Duben 2016

Shame lives in shadows

18. dubna 2016 v 3:02 JÁ A VĚCI KOLEM
Kdo by chtěl být se mnou, když může být s někým veselým?

Popravdě řečeno jsem už na obtíž i sama sobě.
Zvykla jsem si mít svoje problémy a řešit si je sama, každý problém mi přišel akceptovatelně vyřešený, pokud se o něm neví. Jaký pak sdílení. Moje stabilita mě stála hodně, minimálně dost na to, abych jí servírovala na stříbrnym tácu každýmu hovádovi. Nemyslím si, že mám stability dostatek na to, abych stála někomu tváří tvář, a zodpovídala se z toho a tamtoho. Co se stalo, stalo se. Dneska už s tím nic nenadělám, a předejít tomu nebylo jak. Člověk to pak zatlačí někam do kouta mysli a prostě žije, protože nic jinýho nezbývá. A pak je konfrontován a musí s tím vším ven, a snad je po něm ještě chtěno, aby měl výčitky nebo se, v horším případě, začal litovat. V mém případě to znamená jediný: couvat. Nabízím Moniku jenom v kompletním balení, po částech se neprodává.

Význam hluku

10. dubna 2016 v 22:30 JÁ A VĚCI KOLEM
Jako královna kritiky jsem kritická už i při čtení sebevražedných poznámek. Čtu Psychózu 4.48 a přemítám, jak to je a jak to není, vždyť já jsem taky vstávala ráno co ráno ve 4 s mozkem naběhnutym a tělem polomrtvym, ale to přece není depresí, to je léky, když je do sebe nasypeš večer co večer ve stejný čas, tak ti ve stejnej čas vylejou do hlavu pěknou dávku noradrenalinu. Svět není duchovní, je chemickej.

Soused z Keni nevím, co dělá, možná obsazuje teritorium, vždycky tu něco tak pohodí, jednou mikynu na křeslo, jednou kšiltovku, a jednou pach trávy na polštář. Já si pak nasadim tu kšiltovku před zrcadlem a performuju svoje špatný rapy. Holky mi říkaj, že jsem se zbláznila, Elin mě dokonce napadá z hlediska právního a já jen krčím rameny, vždyť je to jedno, mě to nijak neovlivňuje, v bytě ho kouřit nenechám, ještě by mě páchnul závěs, a sama si nikdy nedám, protože si pamatuju ten pěknej panickej záchvat ze střední. Ve vztahu taky nejsme a nebudem, tak ať si proboha každej dělá, co chce.

Konečně jsem začala pracovat a tak se tahám do Dánska 6 krát týdně.Ve vlaku čtu štos akademických textů, pracuju do půnoci a cestou domů čtu zas. Když je soused ještě vzhůru, pijeme víno, a než ráno vstanu už má vykouřený dva jointy a sedí vedle mě a programuje aplikaci na ovládání topení na dálku. Docela mi vadí, že je vzhůru, když já ještě slintám na polšťář nebo si ze snu hlasitě objednávám smažený sýr nebo kdovíjaký podivnosti to ve spánku dělám. Dělám nám snídani a pak se taky snažím učit, je to trochu snažší, když se tu učí se mnou, i když to spíš funguje naopak. Ještě před dvěma týdny povídal, že tu školu asi nechá a že ten projekt s topením je sračka, a pak potkal šprta a řekl, že ho motivuju, a topení už je celý hotový.

Srdeční zástavu dostanu jen v momentě, kdy se podívám na svůj účet. Volám tátovi a pak brečím. Proč brečíš? Ptá se soused blbě. - Protože mě táta neseřval. - Ale to je dobře, ne? - Hm.

Práce je dobrá. Fixně mám jen 10 až 15 hodin týdně, ale hnedka vyhodili jednu kolegyni na plný úvazek, tak pracuju víceméně každý den a jsem rád, i když běhám večer co večer jako kuře, a pak to zajídám čokoládou, kterou servírujeme ke kafi. Mají mě tam rádi a už mi nadělili značnou dávku odpovědnosti, až mě to děsí.

Co mě sere jsou lidi, kteří podotýkají, že jsem tichá. Tyvole, pokud má někdo potřebu sdělit mi takovouhle informaci, pak by spíš jemu prospělo, kdyby byl taky tichý. Překvapivě se mi to stává často. "Are you always that quiet or are you just shy?" ptá se mě Ind z myčky, kolem kterýho jsem přošla za den čtyřikrát a nevím, co za báječnou konverzaci by si představoval, sám toho vlastně moc neřekl až na to, že jsem tichá. Zřejmě to bude nějaká nemoc východních kultur. Kolega z filipín mi tenkrát taky řekl, že byl překvapenej, že umím tancovat. - Why?, ptám se. - Because you are the quiet one.... Fuck you.
Nehledě na to, co má tanec společného s hlasem, ono stejně... kdo ví, co se skrývá za upovídaností.

Šly jsme s Elin na pivo do Mnichových paží, mýho oblíbenýho baru. Směju se když říkám, že už jsem tam měla 4 rande s 4 klukama. Už mě tam musí mít za prostitutku, ale já jsem ve skutečnosti jenom marná. Objednávám si Budějovický Budvar za 240 Kč a chci plakat. Já a Elin jsme na první pohled hrozně rozdílný a před pár měsící by asi nikdo neřekl, že spolu budem sedět za talířem hranolek a hodně si rozumět, dokonce chápe, proč brečím, když na mě táta neřve. Elin je hlasitá. Elin je ukecaná tak, že by mnohokrát udělala líp, kdyby držela hubu. Postěžuju si jí na nepříjemný Indy v myčce a ona krčí rameny. Prý sama mluví hodně, protože znejistí, když je ticho. Když je ticho tak lidi začnou přemýšlet. A můžou si o tobě myslet špatný věci, a ve stejný čas ty myslíš na to, co si o tobě myslí, a z toho znejistíš ještě víc. Když je ticho, things are out of control. I hate being out of control.
Probohaživýho, tak to radši budu tichá, třeba i stydlivá, i když se mi z toho slova chce už léta zvracet.

Poslední dobou na tom pracuju náhodou docela dost. Na tom, že není špatný být tichá a nejistá. V momentě, kdy se člověk snaží nejistotu schovat, znejistí totiž ještě víc. Co když lidi prokouknou, že se ve skutečnosti stydim?
I proto mě baví být se sousedem. Je veselej a spontánní. Když má radost tak vyskočí, a jenom v trenkách mi tančí po bytě, vypadá trochu jako z filmu Bohové musí být šílení, tak mu skočim na ramena a nutim ho dělat dřepy. Na nic si nehraje a jde mu to o level líp, než mě. Ale to bude asi tou trávou. Prostě mu řeknu - teď nevím, co říct, teď nevím, co dělat, teď mě nech prostě bejt a na tohle se mě prostě neptej. Kouká na mě černejma očima jak smutný štěně, políbí mě na zápěstí a nechá to být.

Čili, v konečném závěru považuju tichost za pozitivní rys. Mluvím, když mám dobrou náladu, a mluvím, když mám co dobrého říct. Nemluvím jen pro to, aby byl hluk, nemám doma zapnutou televizi, aby přehlušila myšlenky a trapný ticho, a když se cítím nejistě, tak to dám znát. Možná jsou moje slabý stránky moje stránky nejsilnější. Věřím si dost dobře na to, abych neměla problém ukázat svoje slabiny. Možná. Nemám potřebu lidem dokazovat, že jsem něco, co nejsem, protože jsem v sobě dostatečně usazená a jistá. Možná.