Červenec 2016

Snášet a odpouštět

22. července 2016 v 0:46
Celý nový vesmír se otevřel, když tam sedím nezahlcená, vlastně docela poloprázdná, ona říká, ať začnu dělat něco kreativního, ať začnu malovat, já krčím rameny, copak já mám peníze na barvy a plátna?
V úterý večer mi volá šéf. Říká, že musí zrušit většinu mých směn na příští dva týdny, restaurace nám zeje prázdnotou. Chvíli se kroutím v klubíčku na zemi a myslím na nájem a na svý nový Diesel džíny, pak mu napíšu, ať mi s radostí zruší i zbytek směn. Mám asi nějakou issue s autoritami, ty si s mýma směnama děláš, co chceš, tak já si budu dělat taky, a budu je třeba rušit ze dne na den.
Mám štěstí, šéf je hodňousek a místo vyhazovu mi přeje veselé prázdniny.
Čelíce větší prázdnotě a trocha zoufalství, na který už dávno reaguju přesunem doufaje v to, že jinej vzduch mi udělá líp, si ještě v ten moment kupuju letenku do Prahy na středu večer.
Kroutím se v klubíčku na zemi, myslim na Hezkýho a jak jsem se na něj těšila, jak on se na mě těšil o dost míň a jak teď nerada schůzku s ním ruším, bojím se, že mě nahradí, bojím se, že mě zapomene, bojím se, že si řekne, že jsem úplně mimo, protože tohle není poprví, co dělám nějaký šílený změny ze dne na den, podobně jako v pondělí, kdy jsem se s ním rádno rozešla a večer ho prakticky prosila, ať přijde hned.
Místo toho sedím na letišti v Praze a čekám, všichni z mýho letadla už jsou dávno pryč, a já, co bydlím k letišti rozhodně nejblíž ze všeh, čekám na odvoz 20 dalších minut, ostatně, jako vždycky. Doma nadávám, že mi vykrmili psa, říkám, nechala jsem tu psa, a vracím se k vepříkovi.
Táta se mnou sotva mluví. Šoupne mi dva tisíce, enjoy your stay. Je mi to líto.
Bylo to všechno tak narychlo, že jsem neměla čas ani chuť něco oznamovat. Beru klíče a jdu překvapit sestřenici, docela se těším. Stojím před barákem a z otevřeného okna slyším hysterický křik a pláč prcka. Povzdechnu si, ani tady se nic nezměnilo. I přesto strkám klíče do zámku, chlácholivě mluvím na psa, a otevírám dveře. Prcek má červenej obličej a slzy v očích, zíraj na mě jak na svatýho Jána, v zápětí čehož mi sestřenice skáče kolem krku a prcek kolem pasu. Bába se hroutí, dědova urna se třese.

Cítím se mimo. Jsem iracionální a panikařím kvůli nevýznamným maličkostem.

Jdu si zaběhat. Neběhala jsem už rok, na severu neběhám, jsou tam jen ulice a parky a páry zvědavejch očí. Běhám ráda v přírodě, v pustině, mezi polema a na hřbitov. Fyzička je v čudu, tentokrát doběhnu jen na ten hřbitov, kde si trošku povídám s dědou a narovnávám popadaný vázy a kytky na náhodných hrobech. U toho přemýšlím o sobě, o svých povrchnostech, směju se na dědu, který nikdy peníze nepotřeboval. Cestou zpátky už ani neběžím, zapomněla jsem si kapesníky a jsem celá ubulená. Utírám si nos do lokte a odpovídám na pozdrav jedný učitelky ze základky. To si mě ještě někdo pamatuje jo? This is what the home feels like. Lidi poznaj tvůj ksicht i po deseti letech.
Později si lehnu do postele ve svym dětskym pokoji a raduju se, že se mi jde připojit k Netflixu i tady. Tak alespoň nejsem úplně sama, mám pořád Piper a kámošky, hah. V tu chvíli se stane dost podivné věc. Přijde táta, sedne si na mojí postel, má sklopenou hlavu a utrápený oči, a říká: "Když ty jsi takový psycholog, tak mi řekni, co mám dělat".
Jsem v šoku.
Pain bring us all together.
Mluví, snad hodinu, možná dvě. A já odpovídám, mluvím o egu, o přirozenosti, o slabosti a síle mužství, o determinaci, mluvím dokonce i o náboženství a o karmě, mluvím o moralitě a o cti, mluvím o ponaučení, o budoucnosti, o bolesti přicházející ve správnej čas tak, aby nás ochránila bolestí budoucích, dokonce do toho všeho zamotám i fašismus. Dneska už jsem totiž spíš blázen, než psycholog.
Chvíli mám pocit, že jsem toho na svýho materialistickýho tátu vychrlila moc, konec konců jsem docela mimo, ale on kýve hlavou, a děkuje mi. Dokonce sám říká, jak materialistický je, ale že s tím nemůže nic udělat. Determinace kámoš. Pak se zase odplíží pryč, má ohnutý záda a trčej mu žebra. Pes asi žere tátovy večeře.
Jsem v šoku.
Věci vážně přicházej dobře a ve správnej čas. A třeba všechna ta poloprázdnota, co mě neplánovaně přivedla domů, byla pro doboru věc. Třeba se mi jednou splní ten cíl...

Proměna

18. července 2016 v 21:14
Nuda mi dělá dlouhodobě problém, protože někdy se začnu nudit a zanechána sama sobě ve svym jednopokojovym bytě začnu propadat zoufalství a seznamům toho, co ve svém životě nedělám opravdově a upřímně. V posledních pár dnech to bylo docela špatný, hodně jsem brečela a nepodařilo se mi celý den vylézt z postele nebo jíst (už jsem tu doufám mnohokrát zdůraznila, že když já přesanu jíst sedmkrát denně, tak to začíná být podezřelý). Když jsem se pak pokusila promluvit na učitelku jógy, ani mě nepřekvapilo, že prakticky už nemám hlas, dva dni jsem nepromluvila a tak mi hlasivky vyšly ze cviku. Vlastně jsem v celém tom svém breku nevěděla, co se mi to děje, a v nutnosti to zastavit jsem si pustila film Proměna, a rozhodla jsem se proměnit a oddat se spirituálnímu růstu. První proměnou která mi přišla na mysl bylo přestat se poutat na neperspektivní vztahy, a tak ukončit všechno s Hezkym, což se mi jako obvykle nepovedlo a v pátek máme rande. To ale není negativní, mně každý rozchod vždycky trvá deset pokusů, s Hezkym to je teprve číslo čtyři. Asi by o mě taky měli natočit film. V závěru filmu vylezu na Pulpit Rock a skočím. Nicméně byla velká úleva říct mu všechno, co si myslim, a vidět ho mít trochu strach, že už nebudu. Jako by ze mě opadly krusty hroší kůže. Nevím, že už si to jednou nezapamatuju. Že být upřímná k němu i sama k sobě je VŽDYCKY ohromná úleva, nehledě na to jak iracionální a hysterická si připadám. Opakování si toho, že přece ani nemám právo být naštvaná nebo od něj něco očekávat, je blbost. Protože jsem naštvaná a zklamaná a ještě si to zazlívám. Víc sraček pro mě, a jen úsměv pro něj. Nevím, proč mu nabízím to lepší, vždyť ho ani pořádně nezajímám, měla bych radši hýčkat sebe, ne jeho. No more. Mám asi příliš mnoho soucitu a lásky k bližním, dokonce když mi vězeň popisuje masturbační techniky ve vězení a v závěru si řekne o nějaký sexy fotky, sprásknu ruce, řeknu si och bože, jaký chudák, a jdu se vyfotit v podprsence. Z toho se mi rázem udělá špatně (vážně mám špeky i v podpaží?) a asi to nedopadne, ale opět ne proto, že bych neudělala první poslední pro něj, ale proto, že nemám ráda sebe. Musím se ho ale zastat, lidi se mě už čtyři roky ptají, jestli po mě chce nějaký prasárny, a já už čtyři roky odpovídám ne, je to mezi námi takové spirituální, a vlastně si cením toho, že dneska mi řekl pravdu, a s hrdostí půjdu všem těm lidem říct, že už brzo jistě budem mít sex po dopisu. Na odpověď čekáš jen týden, jak vzrušující.
Dále mi došlo, že prázdnotou trpím, protože jsou blbý prázdniny, já nemám peníze na to naplnit svůj původní letní plán vylézt na ten slavný Pulpit Rock, a tak místo toho lezu po baru a utírám prach z vrchních poliček, zatímco mi jihoamerický kolega zíra na zadek, nebo utírám zadek dvouletýho chlapečka. S úmyslem dát svým prázdninám smysl jsem se zavřela v knihovně, v té úchvatné skleněné kostce, a začala plánovat svůj záverečný projekt, což ve své podstatě znamená sedět, koukat do blba a propadat zoufalství, protože v drahém Hradci Králové mě o výzkumu nenaučili ani hovno, a tady očekávali, že už to dávno umím, a mě se podařilo to skrývat celý rok. Neumím vůbec nic. Neumím dělat výzkum, neumím sbírat data, a rozhodně neumím statistiku. Taky jsem se začala porozhlížet po pracích, které bych jednou chtěla dělat. Je dobrý, připravit si plán či rozhled, protože jinak mi taky začíná připadat, že jsem úplně mimo praktickou realitu a budu po zbytek života servírka, kandidát věd. Ve všech mých zamýšlených oborech se vyžaduje psychická a fyzická odolnost. Měla jsem se stát profesionálním pozorovatelem ptactva. Až jednou někam přijdu na pohovor s pořezanou rukou a velkym zadkem, to jistě bude strmý start mojí kariéry. Kariéry servírky, chci říct.
No každopádně, soused odjel do Polska pokusit se vybojovat zpět svojí bývalou přítelkyni a navštívit Osvětim. Poněvadž mě nazval svou nejlepší kamarádkou a donutil mě krmit mu rybičky, rozhodla jsem se trošku vytěžit z jeho pohostinnosti a v rámci utužování smyslu svého života si půjčit jeho kolo a toaster. Budu dělat více toustů a více sportu, miluju svůj život a upřímně doufám, že s tou svojí Polkou zůstane tam někde v Auschwitzu. Já si mezitím budu jezdit na kole na jógu, a až se jednou zase budu zoufale nudit, vyjedu si někam na cyklo výlet. Už se náhodou moc těším, a třeba na ten Pulpit Rock vylezu příští rok.




p.s. nejsem horolezec, chodí se tam po pěšině

Mělkost Moniky

16. července 2016 v 0:06
Nerada bych zklamala obecenstvo, terapeutku i sebe sdělením, že jakési moje štěstí a oduševnělý klid jsou pouze výsledkem mělkýho života, povrchních hodnot a tlačení svojí koule hoven jednoduchou cestičkou.
Pak přijde moment, kdy všechny moje hodnoty, kterýma si zaplácávám mozkovnu, jsou někde v pozadí, na dovolený, nebo nejsou vůbec, a já najednou nahlédnu do studny a vidím, kdo doopravdy jsem, a brečím.
To, co dělám, je v nesouladu s tím, čím se cítím být.
A v tom plastovym obrazu sebe dělám věci, co mi do něj zapadají. Takže třeba příšerně nakupuju a nakládám s financemi, ať jsou moje nebo nejsou, úplně bezohledně. Kupuju si oblečení, který ani nosit nebudu, protože sociální život nevedu, a když jo, tak to znamená, že se v teplákách vykulim před barák, nebo jedu do práce, kde se převlíknu do svojí ošklivý uniformy, anebo hlídám děcko, který si do mě každou chvíli otírá nudli, když sedíme bok po boku v pískovišti a děláme bábovičky. Pravda je, že to děcko mě prudí. Asi by mě prudilo míň, kdyby na mě jeho nádherná, multifunční a úspěšná matka nevysálala stres a negativní energii hned, jak vkročím mezi dveře, a kdybych kvůli tomu celou dobu s hrůzou nemyslela na to, jestli si ten prcek zase neušpiní sněhobilý Ralph Lauren svetr od borůvek, a jestli se nám zase někam nezakutálí dudlík, a jestli mu dám správně teplé tepláčky na spaní.
Nošení talířů a smání se na hosty mě taky nenaplňuje a nebaví. Já nevím, jestli někdy někoho naplňovalo být servírkou. Krom toho moji drazí kolegové, dva padesátnící jihoamerického původu, na mě mají sexistický řeči, a způsobí mi hůsí kůži pokaždý, když se dotknou mýho ramene, nedej bože mýho boku, jeden mě dokonce políbil na krk. Třetí kolega je bezpečný gay a šéf je ňouma, což je bezpečné, ale nepraktické, protože většinou se ke mně nedonese ani taková zpráva, kdy mám a kdy nemám přijít do práce. A jak jsem emočně načatá, tak se při večeři rozbrečím, protože tam zase není jediná věc bez masa. Alespoň kuchaři jsou milý, a smaží mi omeletu ačkoliv je přesvědčuju, že mám opuchlé oči kvůli alergii. Oba kuchaři se jmenují Simon a oběma se zrovna narodilo miminko, a oba mi ukazují fotky a já dělám "jééé" a "jůůů" a anglicky "awwwee", ale ve skutečnosti vidim jen dvě velký oči a spoustu práce, a jak mě to s tim miminem prostě nebaví, tak mám strach, že budu jednou povrchní sebestředná matka, která nebude milovat svoje děti.Vždyť já nevím, jestli ve mě vůbec nějaká láska ještě je.
Vlastně už i nerada píšu. Připadá mi, že všichni tady jsou super a dělaj kreativní věci, nebo alespoň přemýšlej, a co dělám já? Utrácím peníze, kradu, a třeba taky šířim mykoplasmy.

Já, egoista

1. července 2016 v 0:35
Dotáhla jsem to tak daleko, že jsem seznámila svoje dva milence, a sedím mezi nima na dece jen v plavkách, zatímco si, oba úplně oblečený, přátelsky třesou rukama a smějou se jak žuly, a neni mi to nijak nepříjemný, dokonce naopak. Celkově, hledě na to že tam sedim skoro nahá, jsem teď v souladu se svým tělem. I s nahatym. I v plavkách a dokonce i v sedě, když mám břicho srolovaný do deseti bůčků. Takže na pláži dokonce i sedím, ačkoliv dřív bývalo příjemnější zaplácnout břicho do deky, anebo si lehnout na záda a nechat gravitaci to břicho vtáhnout, a když potřebuješ s někym mluvit, tak se jen podepřeš lokty. No, asi za to může moje dobrá aktivita v józe, protože moje spokojenost se vždycky odvíjela spíš od toho, jak jím a jak zdravě se chovám, než jak opravdu vypadám. Dokud jím v kontrole, tak jím i čokoládu s dobrým pocitem. A i čokoládu si s dobrým pocitem dovolím, protože vím, že dobře cvičím, a že nejím maso a taky že jsem přestala konzumovat zhruba dvě až tři lahve vína týdně. Dělá mi to dobře. Ježiš ale jak o tom píšu, tak mám velkou žízeň.
Se sousedem teď trávím hodně příjemnýho přátelskýho času. Od doby, co mě viděl se starym Švédem, nějak zvýšil aktivitu. Kamarádsky mi vyhovuje víc, než Elin. S Elin mi prostě připadá, že v našem přátelství není místo pro dvě. K sousedovi se přitulym, je mi hezký to lidský teplo o objetí, a povídáme si, nebo koukáme na televizi, anebo jenom pospáváme. Je dobrý mít kamaráda na tulení. Je dobrý mít blízkost. Po krátkym rozhovoru s ven si skoro říkám, jestli to není fyzická nutnost. Jídlo, voda, a teplo někoho jinýho. A třeba to nemusí být vztah. Všechny náznaky vztahu mě vlastně straší, a to i od těch, které mám tendence oplakávat, protože nepřipouští vidět ve mě vole tu jedinou. Asi mi jde jen o ego. Asi jsem pořád broken. A přesto se mi chce zvracet, když hladim starýho Švéda na zádech přes škrábance, který asi udělaly něčí zarytý nehty. A ty moje okousaný to rozhodně nebyly. Prostě nejsem úplně v souladu s tim, co dělám, ač samozřejmě nemám právo říct ani slovo, vždyť on sám se tady otírá do ručníku, kterej předtim použil někdo jinej (holt jsem nestihla udělat prádlo), a dokonce si třese těma rukama se sousedem. Já tomu prostě jen říkám... není to moje volba... ale s jedním okem zavřeným jsem pořád moc rád. Nezávazný vztahy fungovat můžou, ale asi nikdo nemůže být spokojený v konfrontaci s tím, kdo a kolik lidí je na druhý straně, a jak málo vyjímečný to může mezi námi být. Whatever, stejně jsem nejlepší.

Z poslední eseje jsem dostala opět C. Vždycky mám C a nevadí mi to. Jsem céčkovej student. Pořád mi vyčítaj nedostatek kritickýho myšlení. Tak si říkám, a nějaký sebekritický myšlení byste nechtěli? Taky jsem moc ráda, že jsem dneska stihla zajít do knihovny před letní pauzou. S radostí jsem objevila Kurta Vonneguta, vůbec jsem neměla ponětí, jaký všechny úžasnosti napsal, tak jsem je napůjčovala všechny společně s dalším Grahamem Greenem, který už je v žebříčku mých nejoblíbenějších autorů. Vytiskla jsem taky dopis pro vraha, a pro druhýho vězně jsem vytiskla tu esej, bláznivě má o ní zájem tak už se těším, až budeme diskutovat příčiny kriminality. Pak jsem si zašla do centra sexuálního zdraví udělat testy na HIV a tak. Víteco, takovej normální den. Taky jsem nabrala dvě hrsti kondomů a když mi doktor řekl, že ten pupínek, kvůli kterému jsem už psala závěť, je jen zarostlý chloupek, rozhodla jsem se slavnostně osmažit hromadu palačinek a nakoupit sušený banánky v čokoládě, dokoukat dokument Making a Murderer a mít se prostě báječně. Je mi dneska tak hezky a klidně, že je to až divný, a tak vám taky pyšně nahraju, jak jsem hezká a šikovná, hlavně když stojím na hlavě a neni mi vidět do kischtu.