Převrácená intimita

22. června 2016 v 0:16
Sestavuju si svojí spokojenost z docela malinkejch kousíčků.
Jeden mě bere na rande a na výlety, druhý je kamarád se kterým můžu mluvit o čemkoliv, a třetí mi píše a je neustále v kontaktu.
Ten, co píše, mi dneska taky přivezl oběd (píše a krmí a ještě u toho dobře vypadá). Chtěli jsme mít piknik, ale začalo pršet. I tak to bylo fajn. Takový fajn na tři čtyři hodiny, a pak odešel a na mě zase padnul takovej prázdnej, skoro smutnej pocit. Ten pocit se prohloubil, když jsem ani ne hodinu na to narazila na novýho Švéda. Nejdřív jsem se otočila a namířila opačným směrem. Bylo mi jasný, že ani on by nestál o to se zastavit, pozdravit se a říct čau. Pak jsem si ale řekla, tyvole Moniko, přesně tohle ti nevyhovuje a nelíbí se ti to, a pak se chováš docela podle JEHO pravidel. Být si s někym měsíce fyzicky blízko, a pak když se potkáte, tak na sebe blbě čumíte, jste oba nervózní a nemáte si o čem povídat ani na dvě minuty. Tak jsem se zase otočila a nakráčela si přímo k němu, ani jsem nepředstírala, že jdu náhodou okolo (teda, původně jsem chtěla, ale když jsme se rozloučili tak jsem se omylem vrátila stejnou cestou, kterou jsem přišla). Udělalo mi dobře, že blbě vypadal, že nebyl nagelovanej a vyšňořenej jako vždycky předtím, že byl celej bílej a měl na sobě tepláky, a nejlíp mi udělalo, že vypadal nepříjemně překvapen a nejspíš se i trochu snažil předstírat, že mě nevidí. Jo, bylo to nepříjemný, ale jsem ráda, že jsem mu to naservírovala taky z druhý stránky. Kompletní balení, kamaráde. Řekl, že si na mě nedávno vzpomněl, když si koupil novou postel. Aha, tak dík. No, byla jsem ráda, že na mě čekal velmi klidný a dýchací workshop na józe, při kterém jsem myslela na to, jak jsem ráda, že se dokážu postavit nepříjemným situacím, a že z nich neutíkám, jako obvykle, a že každá nepříjemná situace mě posílí a připraví na ty, které docela určitě přijdou, a ne v malém počtu.
Po workshopu jsem měla skype s terapeutkou. Povídala jsem a celou dobu mě v očích pálily slzy, ale tak příjemně, tak uvolněně. Nerada při terapii brečím moc. Cítím se nepříjemně, když na mě kouká. Jí připadá fajn, když brečím, a tak to přiživuje a já moc dobře znám ty její dojemný slovní taktiky, který na mě i tak působěj, asi jako když koukáte po padesátý na Titanic a víte, že zase přijde ta stejná citově vyděračná scéna, a i tak bulíte jak mimino. Brečet málo je ale příjemný, líp se mi povídá a cítím se potom úplně dobře a uvolněně. Mám dokonce i veselou náladu, když pak přijde soused. Poslední měsíc, možná dva, jsme už jenom kamarádi, ale kamarádi taky na hovno, abych pravdu řekla. Staví se jenom, když něco potřebuje, nebo když jde kolem a přijde mě pozdravit. Do půl hodiny zpravidla vyskakuje, že už támhle na něj čeká kamarád, že už musí jet koupit si trávu, nebo něco jinýho. Měla už jsem tendence si stěžovat, ale spolkla jsem to když mi došlo, že mu sama většinou nenapíšu, že nic nevymyslím ani nenavrhnu. Nehodlám to tlačit protože on je ten, kdo couvá v první řadě. Vlastně jsem si při obědě přála, aby bylo hezky, hlavně proto, aby šel soused zrovna třeba kolem mýho pikniku, a já se mohla cítit trochu na vrchu. Ne že by to byl nějaký vrch, kterým bych se mohla chlubit, ale člověk to tak alespoň může nechat vypadat. Nevadí, vždyť je to fuk. Souseda jsem v prvním odstavci zařadila jako toho, který je kamarád a můžu si s ním povídat o všem, a tak si povídáme a je mi to hezké až do chvíle, než zase vyskočí, že si musí jít rychle koupit kebab, než zavřou. Říkám oukej, dělej si co chceš, ale sama nevím proč, hrnou se mi slzy do očí. Asi proto, že říkám, kolik toho mám, ale ve skutečnosti mám prázdný ruce. Rozloučím se s ním docela normálně, pak si sednu a on na mě ze dvěří kouká a ptá se, jestli jsem v pohodě. Jako typická žena říkám jo, ale mám na mysli ne. Mám na mysli, zůstaň tady ještě chvíli. A tak jde pryč. A já propukám v pláč, protože toho mám moc, ale ve skutečnosti nic z toho nedává smysl. Ale je to dobrej pláč. Uvolňující.
 


Komentáře

1 fall fall | 22. června 2016 v 10:53 | Reagovat

To mi připadne skvělé, jak jsi to udělala s tím klukem po pikniku!
A nepřipadne mi, že bys neměla "nic".
Prostě nemáš vztah, který by sis teď přála.
Rozumím tomu, mám to asi podobně.

A co jsem chtěla napsat-->překvapila jsi mě se sousedem. Já se teď taky s Lukášem (p.magistr) taky už asi třetí týden nebo snad měsíc vůbec nekontaktuju,
hrozně to vybouchlo (nevím jak to bude dál, není to dořešené takže se s tím asi ještě něco dít bude),
ale ať se to jakkoli dá dopořádku, uvědomila jsem si díky němu,
že hulení od určité míry konzumace prostě dělá z člověka něco, co neumím a NECHCI mít poblíž sebe nějak pravidelně anebo závazně.
Jak jsem četla ty řádky o spolubydlícím, mohla bych citovat naše setkávání a ačkoli by to bylo tématicky jinde, ta atmosféra a podtext je stejnej.

Myslím na tebe.

2 Lukáš Lukáš | 22. června 2016 v 13:58 | Reagovat

Děsivá vnitřní prázdnota. Chybějící integrita. Kdes k tomu přišla? Tedy kde jsme k tomu přišli? Omlouvám se, cpu to už do druhého komentáře, ale je to tak pravdivé, doporučuju ti přečíst si tohle: http://psychoanalyza.com/velka-hra/ Proč člověk někoho potřebuje? Je neuvěřitelné, jak to má příroda ošetřené, prorostlé do nejjemnějších struktur lidské mysli. Nejsme přece zvířata ovládaná pudy, pudy jsou na nás krátké, my máme rozum, myšlení, vědomí. Ha ha! A uvnitř pocit prázdnoty. Abychom nevyhynuli.

3 banalite banalite | Web | 23. června 2016 v 2:26 | Reagovat

[2]: Můj rod už se blíží k vyhynutí po přeslici. Jsem asi poslední šance, leč vidíte to sami.

4 Paralela Paralela | E-mail | Web | 26. června 2016 v 15:52 | Reagovat

Tak za tohle bych se pochválila hodně. Taková face to face hrdinská interakce. To jsi dobrá. Já si to trénuju na cizích lidech, který neuvidim už nikdy.

Za tu terapeutku tě obdivuju, já to nedokážu. Vím, že jsem vždycky hrozně brečela a v mých očích celkem bezdůvodně. Jako by byla něčí práce tě na zbytek dne rozebrat.

5 banalite banalite | Web | 30. června 2016 v 23:49 | Reagovat

[4]: Přesně s těma cizýma lidma - cizí lidi jsou pro mě sociálně jednoduchý, protože tam neni potenciál vývoje. Já bych třeba prodavačce v obchodě vypověděla celej svůj život poruchou příjmu potravy počínaje, pohlavníma chorobama konče (kdyby o to jen stála). Ale spolužačce ve třídě říct něco jinýho než že ty jizvy na ruce mám od psa, to néé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.