Červen 2016

Záchytné body

23. června 2016 v 2:20
Den, kdy jsem přestala věřit, že všechno nějak (dobře) dopadne, byl asi den rozumný, ale ne tak úplně šťastný. Když jsem si uvědomila, že v životě nikdy nic nedopadá a že to jde nahoru a dolu až dokonce, jsem taky ztratila takovou tu záchytnou byť naivní víru v to, že bůh má se mnou dobrý plán, že je pro mě něco dobrýho nachystaný a že prostě jen musím být trpělivá. Do té doby jsem se jí asi držela tak, jako se pořád držím toho, že každý 23. den v měsící zákonitě musí být den šťastný. Dneska. Asi z toho štěstí ani nepůjdu spát a budu čekat, co na mě z nebe spadne, a doufám, že to zas nebude vajgl z bytu nademnou.
Nic nachystanýho neni (ani ten vajgl, prostě spadne když zrovna vystrkuješ hlavu z okna). Můžou se stát věci dobrý, ale stejně tak se můžu motat v hovnech napořád. Vždyť se podívej kolem sebe. Chronický nemoci, prohlubující se závislosti, kumulující se finanční problémy, láska co vyprchává, děti co rostou a opouštěj a rodiče co umíraj.
Nevím, jestli terapie opravdu funguje na principu, že mi odšpuntuje zadržovaný emoce, ale i přestože jsem měla super den s kamarádkou, tak pořád brečím. A už to není pláč dobrej, je to pláč zoufalej a těžko zastavitelnej. Brečím pro ségru, brečím pro mámu, brečím snad i pro tátu, i když si to moc nezaslouží, brečím nejspíš i pro Honzu, brečím pro svoje nemoci, pro věci, který se staly a který nemůžu změnit, brečím pro práci a pro tenčící se peníze, a v závěru, jak to tak bývá, brečím pro lásku.
Víte, mě je docela jedno, pokud o mě někdo nestojí a nechce mě milovat. Mě bolí změna a vlastní přičinění. Ze starýho Švéda jsem se asi sbírala měsíce proto, že mi řekl, že ze začátku to vypadalo, že bychom spolu mohli být, ale pak se něco změnilo, prý z obou stran. Můžu s ním být dnes a nemusím se sbírat z ničeho, protože už v tom žádnej potenciál není. Když se s nikým emočně nesvážeš, tak tě nikdo neopustí proto, že nejsi dost dobrá, a třeba ne dost hodná lásky. A že by mě někdo opustil pro sex.. no, alespoň v jedné věci jsem si jistá, že nehrozí. Bezpečná zóna, přátelé.

(Alespoň mi k velké radosti dnes ve schránce přistála tučná obálka, výsledek toho, když do noci studuju, velmi se unavím nad kapitolou o přičinách kriminality, a řeknu si kašlu na to, prostě se zeptám nějakýho vraha. Vůbec nevím, jak bych vám tu fascinaci popsal, ještě byste si mysleli, že jsem se zbláznila úplně.)

Převrácená intimita

22. června 2016 v 0:16
Sestavuju si svojí spokojenost z docela malinkejch kousíčků.
Jeden mě bere na rande a na výlety, druhý je kamarád se kterým můžu mluvit o čemkoliv, a třetí mi píše a je neustále v kontaktu.
Ten, co píše, mi dneska taky přivezl oběd (píše a krmí a ještě u toho dobře vypadá). Chtěli jsme mít piknik, ale začalo pršet. I tak to bylo fajn. Takový fajn na tři čtyři hodiny, a pak odešel a na mě zase padnul takovej prázdnej, skoro smutnej pocit. Ten pocit se prohloubil, když jsem ani ne hodinu na to narazila na novýho Švéda. Nejdřív jsem se otočila a namířila opačným směrem. Bylo mi jasný, že ani on by nestál o to se zastavit, pozdravit se a říct čau. Pak jsem si ale řekla, tyvole Moniko, přesně tohle ti nevyhovuje a nelíbí se ti to, a pak se chováš docela podle JEHO pravidel. Být si s někym měsíce fyzicky blízko, a pak když se potkáte, tak na sebe blbě čumíte, jste oba nervózní a nemáte si o čem povídat ani na dvě minuty. Tak jsem se zase otočila a nakráčela si přímo k němu, ani jsem nepředstírala, že jdu náhodou okolo (teda, původně jsem chtěla, ale když jsme se rozloučili tak jsem se omylem vrátila stejnou cestou, kterou jsem přišla). Udělalo mi dobře, že blbě vypadal, že nebyl nagelovanej a vyšňořenej jako vždycky předtím, že byl celej bílej a měl na sobě tepláky, a nejlíp mi udělalo, že vypadal nepříjemně překvapen a nejspíš se i trochu snažil předstírat, že mě nevidí. Jo, bylo to nepříjemný, ale jsem ráda, že jsem mu to naservírovala taky z druhý stránky. Kompletní balení, kamaráde. Řekl, že si na mě nedávno vzpomněl, když si koupil novou postel. Aha, tak dík. No, byla jsem ráda, že na mě čekal velmi klidný a dýchací workshop na józe, při kterém jsem myslela na to, jak jsem ráda, že se dokážu postavit nepříjemným situacím, a že z nich neutíkám, jako obvykle, a že každá nepříjemná situace mě posílí a připraví na ty, které docela určitě přijdou, a ne v malém počtu.
Po workshopu jsem měla skype s terapeutkou. Povídala jsem a celou dobu mě v očích pálily slzy, ale tak příjemně, tak uvolněně. Nerada při terapii brečím moc. Cítím se nepříjemně, když na mě kouká. Jí připadá fajn, když brečím, a tak to přiživuje a já moc dobře znám ty její dojemný slovní taktiky, který na mě i tak působěj, asi jako když koukáte po padesátý na Titanic a víte, že zase přijde ta stejná citově vyděračná scéna, a i tak bulíte jak mimino. Brečet málo je ale příjemný, líp se mi povídá a cítím se potom úplně dobře a uvolněně. Mám dokonce i veselou náladu, když pak přijde soused. Poslední měsíc, možná dva, jsme už jenom kamarádi, ale kamarádi taky na hovno, abych pravdu řekla. Staví se jenom, když něco potřebuje, nebo když jde kolem a přijde mě pozdravit. Do půl hodiny zpravidla vyskakuje, že už támhle na něj čeká kamarád, že už musí jet koupit si trávu, nebo něco jinýho. Měla už jsem tendence si stěžovat, ale spolkla jsem to když mi došlo, že mu sama většinou nenapíšu, že nic nevymyslím ani nenavrhnu. Nehodlám to tlačit protože on je ten, kdo couvá v první řadě. Vlastně jsem si při obědě přála, aby bylo hezky, hlavně proto, aby šel soused zrovna třeba kolem mýho pikniku, a já se mohla cítit trochu na vrchu. Ne že by to byl nějaký vrch, kterým bych se mohla chlubit, ale člověk to tak alespoň může nechat vypadat. Nevadí, vždyť je to fuk. Souseda jsem v prvním odstavci zařadila jako toho, který je kamarád a můžu si s ním povídat o všem, a tak si povídáme a je mi to hezké až do chvíle, než zase vyskočí, že si musí jít rychle koupit kebab, než zavřou. Říkám oukej, dělej si co chceš, ale sama nevím proč, hrnou se mi slzy do očí. Asi proto, že říkám, kolik toho mám, ale ve skutečnosti mám prázdný ruce. Rozloučím se s ním docela normálně, pak si sednu a on na mě ze dvěří kouká a ptá se, jestli jsem v pohodě. Jako typická žena říkám jo, ale mám na mysli ne. Mám na mysli, zůstaň tady ještě chvíli. A tak jde pryč. A já propukám v pláč, protože toho mám moc, ale ve skutečnosti nic z toho nedává smysl. Ale je to dobrej pláč. Uvolňující.

Život v záři reflektorů, který sis sestrojil nad svojí hlavou z představ o tom, co si o tobě ostatní myslí

14. června 2016 v 22:54 JÁ A VĚCI KOLEM
Ačkoliv několik příspěvků skončilo v rozepsaných článcích, nepovedlo se mi publikovat nic, och jaká škoda. Třeba není nutný sdílet a psát, třeba stačí žít si život pro život sám a být rád za to, co je, a třeba být i trochu nerad za to, co není. Snad to neznamená krok vzad a trochu uzavření, ale často nemám zájem vykládat zcela nic. Pro některé lidi není skutečná spokojenost spokojená, dokud jí hrdě neukážou světu. Dokud jí nemají s kým porovnat a na někoho se vytahovat. A to vůbec ne reálně, ale v nějakym abstraktnim konstruktu mysli. Jo, jdeš na rande s pěknym klukem, a třeba bys šla radši s ošklivym, kterej by byl na tebe alespoň hodnej, věnoval se ti, a vlastně nesjížděl Tinder celý den a nenadělil ti chlamydie, protože byl moc žádoucí a hrdej nato, aby sis mu dovolila říct o kondom (teď nemluvím o sobě, aby bylo jasno). Možná, kdyby ses necítila povinována ukázat všem kolem fotku na facebooku, a Heli se chytá za srdce, jakej je to krásnej člověk, protože přesně k téhle jedné věci je pěknej kluk dobrej. Kamarádky ti ho závidí. A proč ti ho závidí? Protože by taky chtěly, aby jim kamarádky záviděly. Bože, nenapadlo mě, že něco takovýho funguje ještě v dospělosti. Chybí mi moje nepovrchní kamarádky.
A když vykládám něco sama tak buďto sklidím žárlivost, závist, nebo já nevim co, a taky asi i dost špatnýho hodnocení, který, kdo ví, jestli pramení přirozeně, nebo z tý žárlivosti, anebo taky z nepochopení. Dokud si nebyl v mých botách, tak víšco.. Pořád mi běhá hlavou, že štěstí je stav mysli. Můžem dosáhnout, jak vysoko to půjde, ale neštěstí a bolest budou pořád součástí života, protože tragédie jsou tu pro každýho. Pro chudý, bohatý, pro zamilovaný, pro zoufalý singles, pro hezký i pro ne-tak-hezký.
Stejně, já nemám moc pěkný nebo celkově moc úžasný lidi ráda, protože to o sobě vědí, a dobře z toho těží. Co se krásy týče, Yalom to nazval syndrom "krásné prázdné ženy". Stejně ho miluju. Moc pěkný kluci mě znervózňujou. Jednoho teď znám. Koukám na jeho perfektně symetrickej obličej, trošku mu i osahám bradu přemýšlejíc, jestli takový tvar nakonec neudělala plastika, a úplně mě štve, jak někdo může nemít jediný neasymetrický tvar. Já mám kupříkladu křivé spodní zuby, trochu odstáté uši, velký nos, levé oční víčko větší než pravé, levé obočí více zahnuté a pravý jako prkno, trochu tuku pod bradou, trochu víc tuku na bocích, mám sice dlouhý vlasy, ale mám jich málo, a ať je nabarvim čímkoliv, vždycky mi vrhaj odlesky do zrzava. Asi jsem si na to už docela zvykla (jeden by řekl, že za pětadvacet let bylo už docela na čase) a dneska jsem se vážila po půl roce a vlastně s docela dobrým výsledkem, držim se na svym průměru, a tak je vidět, že panika za výkyvy v jídle není vůbec třeba. Ale moc bych se neradovala, protože sebepřijetí tu má jen jeden povrchní podklad. Vlastně, tři. A když se jeden podklad rozbije, tak padnem na ten pod nim, a jsme stále šťastně podložení. Jak je život báječný.
Mám se tedy docela spokojeně. Poslední esej tohoto semestru odeslána, a to znamená prázdninový mód, v mém případě tedy to, že pořád pracuju, ale když mám volno, tak mám skutečně volno, a nemusím myslet na knihy a na eseje (v průběhu studia člověk docela zapomíná na to, co znamená svoboda). Alespoň pro teď, ráda bych přes prázdniny alespoň načtrla nápad na diplomku. K večerní práci v restauraci teď ještě občas přes den hlídám mimimo, což je jako práce fajn, ale přivedlo mě to k tomu hluboce se zamyslet nad tím, jestli vůbec někdy chci děti. Tento týden je pauza úplně, mám angínu a antibiotika. Teda, asi angínu, doktorka mluvila prd anglicky a po 2 hodinách sezení v čekárně s horečkou 38 jsem neměla sílu na to se tam dohadovat, že za poplatek 160 SEK bych si zasloužila víc, než jeden rychlý pohled do krku a papír do ruky. Mám sílu jen na Netflix a Samorost 3, což je báječná hra, při jejímž tvoření byl celý tým rozhodně na houbičkách, a tak vytvořil dechberoucí grafiku. A co víc, přátelé, česká produkce. Doporučuje devět z deseti pacientů s angínou.