Srpen 2016

The Causes of the Causes

30. srpna 2016 v 22:00
Důvody důvodů. Pokaždé, když na tuhle frázi narazím v jednom z ultimátně akademických textů si říkám, jestli jsem zase omylem nezačala studovat nějakou pavědu.
A tak začal nový semestr.
Už mi zbývají jenom 2. Pak už vylezu s titulem a poprvadě řečeno ani nevím, co přesně za titul to je, já tak totiž studuju a o důsledky se moc nezajímám, jako by mě snad složení písmenek, který se mi jednoho dne objeví před jménem, mělo zajímat. Co mě zajímá je obohacování MĚ.

Jak už jsem naťukla v článku minulém i předminulém, asi už to tak bude, jsem sebestřed, a baví mě studovat pouze to, co můžu aplikovat na sebe. Účetnictví na střední mě bavilo, jen když jsem si počítala vlastní příjmy a výdaje, a od doby, co jsem si spočítala hluboký mínus, mě přestalo bavit docela. Psychologie mě bavila nejvíc. V každém titulu o depresi jako bych četla o sobě. Kriminologie je jen o malý krok vedle. Kriminalita, jako důsledek podobných důvodů. Nebo lépe řečeno, důvodů důvodů. A vůbec to tady není všechno o kriminalitě, takže nemusím myslet na svou historii čorování v D&M a tak, protože co jiného by sebestřed kradl než řasenky a tužky na oči (nebo třeba MK peněženku, ale ta byla poctivě nalezená).
Teď máme třeba kurz obecného zdraví, kam spadá jak srdeční zástava tak sexuální promiskuita v dospělosti, a já se se slzou v oku plácám po rameni, závěrečná práce na téma "Monika a její milenci".

Kdybych bývala zůstala u toho účetnictví, mohla jsem se eventuelně vyškrábat do plusu, což se mi dneska už podaří asi jen ztěžka, pokud se nerozhodnu pinglovat v Dánsku za ... někdo mě podržte, jsem blbec že jsem si to spočítala ... 94 000 Kč měsíčně ... což se asi nerozhodnu protože by mi zemřel mozek a sebecena, a v životě bych se nezbavila těch milenců, kteří mi jeden po druhém drásají duši, a když se jednoho rozhodnu zahodit, tak nějak omylem ho nahradím někým jiným, a to prakticky okamžitě, protože důvody důvodů. Terapeutka se se mnou už taky nebaví, a to i přes to, že zažívám reálný nepříjemnosti až úzkost, a místo toho ze mě tahá... no, co jinýho, než důvody důvodů. Asi je to žena chytrá, ale mě to moc nejde, protože mi vždycky bylo příjemnější mačkat si beďary, než cpát si ruku do žaludku. Chci říct, je to moc hluboko, a ani nevím, jestli to tam vůbec je.

Dalším mým oblíbeným pojmem z výuky je "cumulative disadvantage". Jo, jsem šprt a mám oblíbený pojmy, o kterých když mluvíme, tak se tetelim radostí jako můj tlustej pes když vidí piškot. Znamená to, že žádný důsledek nemá jediný důvod, ale jak člověk začne někde ve znevýhodněné pozici, má větší šanci si tuhle pozici udržet a prohloubit. Mimoto taky záleží na historickym kontextu a startovní čáře, na kterou vás položili po porodu, ale to už je pokročilá věda.
Ilustrujme si to na příkladu mě, izolovaného předškoláka, který do první třídy nastoupil s nulovou znalostí sociální reality, neudržel tempo a nezvládnul včas zapadnout, tudíž přišel o možnost vytvořit si doma chybějící zázemí mezi přáteli. Když se máma nedávno zasnila, jak s náma ráda jezdila na chalupu, když jsme byly malý, já jsem se rozčílila, že já jsem teda ráda nebyla, protože jsem tam nikoho neznala a tak ze mě vyrostl asociál. A máma povídá, že nám dala možnost na sociální život od šesti let, a to bohatě stačí. Stačí? Jak zoufalý dítě jsem byla, když jsem si našla první kamarádku, a hodinu před tím, než měla přijít, jsem seděla v okně a netrpělivě jí vyhlížela. A o kolik zoufalejší jsem se stala, když na mě tahle kamarádka obrátila záda. Cumulative disadvantage. Na špatnej základ nasedla další špatná zkušenost.
Nicméně, se svou chabou startovní pozicí jsem si nakonec nevedla tak špatně. V 15 letech jsem s odeznívající anorexií začala konečně sociálně existovat a koexistovat. Ovšem jenom na asi 2 roky, pak jsem na další rok až dva musela odumřít, a od rekonvalescence jsem mnou tak, jak mě známe dnes.
Připadá někomu, že se zbytečně šťourám v minulosti? Jo, mně taky. Jenže v přítomnosti se šťourat nemůžu, protože ta vychází z minulosti, a vždycky když se šťourám v budoucnosti, tak se chci picnout. Minulost je bezpečná, v minulosti už nic zkazit nemůžu.

Pozice, na který se nacházíme dnes nebo na kterou se snažíme nacpat, je pochopitelně taky výsledkem minulosti. Možná jsme se stali tím, k čemu jsme byli vedeni, nebo jsme se z trucu stali pravým opakem. Anebo, jako možná já, jsme to dotáhli o stupeň výš. Kdyby za mnou přišlo na návštěvu moje 18 letý já, tak by se nejdřív podivilo, že jsem tlustá a sama, ale pak by mě srdečně pochválilo, protože jsem to dotáhla do takový dálky, jakou jsme si tehdy nedovedly ani představit. Nestala jsem se opakem rodičů. Stala jsem se mnohem víc. Stala jsem se natolik vzdálenou, a tím nemyslím místem, stala jsem se vzdálenou jejich vlivu, vytvořila jsem si prostor, do kterýho nemůžou, protože ho neznaj a protože mu nerozuměj, ale ve kterým mě nesmírně respektujou a to snad právě proto, že je za hranicema jejich rad a vlivu. Vytvořila jsem si vlastní stát s vlastními pravidly. A máminu velkému přání, abych si našla hodnýho chlapa, na kterém bych ale nemusela záviset, jsem taky nasadila korunovační klenoty. Hodnýho chlapa jsem si nenašla, ale zato visím na každym volovi, kterej mi přijde do cesty. Ha, a máš to.

Je to svobodná volba?
Svobodnou volbou by bylo, kdyby bylo možností stát se čímkoliv, a to i tím, co by vyhovovalo tlakům z venčí. Svobodnou volbou by nebylo utíkat, ačkoliv i to by byla možnost.
Human agency, další můj oblíbený termín, věci se stávaj a věci nás tlačí různým směrem, ale vždycky, vždycky existuje možnost volby a vlastního vlivu.

Soutěž o největšího zoufalce

28. srpna 2016 v 20:58
Občas se probudím v takový den, že by bylo nejlepší píchnout si hned po ráno nějakou injekci na spaní nebo padnout do celkové anestezie, abych nemusela otravovat nikoho, především sebe.
Štěstí spočívá v nečase.
Místo toho jsem i vězňovi napsala nějaký hloupý věci, přesně takový, kterých jsem měla v plánu se vyvarovat od samého začátku, protože nemůžu dávat naději někomu, kdo je zoufalejší než já, jenom protože mám blbej den a potřebuju utěšit. Asi mi dělaj zoufalejší lidi dobře. Jako práce s novou kolegyní, která je jediná novější, než já, a je zmatená a nervózní a ptá se mě na věci. A já už tam pracuju celý dva týdny a cejitm se jak boss.
Proboha, snad už za 4 roky, až vězně pustěj, budu na jinym místě. Vždyť i vězeň se podivuje, co mám se sebou v plánu, že mi brzo bude 26 a jestli budu dál potkávat jenom idioty, tak skončim někde zahrabaná docela sama, a nebude to dlouho trvat. A to ani nezmiňuju, že moje pubertální punkové já mělo v plánu se ve 27 zabít jako Kurt Cobain. Jenže já jsem vlastně ještě nezačala žít, a už bych se měla zabíjet. Kurt Cobain to v mym věku dotáhl docela někam jinam, tak to holt budu muset odložit.
Na to mě ještě hloupěji napadlo, že už mám jenom čtyři roky na to dostat se do formy, a že se mi to nepovedlo v předchozích 25 letech a tudiž nemám šanci to stihnout.
Tak jsem se rozeběhla na jógu.
Po letní pauze se do studia vrátila advanced lekce, které mi dodávájí jógový smysl života, motivaci, a pocit patření do jisté jógové komunity, pocit sounáležení, který jsem tak zdrbla v posledním článku. Holt i věčný negativista si chce říkat jógín a atlet a povznést se významem nad okolní populaci, a veřejně natřásat svoje stehna v těsných legínách.



Posledně se mi zalíbilo tvořit fotočlánek a tak mě napadlo ilustrovat svůj život více obrazy a méně slovy, protože očividně k mluvení toho už moc nemám, až na zdlouhavé vyprávění o tom, s kým jsem to v pátek ukončila a hned v neděli zase vzplála vášní, v průběhu čehož jsem stihla rande s někým jiným, který bylo moc hezký, oběd na pláži a blbnutí ve vodě a v závěru jen oči pro pláč, protože nechápu, proč to tak nemůže být pořád, když je nám oběma dobře. A tu je vlastně celá pointa, z jednoho zklamání utíkám do druhého a z druhého zase do prvního a občas si tam šoupnu třetí, protože jedno zklamání je mně málo. Nejsem žádný troškař.
Nevím, jestli je lepší chovat se spontánně podle emocí, nebo si uchovávat hrdost a stát si za rozhodnutími, ať jsou jaký jsou. Za ty roky mám už dost polykání pocitů. Stání v pozadí a čekání na tah z druhý strany. Mám z toho úzkosti. Takže jsem radši spontánní a nadále marná, jak se tomu říká: krátkodobé zisky - všechno ze sebe vyleju, zbavím se aktuální úzkosti a je mi na pár dní spokojeně, ale z dlouhodobého hlediska jsem jen bláznivka, kterou snad ani nikdo nemůže brát vážně.
Chovat se spontánně a přirozeně pro mě znamená chovat se zmateně a iracionálně, protože přesně tak se cítím.


No, alespoň vypadám jak cikán, výsledek týdenního opékání na pláži: ČR versus Finsko

Chabý turistický průvodce po pobřeží jižního Švédska

24. srpna 2016 v 20:14
Nedávno někdo nasprejoval na zeď, kolem které jezdím den co den autobusem, "We aren't travellers because we travel, we travel because we are travellers". Já si zaťukala na čelo a nikdy nepochopila, proč se lidi, co tu a tam nebo i často, rádi vyjednou někam za hranice, hned musí povznášet do nějaké nadřazené kategorie úžasných cestovatelů, a všechen kategorismus a subkulturismus je mi tak nepříjemnej, až z toho mám husí kůži. Jak moc jsou lidé, co o sobě smýšlí v kategoriích, neusazení sami v sobě, když se musí ztotožňovat s nějakou větší skupinou a nálepkou, která jim ve vlastních očích vlepí velký význam.
Možná proto si připadám taková dutá a bezvýznamná... Nikam nepatřím, a patření, jako všechno ostatní, je taky jen stav mysli.

Pokud jsem někdy já sama napsala, že jsem turistická, tak to byl překlep, měla jsem totiž na mysli narcistická.

Máma, co tu teď byla 5 dní na návštěvě a běhala s foťákem za každou sochou a červeným domečkem, mi způsobila nejen omdlívání z netrpělivosti, ale taky pochyby, jestli sama nejsem nějaká mělká a apatická, když mě nic nezajímá.
Na výletech v dnešních dnech mě zajímá hlavně to, že se bude hodně chodit, tudíž se mi zlepší celulitida, a že se bude hodně na slunci, tudíž budu bronzová, jak ty máminy sochy. Na vyhlídkové věže chodím ráda, protože je vybíhám, a dolu sbíhám o půl kila lehčí. Pak si musím dát zmrzlinu.
Městský turista moc nejsem. V městech jsem ráda, ráda vysedávám po kavárnách a chodím po obchodech a užívám si atmosféru žití, ale domům, architektuře, muzeím a středověký historii moc nerozumím. Možná nejsem
tradičně turistická,
nebo architektonická,
ani historická (v tomto případě spíš hysterická),
doufejme, že nejsem ani narcistická
možná jsem víc psychologická,
a mám radši lidi, než domy.

No ale moře... moře to mám ze všeho nejradši.
Pro moře a moře nekonečnosti, pro to bych dýchal, a lidi bych k tomu vůbec nepotřeboval.





Mír vám taky

11. srpna 2016 v 17:26
Přiznejte se bez mučení, kdo mi tady pročítá články z roku 2010 a prohlíží fotky mojí plešky?
Ne že by byly tajný, přece jenom tady pořád visej, jenže mě to nutí na ně klikat a sama sobě se hlasitě smát.

"Padaj mi vlasy, kéž by mi tak místo toho padaly chlupy z podpaží!"

"Pohádala jsem se spolužákem o poslední kousek koláče. Cestou domů jsem si koupila fornetti, 9 kousků, nejsem přece žádnej skrblík. Všichni na mě závistivě koukali a říkali, kam já to dávám. Já bych jim vole řekla kam... kdybych neměla plnou pusu."

"Ale pane, to ste si mě s někym splet... Ale nesplet. Prej když ve fitku běžim s koláči v podpaží, chlapy koukaj a příště si prý i prádlo vyperou."

"Moje sebevědomí stojí na: Jsem pyšná na svojí knihovničku."

"Když jsem byla malá, máma mi napovídala, že jsem chytrá a úžasná. Já jsem uvěřila, že jsem princezna a lidi se ke mně celý život budou chovat hezky. S realitou jsem se střetla brzo. Zahanbeně jsem strčila hlavu do záchoda a z průzračné (i z ne-tak-průzračné) vody jsem se snažila vyčíst, kdy i ostatní lidé objeví mojí úžasnost a nebetyčnou inteligenci."


Dneska nejsem ani vtipná, ani tragická, a dokonce už ani nedávám smysl. Jsem tak dutá, až mě to mrzí. Jím hezky a dokonce se na moment zaleknu, že přijdu o zadek. Nevim, jestli je to posun ve mně nebo posun ve společnosti, ale připadá mi, že hubený postavy už nejsou nic moc v kurzu. Moje nová kolegyně je jak tyčka. Skinny džíny jí seděj perfektně, ale jinak na tom moc k vidění není. Místo oběda chodí kouřit. No, co na tom, jestli jsme z jednoho ideálu krásy přešli k druhýmu, který má útly pas a kulatý zadek, je to stejně bída a daleko pradaleko od akceptace všech tvarů a velikostí.

A mě? Mě už ani to nezajímá. Mně je tak dutě, že chci i přestat s terapií. Poslední dobou spíš mlčím, a terapeutka mě nechává mlčet. "Na co myslíte?". Na to, co si dám k večeři. Když mluvím tak se ptá, jak se tak zrovna cítím. Jenže já se necítím. Je mi to jedno. Rozbrečím se jedině v momentě, kdy říkám, že už mě unavuje na sobě pracovat, že nevím, na čem to stavět, že nevím, co napravovat, že nemám žádnej strašněj problém, že mám jen nějaký abstraktní zmatky, který těžko identifikuju a o to hůř překrucuju. Třeba bych prostě měla přestat tolik nad sebou dumat. Často se dodumám k nějakým závěrům, a když pak hodlám provést rozhodnutí, je mi to vlastně jedno. Nepotřebuju se rozhodovat, nepotřebuju ze svýho života škrtat tohle a toho, sice by to bylo možná morálně správně, ale reálně-to-prostě-necítím. Takže nějak proplouvám dál a jsem zase ve stádiu naprostýho mírumilovnýho klidu. Asi mi v tom pomáhá únava. Byla jsem dočasně přeřazená na směny do snídaňový restaurace a musím vstávat už ve 4. Teď se chvíli udržuju při životě vzhůru, než půljdu v sedm spát, sedím na balkóně na slunci, který je dokonce i docela teplý, když na okamžik vykoukne zpoza mraků, jinak je tu hrozná kosa. Pomáhaj mi peníze. To, že můžu sedět na balkoně, protože si můžu koupit venkovní sezení, a dělá mi to radost. To, že si zítra zajdu ke kadeřníkovi, ačkoli se dokážu s přehledem ostříhat sama, od něj dostanu masáž hlavy a voňavý olejíčky do vlasů. Vyfouká mě do cibule a bude mi krásně.

Já nevím, jestli jsem tak vyrovnaná, protože jsem se efektivně zaplácla a takzvaně zašpuntovala, nebo proto, že jsem se sebou v míru. Preferuju to druhý.

Ven mi minule řekla, že mi nerozumí. Trošku se teď nad tím rdousím, možná píšu nedokončeně, možná nevysvětlím, o čem konkrétně to mluvím, a možná se odvolávám na privátní vtipy (cibule).

Přijde mi, že jsem psávala moc hezky a vtipně. No, byla jsem v tý době na antidepresivech, humor mě přešel, chápete. Ale i tak, miluju tenhle blog, miluju, jak velkou historii jednoho života podává, života, kterej nemusel bejt úplně veselej, ale byl, když to tak všechno čtu, docela velmi zajímavej.

To be continued... protože to nikdy smazat nedokážu. Bych smazal sám sebe.

U nás máme vždycky problém, akorát nevíme jaký

6. srpna 2016 v 14:53
Většinou mě moc nezajímá být vzhůru.
Jsem docela ráda, že jsem unavená tak, že spím 13 hodin denně. Na druhou stranu mě to znepokojuje a začala jsem si myslet, že mám rakovinu. Tak netrpělivě čekám na výsledky z cytologie a je mi hej. Ona ta doktorka asi věděla, proč mi nic neříct, dokud nebudou výsledky, to já to z ní vypáčila a obnovila práci na svým pohřebním proslovu, když se mi na kalhotkách objevila kapka krve.
Každopádně bych nechtěla, aby to vyznělo, že se nemám dobře, což by nebyla tak úplně pravda. Na návštěvě doma a ve slunečném Berlíně jsem přišla na docela jiný myšlenky. Neříkám, že vždycky na pozitivní, protože jestli se někdo obklopuje pozitivními přáteli, tak já to nejsem. O čem bych si s nima asi povídala? O chytání pokémonů?
Po návratu zpátky je líp. Konečně jsem mluvila s šéfem Dodo a teď je snad už jisté, že práce bude, peníze budou. S radostí jsem se rozhodla koupit si stolek a židle na balkón. Hlavní strašák tak zmizel (krom toho že když budu deprimovaně kouřit na balkóně nebudu muset dřepet na zemi, ale hlavně že si ten balkon budu moct uchovat, protože butu mít na nájem), ale hned byl nahrazen novým. Ono nezáleží na tom, co se děje. Ono se nemusí dít vůbec nic, a stejně se objeví nějaký velký abstraktní strašák, který vám nedá spát. Jak vždycky rozumně tvrdím: štěstí je stav mysli, nešťestí též, a pokud se chce jeden z něčeho stresovat, tak si vždycky najde důvod. Moje máma je živoucí příklad, aktivistka, která dokonce blokovala ulici a držela transparenty, a když město vyšlo občanům vstříc, ejhle, máma má novej problém o kterym mluví 24/7 a píše maily na úřad. A já, já jsem to zdědil, akorát já mlčím a pak to píšu vám, protože tady si to pár trpitelů přečte dobrovolně.
Lidi, co znám, jsou už povětšinou tak nějak zpátky, a i když práce bude spíš až od příštího týdne, tak tady ty svoje velký prázdný prázdniny nějak dávám. Jím obrovsku zmrzlinu na pláži, i když je úplně zataženo, anebo piju kafe se sousedem. Před pár dny jsem se odhodlala k diskuzi, které bylo třeba už víc než měsíc, a řekla jsem mu ne, prostě ne. Nevzal to tak docela sportovně, snad se i urazil, a když jsem na něj vyštěkla, že každý koho potkám se mnou chce jenom spát a nic víc, tak mě chytil za ruce, podíval se mi významně do očí a řekl, že je mu líto to říct, ale že já s tím budu mít vždycky problém, protože jsem příšerně sexy, že jemu si jenom stačí představit, jak dělám tu mojí jógu, a je z toho hotovej. Ten kluk byl vždycky trochu cuckoo.
Dalších pár dní trávím sama, věnuju čas rozvíjení svých kuchařských dovedností, vařím vegansky, proč ne, mám na to teď čas i chuť a nikoho tím krmit nemusím. Nakonec i odmítám účast na večírku z práce, sice sedím hodinu na zemi a přemlouvám se: "Moniko, buď proboha trochu sociální", ale prostě ne, nepůjdu někam, kam nemám chuť jít, jenom proto, že nemám v páteční večer co jiného dělat. Jdu místo toho na Ashtangu, píšu dopisy, trochu poslouchám audioknihu a dočítám Cat's Cradle, kterou se mi v závěru povedlo i trochu pochopit. "See the cat? See the cradle?".