Mír vám taky

11. srpna 2016 v 17:26
Přiznejte se bez mučení, kdo mi tady pročítá články z roku 2010 a prohlíží fotky mojí plešky?
Ne že by byly tajný, přece jenom tady pořád visej, jenže mě to nutí na ně klikat a sama sobě se hlasitě smát.

"Padaj mi vlasy, kéž by mi tak místo toho padaly chlupy z podpaží!"

"Pohádala jsem se spolužákem o poslední kousek koláče. Cestou domů jsem si koupila fornetti, 9 kousků, nejsem přece žádnej skrblík. Všichni na mě závistivě koukali a říkali, kam já to dávám. Já bych jim vole řekla kam... kdybych neměla plnou pusu."

"Ale pane, to ste si mě s někym splet... Ale nesplet. Prej když ve fitku běžim s koláči v podpaží, chlapy koukaj a příště si prý i prádlo vyperou."

"Moje sebevědomí stojí na: Jsem pyšná na svojí knihovničku."

"Když jsem byla malá, máma mi napovídala, že jsem chytrá a úžasná. Já jsem uvěřila, že jsem princezna a lidi se ke mně celý život budou chovat hezky. S realitou jsem se střetla brzo. Zahanbeně jsem strčila hlavu do záchoda a z průzračné (i z ne-tak-průzračné) vody jsem se snažila vyčíst, kdy i ostatní lidé objeví mojí úžasnost a nebetyčnou inteligenci."


Dneska nejsem ani vtipná, ani tragická, a dokonce už ani nedávám smysl. Jsem tak dutá, až mě to mrzí. Jím hezky a dokonce se na moment zaleknu, že přijdu o zadek. Nevim, jestli je to posun ve mně nebo posun ve společnosti, ale připadá mi, že hubený postavy už nejsou nic moc v kurzu. Moje nová kolegyně je jak tyčka. Skinny džíny jí seděj perfektně, ale jinak na tom moc k vidění není. Místo oběda chodí kouřit. No, co na tom, jestli jsme z jednoho ideálu krásy přešli k druhýmu, který má útly pas a kulatý zadek, je to stejně bída a daleko pradaleko od akceptace všech tvarů a velikostí.

A mě? Mě už ani to nezajímá. Mně je tak dutě, že chci i přestat s terapií. Poslední dobou spíš mlčím, a terapeutka mě nechává mlčet. "Na co myslíte?". Na to, co si dám k večeři. Když mluvím tak se ptá, jak se tak zrovna cítím. Jenže já se necítím. Je mi to jedno. Rozbrečím se jedině v momentě, kdy říkám, že už mě unavuje na sobě pracovat, že nevím, na čem to stavět, že nevím, co napravovat, že nemám žádnej strašněj problém, že mám jen nějaký abstraktní zmatky, který těžko identifikuju a o to hůř překrucuju. Třeba bych prostě měla přestat tolik nad sebou dumat. Často se dodumám k nějakým závěrům, a když pak hodlám provést rozhodnutí, je mi to vlastně jedno. Nepotřebuju se rozhodovat, nepotřebuju ze svýho života škrtat tohle a toho, sice by to bylo možná morálně správně, ale reálně-to-prostě-necítím. Takže nějak proplouvám dál a jsem zase ve stádiu naprostýho mírumilovnýho klidu. Asi mi v tom pomáhá únava. Byla jsem dočasně přeřazená na směny do snídaňový restaurace a musím vstávat už ve 4. Teď se chvíli udržuju při životě vzhůru, než půljdu v sedm spát, sedím na balkóně na slunci, který je dokonce i docela teplý, když na okamžik vykoukne zpoza mraků, jinak je tu hrozná kosa. Pomáhaj mi peníze. To, že můžu sedět na balkoně, protože si můžu koupit venkovní sezení, a dělá mi to radost. To, že si zítra zajdu ke kadeřníkovi, ačkoli se dokážu s přehledem ostříhat sama, od něj dostanu masáž hlavy a voňavý olejíčky do vlasů. Vyfouká mě do cibule a bude mi krásně.

Já nevím, jestli jsem tak vyrovnaná, protože jsem se efektivně zaplácla a takzvaně zašpuntovala, nebo proto, že jsem se sebou v míru. Preferuju to druhý.

Ven mi minule řekla, že mi nerozumí. Trošku se teď nad tím rdousím, možná píšu nedokončeně, možná nevysvětlím, o čem konkrétně to mluvím, a možná se odvolávám na privátní vtipy (cibule).

Přijde mi, že jsem psávala moc hezky a vtipně. No, byla jsem v tý době na antidepresivech, humor mě přešel, chápete. Ale i tak, miluju tenhle blog, miluju, jak velkou historii jednoho života podává, života, kterej nemusel bejt úplně veselej, ale byl, když to tak všechno čtu, docela velmi zajímavej.

To be continued... protože to nikdy smazat nedokážu. Bych smazal sám sebe.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 12. srpna 2016 v 3:14 | Reagovat

Těším se! ^^

2 ven ven | 12. srpna 2016 v 17:55 | Reagovat

hele tak vazny to nebylo!:D nepochopila sem vlastne jen par hovadin;) ja tvuj blog miluju. ctu te veky, jeste z dob finy a dalsich holek. a zabavne pises furt!

jo a vis co? jednak si me totalne nahecovala s centimetrama a krcni pateri, a tak chodim trikrat tydne na jogu. druhak se mi ted otevira nova kapitola ziti: plneni snu. na kery sem leckdy zapomnela. pred lety sem si rikala: jednoho dne se vydam vehat po velke fatre. A vis kam drandim s psiskem a maminiu karou? na velkou fatru! plnej kufr behaci a outdoorove vybavy a sem cela blazena. jedu na misto myho srdce.

a jaky plany mela mala ci trosku vetsi moňa?

3 banalite banalite | Web | 12. srpna 2016 v 21:40 | Reagovat

[1]: Na co se těšíš? Na Niagáry?

[2]: To ses vydala takhle sama se psem? Týbrďo, to já si sama tak jedině pustim Netflix. No, malá Móňa měla v plánu být hubená a mít kluka, menší Móňa chtěla být archeoložka a kopat v pyramidách. Dneska už mi stačí jenom ten Netflix a pizza. Čím starší, tím blbější, haleluja.
(asi se podceňuju, přece jenom jsem ušla kus světa sama, za svym srdcem. možná jenom stagnuju).

4 stuprum stuprum | Web | 13. srpna 2016 v 0:06 | Reagovat

[3]: Na pyramidy i na Falls, na cokoliv. :)

5 ven ven | 13. srpna 2016 v 9:55 | Reagovat

hele to přišlo až teď. mi to došlo, jak sem si vymyslela tu fatru. vzpomnela sem si na to, ze pred asi osmi lety, kdy sem tady byla naposled, tak sem si to rekla: tady je to stvoreny pro behani! zatim piju ale kafe:D dosel mi plyn v kartusi a nemohla sem si rano udelat caj, tak sem si zajela pro novou. a dnesni vylet bude radne zkrouhnut. a rovnou sjizdim doporuceni na offline mapy a podobny vychytavky. no jo, pred tema osmi lety sem este nevedela, jak budu koukat do smartfiuna, kolik ze sem to uz ubehla:D

zpet ke snum. sem chtela rict, ze to je u me novinka. rozpominat se na svy sny. k cemu vsemu mi je ten rozchod dobrej:D

6 Paralela Paralela | E-mail | Web | 14. srpna 2016 v 23:24 | Reagovat

Vzpomínky ultimátní :D taky se musím bohužel smát sobě, když se dívám zpět, ale nemažu to, protože přece nelžu o vlastní dokonalosti. A já si myslela, že tady máš věci tak maximálně rok staré :) Žádný plešky a koláče!

To je ale šílenej a debilní tlak, pořád na sobě pracovat. Žejo. Pak musíš mít aspon angínu, abys měla právo na sobě pár dní nepracovat. Nebo nevim. Je to špatně, ale nevim jak z toho vykročit.

Hustýýýýýýýýýýý, ono je to na konci. Já totiž, píšu to průběžně, jinak se nedokážu soustředit na čtení. A o tom to přesně je, nemůžu mazat starý a směšný kusy, fotky, trapnost. Proč bych to jinak všechno pořád dělala? Jakoby - i pro sebe chci vidět objektivní obraz sebe. Asi sebedestrukce, co mi vyhovuje. Abych na sobě mohla pracovat, i když mě to ničí! :D Ha, dokonalý.

7 Lukáš Lukáš | 15. srpna 2016 v 18:36 | Reagovat

Občas indexovací roboti vyhledavačů jako Google předstírají, že jsou běžní uživatelé, aby zjistili, jestli autor stránek nepodstrkuje jiný obsah vyhledavači, než ukazuje uživatelům. Takže onen horlivý čtenář může být klidně Google, to jen abych dneska nezapomněl zkazit někomu radost.

Jinak máš pravdu, stojí to za houby. Chybí ti emoce, nadšení, plány, cíle, očekávání, zápal pro něco, jsi prázdná. Rezignace, dospělost, mír a klid, nuda a šeď. Aspoň to tak působí. Dřív ses třeba něčím trápila, ale žila jsi tím. Plácáš se na místě, jako bys na něco čekala, jak píšeš, stagnuješ. Proč chodíš dělat servírku? Neseženeš nic v oboru? Nebo tě ten obor nakonec nebaví? Čekáš až doděláš školu a pak započne kariéra? Když tě táta živí, tak zkus nějakou stáž, třeba i blbě placenou, ne?

Neber to jako kritiku, jde jen o zpětnou vazbu. Kritika může přicházet jen od někoho, kdo žije dokonalý život :)

8 banalite banalite | Web | 16. srpna 2016 v 18:06 | Reagovat

[7]: Lukáši, mě by hrozně zajímalo číst tvůj blog a vidět, co děláš a jakýma brýlema se na svět díváš. Hádala bych, že na svůj svět černýma, a na světy ostatních zoufalců koukáš brýlema s růžovým nádechem. O tobě se člověk dozví kapky jen podle čtyř slov komentáře.
Já se teda růžově nevidím. Välkommen till Sverige. Anglicky si tu na pracovním trhu moc neškrtneš. Proto jezdím do Dánska pracovat jako servírka. Táta mě neživí, živí mě servírka, táta mě zachraňuje, když třeba. Jeden by tu možná řekl, jak špatné životní volby, měla jsi jít krávo do Prahy a nastartovat kariéru jako pracovník úřadu práce. Občas mě to taky napadne, ale ve velkym měřítku mýho života dělám to nejlepší, co jsem vůbec mohla. Stejně tak jo, stagnuju, moje každodennost je docela unavená a nudná, ale opět, když se na sebe podívám z jinýho měřítka (a google co teda tajně předstírá, že je uživatel a čte moje články z roku 2009, by to určitě potvrdil), tak když takhle koukám na svůj život od příčiny po důsledky, tak jsem vlastně docela úžasná a jsem na správnym místě, jsem si tim jistá. Neumím těžit z přítomnosti, těžím jenom z dlouhodobosti a mám ráda příběhy, knihy, ne jenom stránky a prokousávání se dnem za dnem. Why to enjoy today when you could be worrying about tomorrow?

Mám trochu pocit, a tímto se omlouvám, že to zní, že v článcích lituju sebe a svojí situaci, a když mě tady někdo "napadne", či mi to vlastně odsouhlasí, tak se čílím. Ale jak píšeš, není to kritika, je to diskuze, a v rámci zpětný vazby tady chci vytmavit všem (hlavě sobě), že to, co dělám, dělám pro dobrej důvod, že dělám co můžu a že nejsem hlupák a ztracený případ. Což bych sama sobě nevysvětlovala. Sama před sebou za hlupáka být můžu, a je pohodlný se do tý pozice sešoupnout a řádně se politovat. Být hlupák v očích někoho, třeba i nějakýho indexovýho robota? Nikdy...

9 banalite banalite | Web | 16. srpna 2016 v 18:13 | Reagovat

[6]: Jop, je to důležitý, vidět sama sebe i všechny trapný minulý já a trapný současný já, který tu visej, aby nám ukazovali, jak špatný to bylo a jak špatný to bude :) Možná kdybychom to zapomněly, bylo by nám lehčeji, jenže by to nebylo kompletní, žejo. Osvícený, ale nešťastný. Já to říkám pořád, že jenom hloupý lidi můžou bejt veselý (nebo ne hloupý, spíš lidi, co se neřešej. Vlastně je to ta nejchytřejší věc co jsem kdy slyšela).
Tajně jsem tě vystalkovala a koukám, že už taky píšeš pěkný století. Sláva nám.

10 Paralela Paralela | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 19:26 | Reagovat

[9]: "na tajňačku" :D highfive!

11 Paralela Paralela | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 2:47 | Reagovat

[8]: hej bejb a mimochodem, četla jsem tenhle Tvůj komentář a musím říct, že:

- díky bohu za to rýpnutí od Lukáše, protože ač netuším vaší vzájemnou vazbu, zřejmě Tě zná dost dlouho

- vyvolalo to reakci, která je úžasná asi tak jako Ty píšeš sama o sobě, že jsi úžasná, až mě zaráží - jsi to opravdu Ty, kdo potřebuje tu terapeutku? Ptej se sama sebe, protože podle mě ty jsi úžasná a potřebuješ spíš inspirovat ostatní, než se rýpat v tom co bylo, nebo by mohlo být.
(Říkám si, že tohle je to, k čemu mířím. Aby se mi podařilo na takovouhle reakci reagovat sebevědomě. Já bych si asi ještě pořád řekla - oká, pravda. Jsem trochu zoufalka, díky. Ale přece nejsem. Nejsem v takovejch sračkách, v jakých se cítím být, kdykoliv se na sebe podívám - ať už do zrcadla nebo dovnitř sebe. Teda nejspíš ne. Ale fakt je, že mi to nějak nejde, vědět to. Hmm.)

Tohle bylo moc fajn číst, víc než kterejkoliv článek. A je třeba fakt, že já dělám třeba to správný: Pracuju v oboru a nemám vůbec žádný peníze. A strašně chci dělat servírku, na všechno se vykašlat a mít peníze. Po večerech bych to zvládla. A moje kamarádka to dělá, dělá servírku - i teď, celý léto na Islandu a má spoustu peněz a voláme si po večerech a ona je vzteklá na ty lidi tam, jsou hloupý. A já pořád pracuju v oboru, klikám myší, protože to chci, protože zítra (kariéra?), to začíná už dnes a já to dělám, protože chci, ale strašně chci dělat servírku a být nezávislá, i když vím, že jediný, co nechci, je na všechno se teď vykašlat, dělat servírku a mít peníze....

Zapeklitý.

Díky za Tebe. Dáváš mi víc odpovědí, než chci mít. A přitom nemám žádný otázky.

12 banalite banalite | Web | 17. srpna 2016 v 21:10 | Reagovat

[11]: My se neznáme :) Nebo, kdo ví..

Ono je to spíš takový... já nevím, nakolik jsem úžasná, tohle je diskuse kterou se sebou vedu dlouho a často. Jedna moje část zavrhuje všechno, co dělám, druhá to obhajuje, a někdy i docela s úspěchem. Jestli potřebuju terapii? Terapie byla jedním krokem k tomu (k sebedocenění?). A těch kroků přede mnou ještě je.. Já tě úplně chápu, nezáleží na tom, jaký úžasnosti děláš a jak úžasně vypadáš, pocit ze sebe je pořád blbej. Je to všechno v hlavě. Já se cejtila tlustá, když jsem měla 35 kilo, i když jsem měla 65 kilo (se stejnou výškou, jen tak mimochodem). Průser.

Já teda naopak bych asi radši byla na tvym místě. Servírku?? No, pokud to nemáš v plánu v Čechách, tak ty peníze chápu. V Čechách má servírka tak 50 čistýho za hodinu. Tvoje vzdělání a pomalý začátky je budoucí investice. Můžeš dělat servírku na Islandu, mít všechno hned a teď, ale vizi posunu - malou. Stay strong Paralelo, je to cesta a pomalej posun, ale rozhodně cesta k lepšímu zítřku. A až ti to bude lézt na hlavu, klidně si dej rok pauzu, jeď třeba na Island, ušetři si mrak peněz, a pak zpátky do oboru, nebo kamkoliv jinam, kam jednou zjištíš, že patříš.

13 Paralela Paralela | E-mail | Web | 17. srpna 2016 v 22:16 | Reagovat

[12]: Aha.
No já vím, tohle všechno asi vyznívalo trochu zvláštně. Chápu, jak jsi úžasná myslela, chápu, že ta terapie je potřeba, jen jsem chtěla říct, že je to super, když to vypadá, že už není. Ne? Teď už to vypadá jako u většiny lidí. A i když by většině lidí terapie pomohla, prostě se s tím nějak pere...hah, možná se to stejně nevylepší - a takhle? Není to úplně zlý. Nějak to "dopadne".

Nejhorří je, že já to prostě nikdy neudělám. I kdyby mi všechno strašně strašně lezlo na hlavu, až za hlavu a hromadu nad ní. Prostě budu pokračovat. Ale v čem? V tý profesní cestě z mizérie do "docela dobrý". A poslední, kdo mi dneska řekne, že sem úžasná je šéf, když mi odpovídá na mail s nějakou odeslanou prací. To mi připadá jako zoufalá situace, i když by to lidem asi lichotilo. Dělám si screenshoty z pracovní konverzace, abych měla v rukách alepspoň něco. Ale nikdy neodjedu na Island dělat servírku, i když tam jsou skvělý ovce za oknama a co víc potřebuješ, než ovce za oknama. Budu tady, mít teplotu a klikat. (Nehledě na to, že já bych někam odjela a hned byla nemocná. Jsem prostě dost nepoužitelnej organismus.)

14 ven ven | 18. srpna 2016 v 9:21 | Reagovat

počkej, Paralelo, nic není nemožný, až k tou dospěješ, tak to uděláš! já si před osmi lety vymyslela, že budu běhat po Velké Fatře. no a teď o víkendu sem si to zčistajasna splnila. já vim, odjet na víkend k sousedům a pěhat jim po kopcích je menší čelenž než odjet na island  žít k ovcím..., ale ve své podstatě jakmile přišel ten správnej čas (a já to poznala, že je to teď teda), tak to šlo samo. ovce za oknama chápu. ovce mě k tomu úřed těma osmi rokama ponoukly. ovce ví.

15 ven ven | 18. srpna 2016 v 9:22 | Reagovat

(ovce mě k tomu před těma osmi rokama ponoukly)

16 Lukáš Lukáš | 19. srpna 2016 v 12:05 | Reagovat

[12]: Ne, neznáme se, blog nemám a asi ho nikdy mít nebudu.

Nemyslím, že se na svůj svět dívám černýma brýlema a na cizí světy růžovýma. Samozřejmě vím, že spousta lidí žije hůř než já. Srovnávám se s těmi, kdo žijou podle mě líp a říkám si, že jsem mohl, nebo třeba můžu spoustu věcí dělat jinak. Nemá smysl říkat si, že támhle paní prodavačka v TESCU má fakt podělanej život, to mi nic nedá. Ale na druhou stranu jsem realista. Život je rozjetej rychlík, nasedneš a jedeš, za jízdy se už přestoupit dost dobře nedá. Život je, bohužel, dost krátký. Chtěl bych v životě vyzkoušet spoustu věcí, ale to prostě nejde stihnout. Rozhodnutí, který děláš teď, ti hodně předurčí tvojí dráhu v budoucnu, ač se to teď nezdá, teď nasedáš do rychlíku. Jsem programátor, třeba trochu lituju, že jsem nezůstal ve škole a nedělal akademickou kariéru, ale stejně tak by mě bavilo strojírenství, psychologie. Nejde dělat všechno a nic. Já o svém životě dřív vůbec nepřemýšlel, bohužel. Byl jsem spokojený a nic neřešil. Prostě jsem nasedl do toho prvního rychlíku, který přijel a jelo se. Až před několika lety jsem potkal jednu holku, která se pořád hrozně řešila, řešila svůj život, svojí hmotnost a tak, jako ty :)Dost mi změnila pohled na můj život, asi mě infikovala. Od té doby mě občas napadá, jestli jsem někde na začátku něco nepodělal, že jsem třeba mohl být cílevědomější, víc přemáhat svojí pohodlnost. Na druhou stranu prostát celý život na nádraží a přemýšlet, do kterého vlaku mám nasednout, by bylo taky dost na houby.

Čtu tvůj blog a říkám si, že je skvělý, jak nad svým životem přemýšlíš, jaká jseš chytrá holka. Stejně tak Paralela. Jste pro mě inspirace, mám pocit, že vám rozumím, i když občas tápete, Paralela asi víc, ty už máš asi víc jasno :)

No na závěr musím přidat nějaké programátorské moudro. V optimalizaci se občas používá tzv. hladový algoritmus, tj. algoritmus, který se v každém okamžiku snaží maximalizovat okamžitý zisk. Pro některé úlohy to funguje, ale na spoustu úloh ne - najde se nějaké řešení, které je celkem dobré, ale optimální není. No a život je taková úloha, na kterou ten hladový algoritmus možná vhodný není :)

17 banalite banalite | Web | 19. srpna 2016 v 15:26 | Reagovat

[16]: Jo souhlasím s tebou, životní cestu si člověk může zvolit jednu, anebo jenom pár, a na zbytek není čas. Proto mi nevadí dělat servírku. Na kariéru mám třeba čas celej zbytek života. Dneska mě dokonce poslali pracovat do myčky, nejdřív jsem to obrečela, cítila jsem se potupeně, že já, vysokoškolák, nebo alespoň servírka se zkušeností z 5 hvězdičkový lodě, budu mejt nádobí, a zvedat těžký racky s hrnkama. Ale pak mi to vlastně ani tak nevadilo a ty hrnky tak těžky nebyly. Člověk nemusí na nikoho celej den promluvit, dělá rutinní jednoduchou práci a hlavu může mít v oblacích, čas pak utíká jako nic. Celý tělo mám namožený, ale to je nakonec dobře, třeba dalších 20 let budu mít sedavý zaměstnání a velkej zadek. Každá tahle "cesta", nebo spíš malá objížďka z hlavní silnice, mi dala... já nevím jak to říct.. kdybych nedělala blbosti, který jsem dělala, kdybych si zvolila první jednoduchou cestu, tak bych zůstala asi stejná, jako na začátku. A můj začátek byl dost tragickej, takže jsem hodně potřebovala jít jinudy a vrátit se později jak Honza ze světa, obohacená každou malou zkušeností, třeba i takovou, že moje tělo vydrží 12 hodinovou směnu na nohách po 5 hodinách spánku, nebo zvedne a přemístí 50 racků s hrnkama.. důvěra ve svoje tělo a svojí sílu. Paralela říká že má nalomený zdraví a nezvládla by ovce na Islandu. Ale zvládla, jenom o tom neví :) Neříkám ale, že je to špatně, jít jednou cestou. Být programátor (nebo architekt) mi přijde snad jedna z nejlepších profesí. Kdybys byl akademik, určitě bys myslel na to, že jsi mohl být programátor (a kdyby paralela byla servírka, chtěla by být architekt). Přemýšlet o sobě je dobrý, trochu pochybování je toho asi součástí. Kdo pochybuje moc, je v háji. Jak říkáš: "Já o svém životě dřív vůbec nepřemýšlel, bohužel. Byl jsem spokojený a nic neřešil." Třeba to je pointa. Nepřemýšlet a jít den za dnem. Pointa, ale beze smyslu. Já vím, že budu celý život asi smutnější typ. Budu možná trochu melancholická, ale zase budu vždycky při vědomí. Ne ovce. Ovce za oknem jsou fajn, ale jenom dokud to nejsou ve skutečnosti lidi.

18 paralelnisvet paralelnisvet | 7. září 2016 v 21:43 | Reagovat

[16]:[17]:[14]:
Já bych vám chtěla říct, že tady jen hledám tu skrytou adresu a že je mi teď úplně hezky smutno.
Tohle celý mluvení o nás lidech my nějak uniklo a je to škoda. Vy jste všichni krásný lidi, jsem ráda, že jsem tady.
Nejsem ani tak zmatená celý ten zbylý život mimo paralelnísvět, jen se příčím tomu, že je mi v podstatě dobře a že...bych nemusela věci taak řešit a být prostě spokojená. Hej, Lukáši, to je fakt krásný. Tvoje jediná sebe-výčitka, kterou jsi tady napsal je vlastně to nejhezčí a nejsprávnější, co jsem tady četla.
A ke zbyku mě snad napadá už jen "in ovce we trust", hah. Mír s námi, doufám že nakonec jsme všichni vlastně šťastní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.