "co by kdyby". Za ponížení neviním nikoho, protlačili všechno za moje hranice protože jsem nikdy neřekla dost. Dneska už dost mám. A je zajímavý sledovat, že ti, co mají otevřenou mysl a alespoň nějaký zájem o mě, zůstávají, a zbytek se ztrácí v bojiští dějin. Neoplakávám to. Je mi v pohodě a doufám, že to není jen proto, že mám zamlženo v hlavě.

But sometimes I get sad and I cut myself... a piece of cake

23. října 2016 v 18:09
Mám na ksichtě tolik makeupu, že by se s ním namalovala desetičlenná rodina z Afriky.
Totéž bude asi pravda o mém obědě.
On o mě totiž, jak říká, nestojí natolik, že kvůli mě začal poslouchat Die Antwoord, koupil mi dárky k narozeninám, přivezl mi dvě lahve vína a zmrzlinu a koukali jsme na film Chappie, protože je to sice hrozná blbost, ale hrajou tam Die Antwoord.

Prý, že se lidé nemění, řekl nějaký rozum. Ten rozum jsem asi byla já, když jsem odmítla ostatním odpustit věci, které se staly před desetiletími. Pak jsem se podívala na sebe a přiznala si plné právo měnit se od základu. Dívám se na sebe před rokem, i když se tam sotva poznávám. Jak stojím v liquer shopu a kupuju tři lahve vína. Jedno lepší vždycky pro případ, že ho se mnou bude chtít sdílet nějaký muž, jedno levné na depku dnešního večere, a třetí střední kvality, to až půjdu k Elin a nechám se vysávát její falší. Dívám se na sebe před 8 lety. Jak se toužím natulit na kluka, se kterým vlasně chodím, ale nedokážu to. Mám zamrzlý ruce a jsem nervózní. Pět minut se odhodlávám, než ho chytím za ruku, a působí to na mě, a snad i na něj, hrozně kostrbatě. Dneska mám problém opačný. Mám problém udržet si svoje ruce pro sebe. On drží všechno v přátelské zóně, jak jsem nařídila, zatímco já sedím na přednášce, snažím se dávat pozor, ale místo toho myslím na jeho ruce. Pak koukám na svoje ruce a je mi jich trochu líto, jsou takové hebké, a přesto je nikdo hladit nechce.

Jsem tak nekonečně blbá.

What's the price of sadness

16. října 2016 v 20:04
Asi tak 6000 ve smutku tohoto měsíce.
Mám asi takový kompulzivní pocit, že se potřebuji potěšit a odměnit (ač není za co), a taky že mi nová věc nadělí třeba kus nový identity, v tomto případě šťastný identity. V novym svetru vypadám rozhodně jako nová šťastná bytost. Jenže na jak dlouho. Přesně na tak dlouho, dokud mi neupadne nadšení z toho velkýho balíku, mám totiž ráda balíčky a dárečky, a převáží to zase smutek a nízká cena sebe, rozhodně tedy v porovnání s cenou balíku. Za den už na sebe zase koukám, jak v tom svetru blbě vypadám, jak v něm nevypadám jako já, jak to není vůbec můj styl, jaké jsem ošklivé káčátko, a už vlastně ani ne káčatko, protože jsem měla narozeniny a jsem teď spíš hnusná kachna. Svetr přistane někde ve skříni v poličce "jsembylaňákásebevědomákdyžjsemsitokupovala" a hodnota štěstí se vrátí na obvyklý nízky level.
S tou kachnou. Nevím, co jsem si to letos vymyslela, že jsem se tak natěšila na svoje narozeniny. Karma mi to vrátila plnou pálkou. Jo, karma, protože už léta se mě snaží naučit, že těšení je zločin. Začalo to už den předem brzo ráno, když jsem jako obvykle seděla v práci na stoličce, srkala ranní kávu a kontrolovala emaily. Tak prý můj pejsek leží na smrtelném pelíšku. Měl infarkt, nebo co. Ještě se drží, ale mám strach, že už ho neuvidím. Okamžitě polykám slzy. V práci nemůžu brečet, protože tam brečím zhruba každý týden a nerada bych byla vyhozená s důvodem "Moc brečí". Teprve za 6 hodin, když vylezám z vlaku, to pouštím, a ani to mi není dopřáno, protože zpoza rohu zrovna vychází spolužák, tváří se sice trpitelsky, že ke mě musí slušně přistoupit (skoro se cítím provinilě, že tam zrovna stojím), ale přistupuje, a já si otírám slzy do hřbetu ruky a přepínám do úsměvného "small talk" módu. Můj neojoblíbenější spolužák byl ten, který mě na zastávce vždycky pozdravil a v autobuse si sednul jinam. Bylo to mile upřímné, protože docela jasně jsme oba přeferovali sedět v autobuse v tichu a zírat z okna. Formální small talk je utrpení.
Když doma probrečím tolik času, že si uvědomuju, že jsem svého stále ještě živého pejska už oplakala víc, než nedávno zemřelou babičku, trochu se uklidním. Zní to hnusně ale popravdě řečeno, se psem jsem měla alespoň vztah, což se nedá říci o mé babičce. Babička je o generaci výš, než můj táta, tudíž o generaci hlubší neschopnost kontaktu. Píšu pak domů, ať mi podají nové zprávy zítra ráno, dneska večer mám oslavu a nerada bych jí strávila brečením do talíře. Víte, oslavu jsem něměla už tři roky. A brzo mi je připomenuto proč.
S Elin se setkávám už na zastávce. Má v uších sluchátka a jak přijdu, jedno mi strčí do ucha a v autobuse kouká z okna a kýve hlavou do rytmu. Když jí něco řeknu zakřičí "whaaat", protože mě neslyší. Držím hubu. Zbytek cesty komentuje, proč jí táhnu touhle cestou, že kdybysme jeli jiným autobusem, bylo by to kratší. Po zbytek večera se chová tipicky self-centricky, kriticky a namyšleně. Heli onemocněla a Nikolina chce jít mermomocí na diskotéku, a když se jí docela upřímně zeptám, jestli tam chce jít proto, že má takovou chuť tančit, nebo proto, že chce zjistit, jestli tam je její bývalý přítel, se studem odpoví, že spíš to druhý. Víc kamarádů nemám. Dárek jsem nedostala. Ne že bych si na dárcích zakládala, ale cítím se trochu hloupě, že jsem před měsícem pekla dort a plánovala překvapení, kdy jsme Heli nalákali ke mě do bytu, zapálili svíce, nalili víno, a se zpěvem vyskočili zpoza rohu. Vlastně mi ani příliš nepřejou, radši mi to napíšou příští den na facebook, a já to trapně olajkuju. Elin odchází brzo, Nikolina vypráví o svým bývalym, já odkládám tančení na jindy a pomalu kulhám domů, protože jsem si koupila nový boty, příliš drahý a příliš vysoký, zapomněla jsem, že jsem jen vesnická buchta a neumím chodit.
V den narozenin jdu na pár hodin do práce. Moc mi to nevadí protože tenhle rok jsem tak trochu sebestředně natěšená a tajně doufám, že dostanu dortík a dáme si šampaňský, jako když měl nedváno narozeniny kolega. Když sedím ve vlaku a pozoruju z okna oceán, volá mi šéf, že krom dneska večer mě nutně potřebuje zítra ráno. Pohoda jahoda, večer skončím v 11, přijedu domů po půlnoci, a ráno vstanu jak rybička ve 4. K tomu musím za dva dny napsat dvou stránkovou esej a nemám k tomu ještě ani načteno. Chci odmítnout, ale protože mám takzvaný "sense of responsibility", nešťastně souhlasím, že tam teda přespím, i když sebou nemám ani kartáček, ani náhradní spoďáry. Pracuju v pěknym hotelu, takže není taková hrůza tam spát, ale prostě jsem si představovala svoje narozeniny tak nějak v poklidu spíš, než spát ve včerejších spoďárech a ráno v nich odběhat další směnu. Dortík ani šampaňské se nekoná, tak alespoň pokračuji v lajkování příspěvků na facebooku od všech nádherných lidí, kteří si nezapomněli všimnout upozornění na to, kdo dneska slaví. Takže jediný dárek který dostanu, bude od Hezkýho, kterej nadále opakuje, že se mnou být nechce, a jak tak o mě ví všechno a naděluje mi všechno, co mám ráda, vůbec nechápe, jak vyjímečněj v mým životě je, a že přesně proto mě musí nechat být. To be continued.
Je mi ve smutku ale tak jisto a spokojeně. Smutek je jasnej bod a člověk s nim ví přesně, na čem je. Je na špatný straně. Smutek je pól a směr. Smutek je podstatou pozitivní změny. Smutek je startovní čára. Smutek je bezpečný. Jak nic nemáš, nemůžeš o to přijít. Ve smutku se cítím sebou, jsme spolu dávno sžití. Krom toho mi dává dobrý důvod se izolovat, odcházet z práce před obědem, nekomunikovat, neodpovídat na zprávy, a nevyčerpávat se snahou se někomu zalíbit a být přátelská. Možná jsem asociál dávno ve svý hluboký podstatě, a smutek mi dává důvod, jak si tuhle svojí nepříjemnou vlasnost omluvit. Tentokrát mám na to právo. Mám právo nestarat se o jiný lidi, nestarat se o to, jestli jim věnuju dostatečně pozornosti a soucitu, protože v týhle době potřebuju dát soucit a mír hlavně sobě.
A tenhle smutek není vůbec důsledkem toho, že jsem nedostala dárky, na to kašlu. Já se jen na ty narozeniny tak upnula, protože jsem doufala v rozptýlení a trochu radosti, protože jinde jí nemůžu najít. A místo toho jsem dostala darem další kousek ponížení. Tak dík.

Tanec umírající labutě

13. října 2016 v 21:52
Jsem na sebe vždycky pyšná, když robrečím i svojí terapeutku.
Hrdě si říkám, tak tohle je ten právý "být v píči Monika style".
Ne že bych na tom byla tak zle, to mi teda dovolte rychle poopravit, protože sebelítost a podivný dramatizování tu nesmí mít žádný místo. Mám se vlastně fajn až na malý detail:
Nežiju, pouze funguju.
Abych si dopřála trochu životní esence, libuju si v komlikovaných vztazích, proboha, kdybys mě vlastně chtěl a držel se se mnou za ručičku, tak bys mě asi vůbec nebavil. Miluju tě, protože jsi komplikovanej a zhrzenej, a jsi komplikovanej natolik, že už vás nepotřebuju tři, stačíš mi jeden. Drama já měl vždycky rád. S dramatem měl jsem pocit, že nejsem tak úplně dut.
Být dut mě přivádí na podivný myšlenky a právě se projevuje, že funguju spíš, než žiju. Motat se kolem tebe ve spirále mi nedává prostor na nic víc, a vlastně a bohužel mě to nabíjí energií, a vůbec k tomu nepotřebuju reálnýho tebe, stačí mi idea tebe. V práci mi nejde prostě jen tak.. pracovat... třeba mám příliš velkou hlavu a potřebuju v ní vždycky hrst vzrušení navíc. Nebo mám příliš blbou práci. Zabaví mě dostatečně jen tehdy, když se objeví skupina hasičů, a já rázem plánuju, jak si podpálim byt. Když odjíždí, zbydou mi zas jen talíře a ty, proboha, jsem na tom zase zle, zas se budem brzy obmotávat v kruhu a zas mi budeš říkat, jak nedávám smysl.
Kruh. Vždyť mi to říkala psychiatrička před 5 lety, že bych měla začít fungovat radostně na denní bázi, odpoutat se od funkce, dramatu, smutku, a věčnýho protlaku vpřed. Smála jsem se jí tady společně se svými tehdejšími čtenáři, když mi navrhla, že mám jít k řece krmit labutě. Labutě jsem nikdy krmit nešla a možná proto jsem tam, kde jsem byla, a znovu je mi doporučeno přestat fungovat a začít žít, užívat si okamžiku a užívat si jednoducých, krásných věcí. Napíšu si to teda do diáře. Stejně jako si plánuji čas relaxace - jsem přeci zdravý a uvědomělý člověk a vím, že odpočinek je stejně důležitý aspekt zdraví jako aktivita - švihnu sebou do poslete, podívám se na čas, hodina odpočinku začíná tři dva jedna teď.
Co takhle kdybych vyhodila diář,
(a posrala se ze svýho životního závalu),
co kdybych se přestala zavalovat, a začala žít hezky a jednoduše,
(a ztratila veškerou hodnotu úspěšné multifunkční sebe),
co kdybych si hodnotu vystavila na tom, že jsem člověk a jsem hodnotná už jen z podstaty lidské...

Ve frontě na oběd stojí vždycky první

11. října 2016 v 18:06
Sousedovo kolo stojí před jiným vchodem tak, jako ještě nedávno stávalo před mým. Představuju si ho s nějakou novou holkou. Vždycky si hledá holky z baráku, za někym se tahat, na to je moc línej, a prakticky potřebuje jen díru, a těch je v baráku přece spousta. Představuju si, jak se směje tím vysokým smíchem a nakecává jí všelijaký řečičky, který jí nakonec dostanou, i když si nejspíš prvně pomyslela, stejně jako já, že je neatraktivní, malej, nohy má jako špendlíky, a že si z něj udělá kamaráda. Řečičky může mít každý, ale ne každý je umí používat tak podmanivě. Je mi z toho úzko. Ne proto, že by mi záleželo na tom, co dělá, ale proto, že jsem si - i po tom, co jsme se dohodli, že budem čistě kamarádi - vymyslela, že pro něj vystavim ve svym životě vyjímečný místo. Získal si mě svojí spontánní otevřeností a já mu řekla o sobě tolik... Fuj. Je mi tak úzko, že mám chuť jít zvracet. Stejně jsem to o víkendu udělala. Kuchař v práci mi dal bonbon. Nevěděla jsem, co to je. Byla to extra silná pálivá lékořice. Lékořici nesnáším. Začalo se mi tvořit hrozně moc slin, jazyk jsem měla v jednom ohni, a dokonce mi tekly slzy z očí. S kompulzivním pocitem, že co to asi udělá s mým žaludkem, když mi to udělalo takovej bordel na jazyku, jsem se šla vyzrvacet. Vlastně asi na tom příliš nezáleželo, ale uvolnilo se mi v hlavě. Mám takový stres v rukách. Nípu si kůžičku u nehtů do krve, zalepím si jí náplastí a okamžite si začnu nípat nehty. Je mi úzko. A vlastně je mi stydno to tady dramatizovat a zase se litovat. Ono vždycky něco přijde a odejde, a já už z toho píšu zdlouhavě rozumné články. Jako ten poslední kupříkladu. Svojí úžasnou euforii a kladné závěry jsem mimo jiné diskutovala snad ve dvou telefonátech a s terapeutkou. Jak na mě hrdinství rychle přišlo, tak mě rychle opustilo, a moje hrdá nezávislost a život, ve kterém nepotřebuju mužskou pozornost, mi vydržel přesně týden, a definitivní konec s Hezkým pozbyl své definitivnosti přesně po měsíci. Byla jsem šťastná, že jsem konečně udělala nějaký validní rozhodnutí, a teď jsem zase jen typicky zmatená.
Irituje mě všechno. Články na titulní stránce blogu. Články na titulní stránce centra. Černoch, co hraje pinpong u prádelny a ječí u toho. Zaschlý vajíčka na talířích. Za celý den mě potěší jenom to, že to hnusný gráfko na Annelundu konečně někdo přesprejoval. Irituje mě zima. Jak se bude jako dál ochlazovat, když už teď je mi ve dvou svetrech a zimním kabátu pořád kosa? List věcí, co se musí udělat, který je už tak dlouhej, že už tam ani nechci psát. Taky to, že to nikdy neskončí. Že si můžu odkšrtat jistý věci, ale že se budou muset udělat věci další a stejný věci znova. Vyprat. Umýt nádobí. Napsat dopis. Vrátit hadry do Asosu, protože jsem tam zase utratila 6000. Že nic nemá šťastný vyvrcholení, nebo pro mě za mě nešťastný, že život není film a v určitym momentu nedosáhneš někam. Život není Algernon, to taky ne. Prostě se budeš kutálet dál. Z kopečku, slalomem, vrazíš bokem do stromu, a tak. Ach jo. Jsem unavená. A spánek už za to snad ani nemůže. Tolik věcí, na který bych se měla těšit, a místo toho?

Free your mind

5. října 2016 v 19:57
V dnešním světě se svoboda, nezávislost a samostatnost cení v žebříčku hodnot velmi vysoko. Někde jsem to četla, tak to musí být pravda. V některých individuálních světech se ale mnohem víc cení závislost, nesamostatnost a permanentí věšení se někomu na krk.
Se sdělením posledního článku jsem vlastně vyprovodila ze svého života posledního muže, zbyl mi jen vězeň, vzdálený kamarád v Anglii, a stuprum. Ani jeden se mnou nesdílí pevninu, možná proto se nám tolik daří. Někde v pozadí taky visí obraz táty, nechci být kritická tak jen zdůrazním, že visí dál, než se dá znázornit všemi dělícími oceány. Chci vám něco říct. Chybí mi.
Nevím, jestli mi chybí vyloženě táta nebo otcovská figura, protože už zase jako pejsek běhám za posledním profesorem, co ocenil mojí práci a zapamatoval si moje jméno, sedávám k němu nejblíž a směju se jeho vtipům, i když jsou úplně trapný. Jeden by řekl, že mu lezu do prdele, protože svými studentskými výsledky nelezu nikam jinak, ale jak už to tak v mém případě bývá, jsem prostě zase jenom zoufalá. Co se reálného otce týče, před pár dny mi máma napsala, že tátu praštila v lese kláda do hlavy. Mně se udělalo líto, že jsem tam nebyla, a to ne proto, abych ho další kládou dorazila zezadu a stala se dědicem našeho polouschlého lesa, ale prostě proto, že mi ho bylo líto.
To jsem vám říkala, že mám les? Mám les na kterém je Sluneční mýtina, Měsíční mýtina, a taky jedna skrytá mýtinka, kam se chodí čurat. Měsíční mýtina byla vždycky moje nejoblíbenější. Měsíční mýtina byla posvátné místo mého smyšleného boha, který zemi chránil a objímal, a jeho hlava spočívala právě na Měsíční mýtině. Uprostřed mýtiny býval malý smrček. Byl takový uschlý a polomrtvý, jako zbytek toho lesa, a protože táta všechny suchý stromy kácel, naházela jsem na něj zelený větvičky, co jsem natrhala jinde. Tátu to neoblblo a můj oblíbený smrk stejně pokácel, což jsem otruchlila hlasitým řevem, který vylekal všechny zajíce v širokém okolí a celá vesnice zanadávala, že ten pražskej harant už zase ječí. Uklidnila jsem se teprve, když mi máma dala Termix, a od té doby jsem k pařízku donášela kytičky, šištičky, a prostě jsem z něho udělala malý oltářek, ke kterému jsem chodila uctívat svého bůžka.
To mám z toho, že už v 6 letech mojí oblíbenou knížkou byla encyklopedie egyptských bohů, a mojí pvní platonickou láskou byla mumie Imothep z filmu Mumie.
Na mumifikované krasavce už mě dnes neužije a bohatou fantazii taky nemám. Mám-li něco, co začíná na F, tak jedině fucking boring life.
To spíš jen tak do vtipu. S posledním odloučením mi spadl nekonečný balvan ze srdce, a prakticky okamžitě jsem propadla až moc podivný euforii. Euforii toho, že jsem vlastně konečně sama, i když už jsem sama 2 a půl roku. Že jsem si vždycky tu samotu zaplácávala někým, ať už radostně nebo třeba spíš ze zoufalství, abych se měla o koho zahřát a koho si zasadit do hlavy, abych nemusela myslet na podstatné věci. Terapeutka mi to říkala často, a mně, i když jsem kývala jak to tak křečovitě dělám, to připadalo jako blbost. To, že mám zapláclou hlavu někým, se totiž vůbec nepotvrdilo jako funkční mechanismus, který by mi zabránil užírat se vším ostatním. Teprve tentokrát, když jsem opravdu opustila, a opustila nejenom fyzicky, ale i hlavou a srdcem, opustila jsem dobrovolně, bez vzteku, bez ublížení, jen na základě dozrání k rozumnýmu uvážení, a to všechno vlastně za stávající náklonosti, pochopení, a něhy. Zním tak vyrovnaně, že by jeden skoro řekl, že na mě jóga nebo terapie nebo (drogy) začaly nějak působit. No, hádala bych se, ale... Cítím, že mám poprvé v životě opravdově oproštěnou mysl, a jsem opravdově sama, ale sama ve významu dobrém, sama jako nezávislá, samostatná a nevisící osoba. S tou zvláštní euforií mi došlo, jak je to vlastně skvělé, že mám konečně čas a kapacitu věnovat se sobě. Což je samozřejmě blbost, protože nikdo z nich o mě nestál tolik, aby mi fyzicky ubíral příliš mnoho času. Přesto jsem nikdy necítila tolik jako teď radost věnovat se sobě, věnovat se novýmu stravování, pokračující vlně omezování jedení jako emoční záplaty, jedení zdravěji a lépe, trochu hubnutí, trochu svalům, trochu novým tvarům, taky ale studiu, práci, šetření peněz, a nadále hlavně upevňování svojí mysli. Docela podivně, leč automaticky, mi taky současně došlo, co chci po škole dělat. To je nesmírně uvolňující, protože právě budoucnost stála vždycky v pozadí jako abstraktní smrtka, neměla jsem ani cíle, ani nápady. Můj současný nápad může být dost možná nemožný, ale alespoň mi dává pevný bod odrazu.
Takový to, že nevíte, kam jedete, ale alespoň víte, z jakýho nástupiště.

Malinký dotek duše

3. října 2016 v 19:47
-"I was thinking of you the other day."
-"Oh cute, really?"
-"Yea, was just listening to the song Fat Faded Fuck Face."

Vlastně mě to těší, protože se stejně od něj neudržím na dva týdny. Měla bych, neměla bych? Říkám mu, že je to jedno. Je jedno, že o tom (o sexu) nemluvíme. Ze slušnosti a formálního statusu, kterej jsme si dali. Když to tu mezi náma tiše leží na stole, tím, že na to nebudem koukat, to nezmizí. Pro mě za mě si říkej, co chceš. Mám ráda otevřenost. Slušnosti a výhybky mě mrazí. Stejně tak lidi, co se v tváři konfliktu radši s úsměvem zavděčí každýmu.
Jsem na něj asi příliš filozofická, hlavně večer, když mi hlava padá únavou, ale kofein mě pořád drží vzhůru. Jsem tak patetická, ale on se chytá. Chytá se a mně je to divný. Co ze mě máš za užitek? Nejsem na to zvyklá. Prozatím v tváří tvář konfliktu a vážný promluvě každý vzal nohy na ramena (samozřejmě s úsměvem a pitomou výmluvou na rtu, hlavně se nekonfrontovat, hlavně se nekonfrontovat), anebo zařadil zpátečku, když se užitek Moniky značně snížil. Moc mě bolí a tak se ho třeba snažím zastrašit konfrontací (jak říkám, vždycky předtím to fungovalo, i když původní úmysl býval docela jiný a čistý), a pak, až mu budu mávat při útěku, nalepit mu na záda nálepku "stejně se ke mně nehodil" nebo se v záchranný vestě postavit o stupeň výš, založit ruce v bok a říct si, "je na mě moc blbej", nebo v jiný náladě si povědět: "jsem na něj moc divná". Hlavně to nějak označkovat, prosím.

Kopa lidí podle mě má na první pohled daleko lepší sociální dovednosti, než já. Jenže hluboko ne. Hluboko jsou jízlivý a vyhýbavý. Možná jsou vtipný a "easy going". Jenže v tom to tkvěje. V tý přílišný jednoduchosti. Možná jsem moc velký sousto. Moc komplexní sousto sestavený z charakterů, který se k sobě nehoděj, moc upřímná k sobě a tak stojim vzadu a jsem si nejistá, protože proboha, tady je spoustu věcí, ze kterých člověk musí být nejistý. Nejistota je docela přirozená, a je-li si člověk jistý, pak je to jenom... asi forma potlačení. Každopádně on tu pořád stojí a je trochu nejistý, což mi lahodí, a taky plácá něco o přátelství. A mně se to vlastně líbí a tak nejsem schopná to odsoudit nějakou ultimátní frází, tudíž mě to místo závěrů nadále mrzí.

V mém životě bylo už dost lidí, kteří používali jako strategii na všechno vyhýbání, mlčení, a nevidění, a to počínaje mými rodiči. Zasekli se někde na vývojové úrovni, a zatímco já jsem popošla v osamění o krok dál, začalo být logicky jasné, že už to nedávám. Já taková nejsem. Netrápím nikoho nejistotou, mlčením, ani trucováním, aniž bych řekla, proč trucuju. Já vlastně netrucuju vůbec. A za mnou dobročinnost je mi nadále odpláceno tichem, a pokud se odvážím ptát otázky, dívají se na mě, jako bych je pálila rozpáleným železem. A to prosím ani na nikoho netlačím, raději skromně nechávám otevřený prostor na vyjádření se, a bohužel většinou čekám marně.
Starýho Švéda už vidět nechci. Nemám kapacitu už ani na jednu z jeho tříslovných odpovědí. Nechci se společně, nebo spíš každý zvlášť, nebo spíš docela sama, plácat v bažině nevědění, kdy se na sebe koukáme a nevíme, na čem stojíme, a na čem každý z nás chce stát, nebudem se ptát a nebudem mluvit, budem pouze prosívat formální fráze, a hledat druhý význam za každou z nich. V baru bys rozbil hubu každýmu, ale před tázavýma očima holky se stydíš.
Na ono oznámení mi vlastně ani neodpověděl a mě už nezbývá, než se smát nad tím, jak snadné je pro něj nechat mě jít i brečet, a v tváří konfrontaci předstírat, jakože nic, a za měsíc začít doufat v uplynulou dobu promlčení a tiše se přibližovat s přátelskými frázemi na rtech. To už tu bylo s ním třikrát, a nespočetně předtím, v Čechách, na Zélandu, i tady. A pak že existují kulturní rozdíly. Hovno. V každý kultuře jsou lidé, co jsou si vzdálení na míle, nechtějí vidět do sebe a už vůbec ne o něco dál, žijí pudově bez toho, aby věděli, proč jsou tací, jací jsou. Ne, nehodlám se stát otrávným heřmánkem, mlátit dlaní do stolu a říkat "Simone tyvole, musíš se spojit sám se sebou, jinak se v životě nebudeš schopný spojit se mnou, nebo s někým jiným, o koho třeba jeden den budeš stát." V takovém případě by radši dal sbohem mně, protože je daleko výhodnější vyhnout se hluku. A tak se stalo.
Víte, vlastně tím chci jen říct, že bych měla založit nový systém lig, protože "jiná liga" byla dodnes moje oblíbená fráze jak popsat lidi pro mě příliš krásný a populární. Stejná liga k dnešnímu dni by měli být lidé, co jsou se sebou v kontaktu a dávají mi inspiraci spíš než nešťastnou připomínku toho, jaký je to žít odtrženým pudem. Měla bych se obklopovat lidmi, co žijí spíše ve snu než v představe (to nedává smysl). Nevím, třeba je tahle selekce lidí na základě toho, jak umí být vědomě smutní stejně ješitná a hloupá jako nekamarádit se se škaredejma ksichtama, ale kdo má mít pořád sílu nechávat se stahovat dolu, nechávat se trápit a spoluoddávat se nesnášenýmu mlčení? Prakticky už to dělám doby, i když ne dlouhé. Copak se můžu bavit s Elin, když nezvládá svoje stresy, sebezahledění a potřebu prosazovat svoje malá vítězství, a tak přelívá stres do mě, nenápadně mě ponižuje, a pokouší se tak ze mě stavět schody, aby povýšila význam sebe. Ne, ne, ne. Rozhodně jsem se jí pokoušela promlouvat a podporovat, jenže tak si akorát zvykla na milé chápavé ucho, a význam sebe jí vystřelil mnohem výš, protože zájem a soucit a naslouchání v mém případě vystavuje pouze sebeponížení. Jenže já ti nenaslouchám proto, že tě obdivuju. Já ti naslouchám, už rok kamarádko, protože každý si zaslouží kognitivně zpracovat svoje trable, a protože ti chci dát, kolik můžu, dokud na mě nezačneš ze svý bujarý důležitosti srát. Mám vás plný zuby. Jistě, nechci vás vinit, třeba nemáte mentální kapacitu a příležitost, což je v pořádku, prostě si buďte čím být můžete a čím jste dost odvážní být, ale nechte mě s velkym politováním říct, že každý patříme jinam.

Je těžké dávat smysl. Dávala jsem smysl poslední 5 hodin, během kterých jsem na dvouch stránkách odsoudila k šípku celou podstatu life-course perspektivy, robustního odvětví sociálních věd. 5 hodin předtím jsem brečela v práci. Brečela jsem tak, aby to nikdo neviděl, takže to v závěru viděli všichni. Moc se na mě usmívali a chodili kolem mě po špičkách. Nikdo se mi nekoukal do obličeje, jako je to obvyklé. Viděli by totiž kus hnusu, a doufejme, že by viděli taky kus sebe.

Narkóza

1. října 2016 v 20:53
Těžko se mi věří, že je sobota večer, a někde ještě existuje život. Matně mi to připomíná hlasitá muzika někde v baráku. Vážně? Ne. Zdá se to nepravděpodobné.
Je sobota večer, já jsem přišla práce, a teď sedím u počítače a datluju nějaký voloviny a asi jsem poslední člověk na planetě Zemi považující rozvahu nad tím, zdali a jak představuje rodičovství turning point v kriminální kariéře, za nesmírně vzrušující zážitek. Abyste o to nepřišli:

Evidence showing whether parenthood influences criminal career or not is mixed and shows its dependence on number of factors. For instance, Blokland and Nieuwbeerta (2005) did not find any effect of becoming a parent on offending rates, while Savolainen (2009) found that becoming a parent reduced offending by 15%. Also Monsbakken et al. (2012) find that parenthood is beneficial, but most of the decline in offending takes place well ahead of the individual's first birth, and it is a result of more complex transition towards family life. Giordano et al. (2011) find the prosocial potential of parenthood, though influenced by parental socioeconomic disadvantage as well as by the attitude towards pregnancy.

Napsala jsem tímhle stylem deset stránek, to je počteníčko, anglicky neumím, takže to raději ignorujte. Zavání mi, jak někteří blogeři, na které narážím čím dál častěji, protože jsem dočetla Vesnický román a nemám čas dojít si do knihovny, a tak ve vlaku čtu z mobilu blogy, solí anglický fráze z malíčku a já si říkám proboha, já za ta léta bych alespoň mohla umět členy a čárky.
Neumím, a tak přemýšlím, jak bylo výhodné si na józe udělat kamarádku ze San Diega, která v Lundu dělá doktorát z anglické lingvistiky, a všechno mi to opraví. Posledně mi tahle kamarádka ve frontě na záchod řekla, že bychom měly něco podniknout, a já se celou cestu z jógy usmívala jako sluníčko, protože dělat přátele mi šlo vždycky o dost hůř, než si dělat milence.
Když je řeč o doktorátu, tak mi hlavou prolítla určitá myšlenka, kterou nechci rozpytvávat, protože o ní toho ještě moc nevím. Spíše mě tak napadlo, že nesnáším lidi. Nešlo mi pracovat ani s dětmi. Poprvé jsem se jako babysitter nechala pokousat a jizvy si nosím dodnes, podruhé mi 15 letá slečna vyhrožovala násilím, potřetí mě seřval otec, že pouštím filmy s nahotinkama, a počtvrté a naposledy jsem byla jako babysitter vyhozená, což nevím, jestli se vůbec kdy někomu předtím povedlo. Nejde mi pracovat ani s hosty v restauraci, a to se více věnuji jejich talířům, než jejich ksichtům. Když se se mnou snaží bavit tak mě znervózní, a když jsou to prasata jako většina Číňanů, tak mě rozčilují do červena. To pak dokola opakuji agresivním tonem: "musíte tady ty míchaný vajíčka po sobě zavřít, jinak to vystydne", a když to pořád nezávírají tak tím poklopem naschvál mlátím tak, až ty vejce lítají všude okolo. Vytahuju si je večer z vlasů a ujídám je k večeři a nevím, jak bych asi zvládla mluvit s komplikovanýma kriminálníma jedincema. Jde mi ale mluvit sofistikovaným akademickým stylem a trávit sobotní noci s knihama a turning pointama. Jde mi organizovat vlastní čas a čas jiných, jde mi diskutovat a docházet k závěrům, a jde mi to relativně ve dvou jazycích. Samozřejmě, člověk by v životě neměl dělat pouze to, co mu jde, ale taky to, co ho baví. Jak už víme, na hlídání dětí mě bavilo jen to, když dítě usnul, na servírkování mě baví jen to, když si cpu koláčky do kabelky, zato psaní mě bavilo vždycky, ať už píšu o svém zoufálém milostném životě nebo o tom, jak má mateřství blahodárné účinky na užívání drog, ale někdy taky ne, a kdy teda jo a kdy teda ne, a jak to můžem udělat, aby jo, a uzavírám to grandiózním závěrem o tom, že nejlepší užitek to má, když se to chce. Popsáno jednoduchým jazykem mě právě napadlo, co jsem to napsala za volovinu, ale zato jsem dostihla kýženého cíle vědců psát jednoduchý věci tak, aby zněly hrozně složitě.
Prý tu byla řeč taky o milencích, jó, prý už sedm let (proboha), tak to mi takdy nejde, tu dnešní sobotu mi zase chtěl spěstřit Starej Švéd.

- Ahoj, co děláš.
- Jedu z práce.
- Aha. Chceš návštěvu?
- Ne.
- Ok.

Pláču nad směšnou romantikou mýho života. Při čtení jednoho blogu mě taky zarazilo, jak jsou některý lidi hustý, a jak souloží s lehkou hlavou a těší se na to, až o tom budou vyprávět vnoučatům. Já mám v sobě asi příliš mnoho morality a neveselý zážitek z dlouhé noci v nemocnici, jak jsem ležela v Motole, chroupala levný sušenky ze sámošky v přízemí, kam jsem si došla s notnou pozorností přihlížejících v erárních papučích a županu, a pak jsem sledovala, jak mi na pokoj vozí odumřelé ženy jednu za druhou, a ani mě nikdo nepřišel navštívit, protože kontaktní osobu jsem uvedla "nemám".
Jasně, že jsem Starýho Švéda ještě nevyřadila. Mám s tím problém na obou stranách. Mám s tím problém takový, že se cítím nedoceněná, a na druhé straně mám problém takový, že poprvé v životě můj sexuální život nějak... velmi dobře... funguje... a s ním obzvlášť. Protože nejdřív, v hluboke historii, jsem se styděla, pak jsem měla antidepresiva a cítíla jsem se jak zevnitř tak zvenku gumová, pak jsem měla Motol, a pak jsem si založila Tinder. Těžko říct, co z toho bylo nejhorší. Bojím se, že zestárnu, zešedivím, odhormoním se, a budu plakat, že jsem nejlepší léta svého sexuálního života strávila trucováním.