Květen 2016

Vždycky je kam utéct: o zadních vrátkách a podobných falešnostech

18. května 2016 v 0:32 JÁ A VĚCI KOLEM
He made me love him.
He was funny and spontaneous and from time to time he would bring me a can of soda.
He made me love him but he loved me back only when it was convenient for him.
Sometimes, I would cry for hours before I went to sleep, sitting in my little bed, refusing to sleep until he comes to say me good night. And then I heard his voice from the living room where he was watching tv, "just leave me fucking alone". And he never came.

Moje neschopnost žít ve vztahu a věřit na lásku (sotva mi to patetický slovo leze přes zuby) má asi docela hluboké opodstatnění. Všechny ty sliby a blbý kecy, odvíjející se podle nálady a cholerickejch záchvatů, odvíjející se dodnes až na to, že to málo něhy sklízí už někdo jinej, někdo, koho ani neznám. Chvilka her, zábavy, pak uděláš drobnou dětskou chybu, a už tebou vytírá podlahu. Štouráme se v tom a ona vypadá nějak divně, a když se zeptá, jak na mě působí když vidím, jak jí to dojímá, tak se celá zarazím, pohlédnu zpoza balení kapesníků a povídám: "Ježiš já jsem myslela, že máte rýmu". Po zavěšení je mi divně a hrdinsky si opakuju, že mám právo na podporu. Že svojí smutnou společností nikoho obtěžovat nebudu. Že někdy dávám radost a dobrou náladu, ale mám i právo dostávat, a to hlavně v momentech, jako je tenhle. Že Monika veselá a Monika smutná je prostě kompletní balení. A tak píšu sousedovi a jdem na noční procházku. Čistě jako kamarádi a já ani nemusím moc vysvětlovat. Je to fajn. Později v noci mám z breku takovou bolest hlavy, že se z toho pozvracím, a přichází vlna výčitek za to, jak jsem seděla u něj na balkoně a dramaticky se slzou v oku koukala do dálky, a když se mě zeptal, co se děje, nebyla jsem skrze úzkost a nejistotu schopná vymáčkout slovo. Je mi za to... trapně. Za to, že si hraju na chudinku, nebo za to, že jsem chudinka, nebo za to, že nezvládám být chudinka, nebo za to, že jsem rozmazlený prase a že si smutkem říkám o pozornost a něhu. Já nevim.

Hlavní cíle s terapií mám v součastnosti dva. Zaprvé, zvládat vztahy s muži. Sama jsem konstatovala, že za poslední rok jsem se v tomto směru posunula nehorázně. Možná jsem před rokem popsala všechno, jak to bylo, jen asi o dost víc cool a nekompletně. Říkáme tomu trénink, pozitivní zkušenost a probírání. Posun neposun, na běžné poměry jsem pořád docela marná. Každou nepříjemnost a pochybu vyřeším docela jasně a neefektivně, totiž tak, že se na to všechno vyseru. Pak z toho třeba couvám, pokud mám šanci. Soused to snáší docela hrdinně (protože mu na tom hovno záleží), já už o něco méně. Moje snaha a oddanost šly do háje, moje hrdost a rozhodnost je tam doprovodily, a nově vzniklé místo vyplnil starej Švéd, kterému jsem odolávala asi půl roku od doby, co mi vlastně docela hodně ublížilo, že jsme se konečně po mém rozumném rozhodnutí přestali vídat. Nevím, proč bych tady měla sedět, a se srdcem na dlani se podbízet někomu, kdo o to nestojí. Kdo o MĚ nestojí (což zní hůř, proto se tomu vyhýbám). Starej Švéd o mě taky nestojí způsobem, jakým bych si přála, alespoň mi ale rande s ním odstřihává tu část "a se srdcem na dlani se podbízet", a v realitě zbývá jen někdo, "kdo o mě nestojí". Žádná moje vina, žádný sebelitování, kdo nechce, ať si trhne. Mám co dát, ale stejně dobře si to můžu schovat. Sousedovy boty jsem nenápadně kopla pod botník a předstírala, že mikyna s nápisem "I was made in Kenya" je moje. Už se ani nesnažím vypadat rozkošně, roztomile, nebo kultivovaně. Už ani před váma. Nezáleží mi docela na ničem. Když je mi osaměle a smutno, zaplácnu to čímkoliv. Říkejme tomu třeba zadní vrátka. Nechci si nechat ublížit, jenže je to hloupé, nenaučit se čelit kýblům hoven čelem. Říkala jsem si, jaké by to asi bylo, odstříhnout všechny ty zadní vrátka, smazat sos kontakty, a pak, až přijde pád, čelit bolesti ve svý surovosti. Čelit ve svý surovosti, nebo si najít nový berle. PPP, řezání, nebo promiskuita. Ještě by mi chybělo začít třeba chlastat. Surovost neexistuje. Je to asi nějakej pud sebezáchovy.

Druhý cíl by byl ten, abych se začala snášet s mámou. V srpnu mě čeká návštěva asi na týden. Já a ona v jedný garsonce, nerada bych, aby to skončilo skandálními titulky v novinách. Stále s ní nejsem schopná promluvit dvě kloudná slova, vzdálenost nepomáhá. J'ai tué ma mère si stále stojí vysoko v žebříčku mých oblíbených filmů, ačkoliv švédská kinematografie dobývá pomalu a jistě první místa. Dneska jsem koukala třeba na Hundraåringen som klev ut genom fönstret och försvann (Stoletý stařík který vylezl z okna a zmizel). Švédové maj podivnou zálibu v dlouhých názvech. Jako nagellacksborttagning. Jeden by si na tom zlomil jazyk. Tím nechci říct, že bych se někam posunula se svojí Švédskou znalostí, protože ne, koukala jsem se na to s českým dabingem. Pokud si pamatujete, na kurz Švédštiny jsem přestala chodit v únoru, protože jsem se cítila být nějak pozadu a taky ve třídě seděl Australan, se kterým jsem měla dvě rande, a pak jsem mu nerada poslala na Silvestra novoroční video. Od té doby se se mnou nebaví. Jo a taky jsem si našla práci, takže jsem vlastně neměla na švédštinu čas, i když poté, co mi zkrouhly hodiny, bych čas vlastně měla. Celá ta situace s prací a financemi mi způsobuje pupínky. Místo řešení pustíme si radši další film. Je mi zle.
Vlastně se mi moc nedaří. Co vám budu nakecávat. Jsem unavená odpovídat good na každý blbý howareyou. Protože ne.




Smutek není negativní

5. května 2016 v 23:25 JÁ A VĚCI KOLEM
Interviewer: So, tell me about your life back in Sweden. What was the best part of living in Malmö?
Banalite: Well, those sunny days in Malmö were really nice. There used to be a park right where I lived. In summer, people would gather around, some playing soccer, some having a BBQs, or just chilling and having a good time. It had a great atmosphere. And you know, my bed is right by the window, so I would sit there, watch those people, and spend all of my days like that.

And that's actually why I don't like warm days. They make me feel like I'm missing on something. When it's rainy and cold and all ugly, that's fine, everyone's home and there's no better thing than to cover up in a blanket, drink hot chocolate and do nothing at all.

Dorazit se

2. května 2016 v 3:03 JÁ A VĚCI KOLEM
Když nám podkopnou nohy tak, že sotva stojíme, ale pořád je čeho se držet, tak uděláme co?
No, dorazíme se sami.


Celá situace mnou dost otřásla, ale minimálně mě překvapilo moje sebeovládání. Dalších osm hodin jsem lítala jak vlaštovka, a teprve s úderem dvanácté, kdy jsem zvesela zamávala poslední kolegovi, co zrovna zmizel za rohem, jsem upustila pečlivě zadržovanou hrůzu a do vlaku už jsem nastupovala ve stádiu polorozkladu. Prvně mě napadlo, že se prostě zhroutim. Že se zhroutim, nechám se někam zavřít, a bude to. Že funguju sice extraordinárně, ale dost možná je to právě ta funkčnost, co mi brání v tom dát se dohromady zcela, a tak se už léta plácám někde na hranici, které říkám "vůbec to nedávám, ale dávat to musím". Potřebuju prostě regulerní čas, během kterého bych se sestavovala zpátky do smyslupného celku, a nemusela u toho myslet na existenční problémy. Když Jul říkal, že se aktuálně soustředí jen na terapii a jinak nedává nic, tak mě napadlo, že dost možná je to dobrá věc. Vžyť hned po příjezdu domů, kdy jsem se rozhodla, že se nezhroutim, jsem naplánovala, že na to být v prdeli budu mít čas až v neděli. Do neděle je třeba zpracovat prezentaci, odpracovat dalších 20 hodin, no a pak se třeba sesypat, ale maxímálně tak do pondělka, v pondělí už musím začít psát esej. Tím chci říct, že situaci, nehledě na to, jak na hovno je, nikdy dostatečně neobrečím nebo neovztekám, cokoliv se zrovna hodí, nýbrž jí zatlačím a třeba odložím na dobu neurčitou, protože nemám na problémy čas. Nakumulované problémy už se ovšem vysypávají z mýho skladiště, a dělaj mi v hlavě pěkněj maglajz.
Jela jsem v tom blbym vlaku, co má každej den zpoždění, a byla jsem tak celá rozhozená, že jsem se rozhodla, že se rozejdu s Keňanem. Přijela jsem domů ve dvě, řasenka rozmazaná až na bradě, a chudák kluk měl tu smůlu, že byl ještě vzhůru, a tak to ode mě schytal.
Jsem hloupá, protože v tu chvíli jsem spíš potřebovala obejmout a zahřát,
a vím, že on by to uměl docela dobře,
jenže než čelit strachu z opuštění,
to se radši dorazit sám,
a nechat ho jít,
protože když nebudu na nikoho spoléhat,
tak mi nikdo v závěru nebude chybět,
a nikdo mě neopustí, protože si nikoho nepustím k tělu natolik, aby k tomu dostal šanci.
...A je to. Monika vyřešila záhadu vesmíru a klíč ke věčnému štěstí.

Chudák.
Snad se poučí a najde si někoho veselýho. Nebo minimálně někoho, kdo taky hulí.

Bohužel jsem tentokrát měla smůlu, že jsem narazila fakt na dobrýho kluka, a tak v neděli, kdy pečlivě plním svůj plán nehnout se z postele, mě v sedm večer z hlubokýho spánku budí zpráva a Keňan pod okny, jeho spontaneita mi dělá chaos v celym systému, ale v závěru jsem jenom ráda, když s ním sedím na sluníčku a všechno je najednou zase dobrý, ani mi nevadí, že mám otisk polštáře pořád na tváři a vypadám jako zoombie, a zase se tisknu k jeho pohodlný hrudi, škrábu ho ve vousech na bradě a říkám si...

chudák.



Abych tady nepůsobila jako osoba úplně špatná, tak bych ještě měla ujasnit, že v první řadě vztah nechce on, a já tady jen zmateně vlaju a nevím, co si s tím celým počít, a tak ho v rámci prevence obden posílám do háje..
Takže mluvíme-li o chudácích, tak to jsem v první řadě já.
Nikdo nechce, abych odešla, ale nikdo mě nechce na plnej úvazek.