Nejhorší je, když se probudím uprostřed noci, a nemůžu spát. Kručí mi v břiše a tak si dám jogurt s banánem, a pak nemůžu jít spát, ani kdybych chtěla, s plným břichem se přece spát nesmí.
V tomhle čase se taky jednoduše spojuje s druhou půlkou planety, a tak jsem se pohádala s Mikem a z New Yorku nic nebude. Stačilo lehce naznačit, že mě jeho prachy nezajímaj, a že ze mě nedělaj jeho hračku, a on se asi urazil, co já vím, když už se mnou nemluví. Tak jsem dvěma zprávama hezky odprejskla naše dvouletý hodně upřímný přátelství. Očividně si stačilo jednou jedinkrát postěžovat, protože dosud jsme si jeden pro druhýho, nebo alespoň já pro něj, schovávali to hezký. Proč taky tahat problémy někam, kde nás dělí oceán.
Já nevím, občas visím na věcech a ignoruju nepříjemnosti jen proto, abych měla na čem viset. A druzí mě mají rádi za to, že jsem vždycky milá a nestěžuju si, a to dokonce ani po dvou letech, co mě pravidelně budí ve tři ráno. Vždyť ani neví rozdíl mezi Sweden a Switzerland, a vždycky je překvapenej, že ve tři ráno mám tři ráno. Ani jednou mi nebyl schopnej zavolat v čas, kdy bych byla oficiálně vzhůru, zato já mám na displeji už dva roky nastavený vedle českejch hodin hodiny z New Yorku. A ty jdou právě dnes do koše společně s ním, protože mi právě došlo, co mi kdy přátelství s ním přineslo, kromě dobrý storky.
Napadlo mě, jaký by to bylo, kdybych takhle naházela do koše všechny falešný jistoty, všechny věci, který kolem sebe udržuju jen proto, aby nebylo tak docela prázdno, nebo dokonce proto, že mám pocit, že jsou v mym životě úžasně výjimečný a zajímavý, a dokonce snad i to, že mě dělají zajímavější, než skutečně jsem. No, já nevím, co je zajímavýho na tom, že jsem se vyspala s chlapem z imigrační přepážky, se kterým jsem musela flirtovat, protože mi na vízu chybělo razítko, a z kterýho se následně vyklubal milionář, kterej mi pravidelně ve tři ráno volá. Každopádně je to moje nejoblíbenější humorná historka. S Američanama mám asi obecně problém, protože drahého přítele z vězení si asi taky udržuju jen ze setrvačnosti, proboha, vždyť jsme měli v únoru 4 roky výročí. Už bych mu snad ani neodepsala, kdyby se znovu neozval sám, ale rozhodla jsem se pohřbít poslední dopis, kde mi psal dobře míněné, avšak docelamimomísu rady o mužích a ženách a mimo jiné taky o nás, což mi připomělo, že ten rozkošně vypadající člověk, co mi vyrábí přáníčka k valentýnu s Mickey Mousem, je vlastně ve vězení na 20 let. Nevím, proč mám pořád tendence to nějak zapomínat. Nu, nicméně jsem se rozhodla tento nepříjemný dopis tak nějak spolknout, vždyť zase, proč tahat problémy někam, kde nás dělí oceán a high security prison walls.
Terapeutka by asi řekla, že až se zbavim falešnejch jistot, atributů, koníčků a charakteristik, kterejma jsem se označkovala, objeví se moje surový já, a to by se mi nemuselo líbit. Proboha, ještě tak abych přestala používat make-up.
Tím samozřejmě nechci říct, že si vytvářím falešnou identitu a jistoty na základě známostí se dvěma američanama, ze kterých je jeden milionář a druhej je ve vězení, ale že je tu prostě počet věcí, kterých se nevzdávám jen proto, aby neubylo mojí domnělý vyjímečnosti. Třeba taky to, že se mám za znalce kvalitní literatury, a tak se už půl roku prokousávám Variací pro temnou strunu, místo toho, abych se pustila do další z dechberoucích dektektivek Jo Nesba. Nenene, detektivky jsou pro mojí babičku, pro tu mrtvou, pro nás filozofy je tu literatura jiná.
Nu pak taky to, že jsem trapně na blogu nejdýl ze všech, a taky že si píšu deník už od 10 let, a to už dávno ne proto, že bych se chtěla vypsat, ale proto, že "už jsem dlouho nic nenapsala". Prostě musím udržovat kontinuitu ve věcech, ve kterých kdo ví, jestli mám vůbec ještě zájem, stejně jako kamarádky ze základky, které mě vysírají už dlouhá léta, ale co by člověk zahazoval něco ze svojí minulosti, vždyť by to pak už ani neexistovalo, a kdo nemá minulost ten vlastně není. A ze stejnýho důvodu možná visím na svých problémech. Ze stejnýho důvodu možná mluvím o ppp, i když už je 3 nebo 4 roky nemám. Vždyť by bylo smutný mít nějakých 7 let z minulosti zabitejch nějakou ppp bez přesahu do dnešních dnů. Nechci mrtvý léta na svý časový přímce. Všechno musí mít přesah, užitek, poučení anebo pokračování. A možná se do toho všeho zamotávám o to víc tím, že se držím svých blogů a deníčků, protože si všechno tak pečlivě zaznamenám, a když se podívám zpátky, tak vidím ten hezky se odvíjející příběh, kterej se tak nějak musí odvíjet dál, hlavně pro blaho čtenářů přece.