Září 2016

Návraty

27. září 2016 v 17:12
Je to člověk přímého charakteru
a to i tehdy, když vypráví o své slečně a přitom se mi snaží sundat bílé tílko, které jsem si vzala schválně, protože jsem pořád ještě opálená a mám za to, že mi ten kontrast sluší.
Vypráví o ní hezky a mně je to vlastně docela milé. Koukám na její pěknou fotku a dokonce k ní pocítím takovou náklonost (a lítost), že mu domlouvám.
Kdyby mi o ní mluvil křivě, hned by šel ten charakter, který na něm považuju za nejsilnější stránku, do koše. Protože nějaký povzdechování a stížnosti, to už tady bylo, aneb jak jeden na pár hodin zavrhne vztah, ve kterém zůstává a tudíž je asi spokojen, jen aby obhájil, kam ho to zrovna tahají hormony.
Svou přímostí je mi ale ke škodě a pořád hlouběji ztrácím naději v celé mužstvo, hlavně když vypráví, že je to tak vlastně normální, že to dělá každý, koho zná, že si vždycky říká, že už to neudělá, a za dva týdny už zas slintá a kouká, co by kde. Skoro mi to připomíná mě a ujídání burákového másla lžící. Taky nehezký zvyk. Vysvětluju mu to biologií a genetikou a knihou Morální zvíře, až z toho asi působím jak osvícená moderní žena. Omyl.
Neříkám, že nejsem ráda. Vždyť jsem si posledních šest let myslela, že už je v mém životě zavražděn a už ho neuvidím, což mi bylo trochu líto, protože tehdy hrálroli dost zásadní. K velkému mému překvapení i já jsem tam něco hrála, takže jsme si teď slíbili, že i kdyby cokoliv, tak zůstanem v kontaktu. Se smíchem říká, že stejně, ať budu kdekoliv, že se budem vídat až do důchoďáku.
Připadá mi to taky tak, protože i po šesti letý pauze se to zdá jako včera, a mám takový pocit, že do mého života prostě patří, i když rozhodně ne vždy v pozitivním smyslu.
Před 7 nebo 8 lety doprovázel období mého... skoro bych chtěla říct druhého anorektického záchvatu, kdybych tehdy neměla prsty permanentně v krku... řekněme tedy období bulimického, které mi tehdy docela náhodou ještě šlo na hubnutí.
Teprve tentokrát mě ale napadlo, že moje láska k jeho přímému charakteru byla vlastně velký mediátor, ačkoliv že jsem si ho kladla za motivaci, to už jsem věděla dávno. On je totiž co na srdci, to na jazyku, a z jeho směšných a protivných poznámek mám i dneska téměř chuť nežrat už nadosmrti.
Hned jak jsem vyskočila zpoza rohu, objala ho a ptala se, kolik že to má teda dětí, mi povídá, že jedno, ale když tak na mě kouká tak asi že čeká druhý.
Docela nejhůř mi bylo, když jsem se převlíkla z legín do džínů, a on s pohledem na moje stehna prodotknul, že takhle už to vypadá líp. Kritika převlečená za lichotku.
Prý, že v mužích hledáme charakteristiky svého otce. Tak se divím, že jsem ještě svobodná.
Každopádně mu to (oproti tátovi, který to odnesl všechno) nezazlívám. Že mám stehna jako zvony už nesnáším dlouho, a před několika týdny to došlo do takové míry, že jsem začala novou dietní vlnu a začala chodit v práci do fitka. A tak jsem ráda, že to říká, protože s každou chutí na sladký před sebou mileráda zavírám oči, asi proto, že v zrcadle doma se vidím jen od pasu nahoru, a od pasu nahoru jsem pořád tintítko. Co oči nevidí to srdce nebolí, ten spodek se zkrátka mile pěkně zapomene, a všechny tlustý fotky z mobilu se smažou.
Nicméně večer ležím v posteli, necítím zhola nic než velkou prázdnotu, poslouchám jeho dech a čekám, až se prohloubí, a hlavou mi líta, ať už proboha usne. Jsem nesmírně unavená a přesto nemůžu udržet zavřené oči, štvě mě, že zítra v práci budu zase vyčerpaná, že poslední dobou vážně nespím ani z příšerný únavy, a že si nahrazováním energie kofeinem zadělávám asi na únavu chornickou. A to prosím každý den, protože moje poslední výplata byla tak mizerná, že jsem se nyní přihlásila jako náhrada za všechny možné dovolené, a tak mi počínaje čtvrtkem začínají tři týdny práce v kuse (edit: šéf mi to zatrhnul, lomil rukama a říkal, že kdyby to někdo viděl, že mu vyškrábou oči, a já na to hrdě pohodila hlavou a říkám pane, já jsem pracovana 12 hodin denně 5 měsíců v kuse, pro mě nějakých slabýtch 6 hodin denně po 3 týdny jsou prázdniny). Každopádně k tomu musím dokončit zářijovou desetistránkovou esej, a tak vám říkám, jestli mi Elin ještě zabrečí nad nákladem svojí práce, tak zabrečí naposledy.
Nejsem zvyklá spát, když mě ruší dech nekoho jinýho, vždyť už vedle mě nikdo nespal minimálně od vánoc, a tak pokračuju v zírání do stropu a přemýšlím, jak je to vtipné, jak jsem pohřbila všechny svoje lásky, a necítím docela nic, než přátelskou náklonost a vděk. Připomínám si V., jak vedle mě seděl na lavičce a upřeně hleděl před sebe, protože se mi nezvládl dívat do tváře, tak trochu slovy hanil svojí přítelkyni, asi aby nevypadal tolik zadanej. Zachvíli jí do telefonu tiše mumlal, že je v Tescu a bude doma za 10 minut, rebelsky se ale zvednul až za 20, no, není to přece žádný podpantoflák! Já se jen usmívám a je mi to fuk, vlastně jsem velmi ráda, že jsem takhle nedopadla, i když dřív to bylo asi moje velké přání, tedy čekat doma u krbu, až přijedou z končin, kde mě svědomitě zapřeli.
Jsem volná a nelituju toho. Jen snad na Hezkýho mám trochu tendence se lepit, a proto se mu vyhýbám, ačkoliv mektá nějaký žvásty o přátelství. Sice ode mě oficiálně získal zpět povolení mi psát, ale ani o krok víc, protože každý z nich by byl propleten snahou se mu zalíbit.
Jsem fakt ráda. Ráda za lidi, který zůstavaj v životě dlouhodobě i v rozdílných kontextech, protože oni jsou to, co dává životu lajnu kontinuality a nejen epizody, co přichází a odchází, ošplouchnou tě jako vlny na pobřeží a pak zas šup do jinýho rybníčku.

Monika art

18. září 2016 v 1:35
Dneska jsem z okna svého krásného bytu zahlédla jistého mladíka v parku. Nechci být rasista a proto nenapíšu, že ten mladík byl arab. Upoutal mojí pozornost, protože měl psa. Psa, kterého držel za obojek ve vzduchu, a pak jím mrštil vší silou o zem. Pes se kroutil bolestí, skoro vypadal, že má přeražený vaz. Jenže neměl, takže to mladík zopakoval asi třikrát, pak do něj několikrát kopnul. Pes byl tak vyděšený, že se krčil u země a nechtěl jít dát, takže ten chlapec trhal vodítkem a agresivně ho vláčel za sebou, přičemž do něj nepřestal kopat.
Udělalo se mi úzko. Udělalo se mi blbě. Udělalo se mi agresivno a chtěla jsem vylézt na balkon a křičet na něj. Křičet, že jestli někdy bude mít děti, přijdu ho vlastnoručně zastřelit. Že sice ještě nemám zbraň, ale že na policistu už mám skoro vzdělání. Křičet, ať nechají všechny kretény povinně sterilizovat. Poslat je do gulagů. Nebo alespoň zpátky domů. Sebrat jim psy a sebrat jim rodiny a zavřít je do klece.

Moc bych si přála křičet.

Jenže mě včas napadlo, jak hloupý to je nápad křičet na někoho z prvního patra, že hned zítra by se mi vyšplhal na balkon, roztříštil okna a ukradl to nejcennější v mém drahém bytě (deníček a kokosový olej). A já bych byla úplně v prdeli, protože jsem ze všech těch švédských papírů nepochopila, jak mám zaplatit pojištění domácnosti.

Na hovno.

Tautologicky

14. září 2016 v 22:10
Velký pochopení pro sebe, za to, že jsem, tam kde jsem, i když to není zdaleka tak ideální.
Rozsah smutku,
a nejistot,
nejistot ze sebe, převážně.
Kde jsem asi tak mohla být jinde se svým základem a se vším, co se na něj lepilo v průběhu let, a lepí se vlastně dodnes. Možnost vlastního vlivu? Omezená.
Takže jsem přesně tím, čím jsem se stala. Dorostla jsem do sebe v takový podobě, do jaký mě zformovaly podmínky vnější i vnitřní. Je to vlastně uvolňující myšlenka to, jak jsem se stala.
Takže nejsem divná. Jsem já.

Hej, stejně už jsem prakticky mrtvá žejo.

Abych udržela svojí tradici být negativní a hrabat se v minulosti tak jsem chtěla říct, že jsem byla ponižováná vlastně už od narození. Ponižovaná s humorem, na to je můj táta totiž expert. Byla jsem mimino plešoun přezdívaný velký ucho nebo plachťák, a měli byste slyšet všechny fóry o porodnici a oddělení pro velký ucha. Jo, zní to vlastně jako těžká sranda. Jenže byste taky měli vědět, že mi trvalo 24 let zvyknout si na to nosit vlasy v culíku a necítit se u toho vystresovaně, a náušnice nenosím dodnes, protože mám pocit, že mi zvýrazňují uši, i když mi dospěli do docela normální podoby. Po zbytek roků, kdy jsem si vlasy zakrývala hárem, jsem už nebyla velký ucho, ale rusalka. No a v meziobdobích jsem byla špekoun a následně kulturista z Dachau, někdy hrbáč Quasimodo, a ve zbytku doby jsem prostě jen jako z oka vypadla našemu psovi. Skoro bych z toho umřela smíchy, kdybych už nebyla příliš zaneprázdněná umíráním na sebekritiku.

Podle mě jsem byla hlavně roztomilouš v košíku.

Usekla si nohu a trochu kulhá

11. září 2016 v 9:28
Občas mám takový záchvat procitnutí, že jsem uvědomělá, a pak už zase jenom padám, protože to je jediný, co umím.
Padám dlouho a padám hluboko, a až dopadnu, tak vím, že to bude stejný, jako to bylo. Budu sama.
V pátek večer budu koukat na svůj odraz v okně a ptát se, k čemu mi to všechno je a bylo.

Někdy mám v životě tendence ukrajovat jeho části. Useknout kus z jednoho konce, a trochu taky z druhýho. Vede mě k tomu nejspíš magická důvěra v to, že až překročím určitý věci, tak se mi otevřou nový perspektivy a šance. Jsem taková pověrčivá na vlastní smyšlený pověry. A tak sekám tady a tam a krvácím. Proč? Protože mi to lidi řekli. Protože to je to, co lidi dělaj. Nevědi, co říct, tak opakujou fráze. A já si je ukládám a v momentě, kdy se nemám čeho chytit, se chytám jich.

Snažim se pak svůj zmatenej postoj zformulovat nahlas a dopadá to tak, že ztrácím kamaráda. Řez. Skoro na mě křičí, že to dělám zatraceně špatně. Co? No, život asi. Neříkám toho moc, protože nechci brečet, a tak se zvednu a zavírám za sebou dveře. Jen bych asi chtěla, abys chápal, že si moc nerozumim. A že se často chovám mimo očekávání, protože tvoje očekávání neznám, protože si zase držel hubu a odpověděl jsi "hm". Vede mě jenom intuice a fráze, co říkaj ostatní proto, že nemaj říct co jinýho. Dost matoucí, tenhle svět.

Řez. Nemůžu to ustát. A může za to jedna fotka hezký holky. Snad kdyby nebyla hezčí, než já, ale takhle...

Řez. Protože bych vedle tebe vlastně nemohla být, protože jsi příliš skvělej. Chodíš po horách a chytáš lososy. Já nechodim, protože na kombinaci studenýho větru a pohybu mi špatně reaguje nosní sliznice, já si sedřu nos a rychle se unavím skrze nerovnováhu dechu a frustraci. A kdybys mě chtěl postavit před svoje kamarády, to abys mi radši položil pod zadek matraci, protože bych to taky nemusela ustát.
Proto jsem chtěla být spíš s Hezkym. Připadal mi dostatečně nedokonalej na to, aby se ke mně hodil. Třeba když říkal, že nejvzrušujující zážitek, co se mu kdy stal, bylo, že koukal na Hru o trůny. Já se smála dokud smutně nepodotknul, že to myslí vážně.
Nícméně obrázek hezký holky. Řez.

Já umim jenom lidi, kteří jsou zoufalejší, než já. Aby to nevyznělo tak ohavně, měla bych spíš říct, že neumim lidi, ke kterým vzhlížim. Někdy si stačí zvyknout. Zvyk mi trvá většinou dva roky.

A tak jsem je už usekla všechny. Jen Novej Švéd se vrací bumerangovým efektem nehledě na to, kolikrát ho člověk odkáže opačným směrem. Jenže mě vlastně akorát děsí, protože má 2 metry a velký stehna. Mám strach, že na mě bude tlačit a možná i zvyšovat hlas, stejně jako soused převlečený za kamaráda, když se na mě lepí a pak mi zaslintá do ucha:

"Do you want to fuck the hell out of each other?"

Pak se naštve. Říká, že to chci taky. Další z mých oblíbených frází, kterou dokáže splodit jenom mužské ego: "Hraješ si na nedostupnou". To totiž rozhodně. Jediný důvod, proč odmítám tvojí úžasnost je ten, že chci tý úžasnosti víc.
Má pravdu. Dělám to špatně. Jsem naivní a věřím v to, že to, co lidi řikaj, je to, co si skutečně myslej. Podle čeho se má pak člověk orientovat. Podle křišťálový koule asi.

Takže vám s radostí oznamuji, že mám na celém světě kamaráda jednoho, v Anglii, toho jediného, který přežil, že jsem nestála o jeho společnost v posteli. Zbytek to nějak neunesl. Buďto jsem příliš sexy jako milenka, nebo příliš za nic nestojící jako kamarádka.
A jasně, že pak mě vytváření přátelství s muži děsí, nebo mi dokonce přijde nemožný a nepřirozený, protože dřív nebo později nebo po rozchodu na mě uhodil každej, a pak se urazil.

"You were so nice and smiling.. The moment I saw you I knew I wanted to fuck you. Omg, and then you bent over for something on the floor and since that, I couldn't stop thinking of your ass".

To taky dělám špatně. Jsem přátelská, zdvořilá, milá, usmívám se, jsem hezky oblečená, opaluju se v plavkách, a asi mám taky na čele napsáno, že jsem příšerně nadržená.
Občas čtu takový teorie o holkách, který se buďto vyhladověly nebo vyžraly k ohavnosti, protože měly strach z pozornosti a sexuality.
Zvířata.

Kašlu na to, jdu se stát feministkou.


Looser friendly

7. září 2016 v 22:21
Občas si zasněně představuju, jaký by to bylo, být normální člověk, který nemá v telefonu 5 různých bankovních aplikací od tří různých bank ze tří zemí, dvě telefonní čísla, tři rodná čísla, a tři zdravotní pojištění (což je asi protizákonný průser který jsem ještě neměla kapacitu řešit), přála bych si nebýt zavalená úředníma dopisama a papírama ve dvou jazycích, z nichž ani jednomu nerozumím, snažit se platit ne tak docela porozuměné účty skrze bankovní aplikaci v nějaký hatlamatilce, kterou ani google translator nepřeloží, v rozdílných měnách, a zkrátka v děsnym chaosu a s pomalym internetem tak, až si na to musim kapat Balridánský kapičky, jinak bych se z toho zbláznila. Průser se severskýma zeměma je ten, že jsou tak komplikovaně přehnaně zabezpečený. Sice nevím, na jaký úrovní je internet banking a mobile banking v Sýrii, ale nechápu, jak takový seversky a anglicky negramotný uprchlík pohne čímkoliv jakýmkoliv směrem, když i já, relativně inteligentní a technicky zdatný jedinec, tady ztrácím nerv, a raději bych si nacpala kapsy hotovostí, a zahodila všechny pomůcky jako digipass, BankID a NemID, což jsou tři různý techniky tří různých bank, všechny fungující na úplně jinym principu, bez kterých si ani nezkontroluju zůstatek na účte. Ach, sladký život v byrokracii.
Nu ale nestěžuju si samozřejmě, všechno to byl můj (dobrý) nápad, a až se mi jednou zhroutí, nebo lépe řečeno ani nezačne, kariéra, tak se dám na bankovnictví, protože už teď jsem odborník na mezinárodní bankovní služby, a budu první banka která v mezinárodní unii bude nabízet služby taky v angličtině, kromě těch anglických, samozřejmě, tam maj všechno nějak moc jednoduchý.

I skrze všechny náročnosti jsem šťasten.
Kdybych chtěla jednoduchý život, mohla jsem zůstat tam, kde jsem byla už před dvaceti lety. Jenže očividně to tam nebylo nejbáječnější, a tak jsem tu.
A mám se o strašně moc líp, než jsem se měla před rokem. A před rokem jsem se měla o strašně moc líp, než před předchozím rokem. A tak dále. Jsem na dobrý cestě. A jednou se vdám za bankovního úředníka, na kterého budu do telefonu křičet, že ta jejich banka není vůbec jůsr frendly, a už vůbec ne lůsr frendly.

Před rokem jsem v novym bytě lezla pod oknem po kolenou, aby mě náhodou někdo z venku neviděl.
Dneska si venku roztáhnu deku, svlíknu se do podprsenky, a ignoruju poznámky spolužačky: "I can smell the bacon burning all the way to the 8th floor".
Před rokem jsem se nechala vláčet. Akceptace nebo ingorace. Sotva něco mezi tím. Ne všichni máme právo na názor. Ne všichni jsme hodni dostat to, co si přejeme. Ne všichni si to zasloužíme. Na plochu jsem si nastavila obrázek s nápisem "We accept the love we think we deserve", a oplakávala svoje nešťastný vztahový periody na základě toho, že dostávám přesně to, co si zasluhuju. Pořád mi v hlavě jasně vyskakuje ten den v prváku, kdy jsem si na papíry nalepený na zádech psali, co si o sobě myslíme. "Divná".
Jo, zase se hrabu v minulosti.
Před pár dny jsem jela z knihovny a na autobusové zastávce jsem byla jen já a slečna s ježkem, která si držela chodila vysoko ve vzduchu a tu a tam vykřikla nějakou větu. Pak začala mlátit kabátem o chodník a výt na slunce, a nakonec na mě zvedla prostředníček a v té pozici zamrzla asi na minutu. Na krku jí visela studentská karta. V závěru na mě začala mluvit, a když jsem se jí omluvila, že jí nerozumím, přepnula do zcela plynulé angličtiny a vysvětlila mi, že celé Švédsko by mělo vědět, že je blázen, že se nekontroluje a mlátí se do hlavy, že nestojí za nic a je zbytečná a všichni by to měli vědět a vysmát se jí. A ať to všem vyřídím.
Řekla jsem, že to nikomu nevyřídím. Že ať se na sebe podívá, že mluví plynule dvěma jazyky s výborným přízvukem a studuje na univerzitě, že na mě působí jako velmi chytrá a vzdělaná osoba. Koukala na mě jak zjara a pustili jsme se do úplně normální konverzace.
Hodně to na mě zapůsobilo a mrzelo mě, že jsem s ní nemluvila dýl, a že jsem se ve zvyku separace a "s cizíma lidma se nebavim" (vlastně se nebavim s žádnejma) sedla v autobuse jinam.
Nikdo, v žádný životní fázi, ať v pubertě nebo hůř, i v dospělosti, by neměl být tak krutý a ukazovat prsty: Je divná. Mlátí se do hlavy. Řeže si stehno. Divně špulí pusu. Tváří se jak vejce. Má zpocenej knír. Co je komu do toho a co to komu dá, napsat někomu na záda: "Jsi divná". Takový lidi bych vůbec nepřipustila na střední školu. Stejně vím docela přesně, kdo to napsal. Napsala to Bára, která ve frontě na obědy nahlas křičela, že by tamtomu klukovi vošoupala péro. Bylo jí 16, byla panna, a měla hnědý zuby. To druhý napsala Adéla, která seděla vedle ní a o přestávkách dělala, jakože šuká židli, a že je to náš učitel literatury. Kdo napsal to třetí, nevim.
Stejně tak otec by nikdy neměl říct svojí dospívající dceři, že je tlustá jako prase, že ať si na ty beďary nešahá, že už takhle jsou hnusný dost. Neměl by se zeptat: "Co to máš na sobě za ohavnost?", nebo "co sis to udělala s vlasama?". Mám neskutečný vztek na lidi. Nesnášim lidi. Nesnášim takový lidi. Lidi, co ubližujou. A vlastně to chci tátovi říct. "Hele, pamatuješ si, jak si mi od 12 let říkal, že jsem tlustá? A všimnul sis někdy, co se stalo potom?"

Rozepsala jsem se v pozitivní náladě a dopsala jsem se do vzteku. Vlastně mám teď takový vztek, že se třesu. Co na tom, že je to 10 let zpátky. Nikdy jsem vztek neměla, tak ho mám teď. A vlastně vám chci moc nahrát jeden obrázek. Nebo dva. A ne proto, abych se tady sebelitovala nebo ilustrovala hloubku svojí špatnosti. Možná právě proto. Protože jsem se nikdy nelitovala. Protože jsem si vždycky nadávala za to, že se sebelituju, a že na to nemám právo.

Ale to nevadí.
Dneska je dobře. Nebo minimálně... Dneska je LÍP.

GIF

2. září 2016 v 17:22
Zájmy mám dva. Dělat jógu a být sebestřed. A někdy oboje najednou.