na Blog.cz

Na zaslouženě volný velikonoční víkend jsme s Janou z Prahy odjely na výlet do hlavního města Vikingů. Na Janu se muži lepí jako mouchy na mucholapku a protože nemluví anglicky dohodly jsme se, že ona obstará usmívání a já mluvení. Moc zvyklá na to ale nejsem, a tak jsem si u prvního kluka, co nás oslovil v baru, objednala pivo, protože jsem si myslela, že je to číšník. Vlastně se směju a cítím se dobře a jsem společenská, vždyť to svojí terapeutce říkám pořád, že s lidma, co neznám, jsem nejlepší člověk na světě, a prodavačce v Lidlu bych vypověděla svůj život, kdyby o to měla zájem. O to víc mě rozhodí soused z Keni, ten, co mi před dvěma měsíci prodal knihovničku, když sedím u něj na pohovce, on se na mě zpytavě dívá a ptá se, jestli jsem opravdu tak stydlivá, a já se celá rozčílím, proč to vůbec říká, a proč by to vlastně bylo nenormální, vždyť tam sedím teprve pět minut a tak trochu bychom tomu mohli říkat první rande. Celou situaci napraví teprve v momentě, kdy mi něco vypráví, a já mu koukám hluboko do černých očí tak, až z toho vyskočí na nohy a zaskučí, že je hrozně nervózní. Pak si ubalí hašiš a vypráví mi šílený příběhy z dětství, třeba jak s klukama v Keni kradli psi a pak chodili lovit králíky do lesa. Když se zeptá na moje dětství tak se zamyslím a povídám, že jsem seděla doma a hrála s mámou kanastu. Kouká na mě trochu divně a tak dodám, že jsem taky měla největší sbírku bárbín z celý třídy. Je to celé podivné, ale jak říkám, je mi dobře, strachování o problémy jsem odložila na úterý po škole, a strachování o černocha? No, ještě tak, aby mě doma vydědili.

Teď sedím už sama v prosluněném Stockholmu a čekám na vlak. Chvíli jsem se procházela, ale to mě přestalo bavit, když mi notebook na rameni nepříjemně ztěžknul, pak jsem se opalovala u parlamentu a četla si, dokud se mi nezpotilo podpaží, a tak jsem se odebrala tam, kam skutečně a ze srdce patřím, do Espresso Housu. Skoro bych tak zůstal v tomhle módu na pořád...

Už si ani nepamatuju, kdy se to všechno tak zkomplikovalo.

Nicméně zdá se to komplikované méně, když se blíží deadline, a člověk nemá myslet na co jiného, než na statistickou analýzu v SPSS. A když nahradil sluneční světlo světlem z notebooku tak, když se setmí, se zmateně podívá ven a přemýšlí, kam se ten den poděl. Připadám si jak spokojená užitková zvěř.

Kolem sedmé zaklapávám počítač, stejně už se z toho celej zasek, a jdu na jógu. Na ztuhlý nervy a rozsezený zadek není nic lepšího, než trocha potu a protáhnutí. Hodně jsem myslela v poslední době na to, k čemu je to vlastně dobré, být ohebný. Je dobré protáhnout ztuhlá záda, ale naskládat se do dvojitých véček je už jaksi mimo realitu a otázku je, jestli netrpím pro nic za nic. Člověk z toho nezhubne, ani se nezpevní, a nevím jestli věřím na to, že se nám v kyčlích ukládají skryté emoce.

Alespoň jsem si našla na józe kamarádku, dokonce jsem s ní dneska mluvila. To říkám jen tak, abyste mohli opěvovat moje sociální dovednosti.

Zbytek života je taky v rovnováze. Novej Švéd umí statistiku a tak mi bude pomáhat se zkouškou. Jinak o sebe nestojíme. Mike mi taky volal, asi se odurazil, tak jsem to nevzala. Možná přece jenom do toho New Yorku pojedu. I vězeň se urychlil a odpověď mu trvá jeden den místo jednoho měsíce, od doby, co ho zavřeli na samotku, na mě má nějak víc času, dokonce mi píše básně.

Nic víc se tu neděje, když pracuju tak jedu na hodně praktický úrovni, a propady většinou přichází v sobotu. Máme se na co těšit, to tedy jistě máme.

Tak mě poprvé někdo z Čech poctil svou návštěvou, a nebyl to nikdo jiný, než slavná ven-ven. S ven-ven se vždycky shodnem na tom, že jsme jak nebe a dudy, ale trvá nám jen chvíli než najedem na společnou řeč, a když se to stane tak pak mluvíme až do čtyř do rána, nad jednou, druhou, a i třetí lahví vína. V průběhu všech těch lahví mě napadá, jak moc mi tady chybí kamarádka, jak to říct, se stejnou úrovní myšlení, a že možná v závěru nejsem asociální, ale že jsem jen imunní vůči blbejm kecům a cítím se nepříjemně, když se takový kecy vedou, a připadám si docela mimo, když mě nenapadá co k plytké konverzaci dodat, krom blbýho úsměvu. Jsem známá tím, že když se mluví o něčem, co mě zajímá, tak ze mě opadá stud a hlasitě se hlásím o slovo, třeba před sálem se sto lidmi, a za kapku dobrýho názoru bych se hádala, kdyby to za to stálo.

Jeden by řekl, že pohybovat se mezi spolužákama hodně selektivního oboru znamená pohybovat se ve společnosti inteligenční výše, a ono jo, jen žijem za zavřenejma dveřma, jak známo. Raději se odbočuje někam k obecnejm pravdám a chlamýdiím, protože když v životě studuješ, pracuješ, a ve volném čase hodnotíš kluky na Tidneru, pak je chlamydie téma k popukání mající takovou váhu, že si vysloužím oznámení "Monika, stop complaining, your life is so much better than mine", poté, co mi nerada ukápne slza z toho, že se mi z té práce, kam mě jakože vzali, už neozvali. Na to jen tupě koukám a chci říct, že když si chceš stěžovat na to, jak je život nefér, tak musíš do rovnice započítat vlastní přičinění a počet nechráněných styků s náhodnýma klukama z tindru. x=by+a. Vážím si ale společnosti a tak neříkám nic a ptám se, čím jsem se provinila já, a proč můj jediný fungující vztah fungoval pouze do doby, než jsem vysadila antidepresiva.

Na pár dní mi připadá život docela nesnesitelný a chvílema mám pocit, že to nevydržím a puknu. Na okamžik se chci zase stěhovat, protože stěhování do jiných zemí pro mě vlastně znamená přenesenou sebevraždu, protože někde vzadu v hlavě pořád věřím tomu, že když se vzdálím prostředí a lidem, že můžu začít odznova. Jak říká Vendy, kdybych měla tlačítko na vypnutí, tak se vypnu, ale protože ho nemám, tak se snažím najít tlačítko restart. Ejhle, restart není. Místo toho se nechám spolužačkou přemluvit na skleničku vína hned po škole, bez optání místo skleničky objednává celou láhev, a já, poněvadž jsem neměla oběd, se tak poprvé opíjím v brzké odpoledne a domů kráčím vláčným krokem, sotvaže trefím dveře. Spolužačka je 50 letá černoška z Londýna, má tigrovaný kožich, fialovou rtěnku a falešný zuby, jejichž bělotu fascinovaně pozoruju, když mě přesvědčuje o tom, že se musím provdat za toho kamaráda, co v Anglii mám, protože Anglie je land of promises, a že si tam taky vydělám na bílý zuby. V Americe mi to prý už nevyjde, když se se mnou Mike nebaví.

Docela opitá doma padnu do postele, zaspím jógu a těším se na velký, prázdný víkend. Statistice zdar.

Nejhorší je, když se probudím uprostřed noci, a nemůžu spát. Kručí mi v břiše a tak si dám jogurt s banánem, a pak nemůžu jít spát, ani kdybych chtěla, s plným břichem se přece spát nesmí.

V tomhle čase se taky jednoduše spojuje s druhou půlkou planety, a tak jsem se pohádala s Mikem a z New Yorku nic nebude. Stačilo lehce naznačit, že mě jeho prachy nezajímaj, a že ze mě nedělaj jeho hračku, a on se asi urazil, co já vím, když už se mnou nemluví. Tak jsem dvěma zprávama hezky odprejskla naše dvouletý hodně upřímný přátelství. Očividně si stačilo jednou jedinkrát postěžovat, protože dosud jsme si jeden pro druhýho, nebo alespoň já pro něj, schovávali to hezký. Proč taky tahat problémy někam, kde nás dělí oceán.

Já nevím, občas visím na věcech a ignoruju nepříjemnosti jen proto, abych měla na čem viset. A druzí mě mají rádi za to, že jsem vždycky milá a nestěžuju si, a to dokonce ani po dvou letech, co mě pravidelně budí ve tři ráno. Vždyť ani neví rozdíl mezi Sweden a Switzerland, a vždycky je překvapenej, že ve tři ráno mám tři ráno. Ani jednou mi nebyl schopnej zavolat v čas, kdy bych byla oficiálně vzhůru, zato já mám na displeji už dva roky nastavený vedle českejch hodin hodiny z New Yorku. A ty jdou právě dnes do koše společně s ním, protože mi právě došlo, co mi kdy přátelství s ním přineslo, kromě dobrý storky.

Napadlo mě, jaký by to bylo, kdybych takhle naházela do koše všechny falešný jistoty, všechny věci, který kolem sebe udržuju jen proto, aby nebylo tak docela prázdno, nebo dokonce proto, že mám pocit, že jsou v mym životě úžasně výjimečný a zajímavý, a dokonce snad i to, že mě dělají zajímavější, než skutečně jsem. No, já nevím, co je zajímavýho na tom, že jsem se vyspala s chlapem z imigrační přepážky, se kterým jsem musela flirtovat, protože mi na vízu chybělo razítko, a z kterýho se následně vyklubal milionář, kterej mi pravidelně ve tři ráno volá. Každopádně je to moje nejoblíbenější humorná historka. S Američanama mám asi obecně problém, protože drahého přítele z vězení si asi taky udržuju jen ze setrvačnosti, proboha, vždyť jsme měli v únoru 4 roky výročí. Už bych mu snad ani neodepsala, kdyby se znovu neozval sám, ale rozhodla jsem se pohřbít poslední dopis, kde mi psal dobře míněné, avšak docelamimomísu rady o mužích a ženách a mimo jiné taky o nás, což mi připomělo, že ten rozkošně vypadající člověk, co mi vyrábí přáníčka k valentýnu s Mickey Mousem, je vlastně ve vězení na 20 let. Nevím, proč mám pořád tendence to nějak zapomínat. Nu, nicméně jsem se rozhodla tento nepříjemný dopis tak nějak spolknout, vždyť zase, proč tahat problémy někam, kde nás dělí oceán a high security prison walls.

Terapeutka by asi řekla, že až se zbavim falešnejch jistot, atributů, koníčků a charakteristik, kterejma jsem se označkovala, objeví se moje surový já, a to by se mi nemuselo líbit. Proboha, ještě tak abych přestala používat make-up.

Tím samozřejmě nechci říct, že si vytvářím falešnou identitu a jistoty na základě známostí se dvěma američanama, ze kterých je jeden milionář a druhej je ve vězení, ale že je tu prostě počet věcí, kterých se nevzdávám jen proto, aby neubylo mojí domnělý vyjímečnosti. Třeba taky to, že se mám za znalce kvalitní literatury, a tak se už půl roku prokousávám Variací pro temnou strunu, místo toho, abych se pustila do další z dechberoucích dektektivek Jo Nesba. Nenene, detektivky jsou pro mojí babičku, pro tu mrtvou, pro nás filozofy je tu literatura jiná.

Nu pak taky to, že jsem trapně na blogu nejdýl ze všech, a taky že si píšu deník už od 10 let, a to už dávno ne proto, že bych se chtěla vypsat, ale proto, že "už jsem dlouho nic nenapsala". Prostě musím udržovat kontinuitu ve věcech, ve kterých kdo ví, jestli mám vůbec ještě zájem, stejně jako kamarádky ze základky, které mě vysírají už dlouhá léta, ale co by člověk zahazoval něco ze svojí minulosti, vždyť by to pak už ani neexistovalo, a kdo nemá minulost ten vlastně není. A ze stejnýho důvodu možná visím na svých problémech. Ze stejnýho důvodu možná mluvím o ppp, i když už je 3 nebo 4 roky nemám. Vždyť by bylo smutný mít nějakých 7 let z minulosti zabitejch nějakou ppp bez přesahu do dnešních dnů. Nechci mrtvý léta na svý časový přímce. Všechno musí mít přesah, užitek, poučení anebo pokračování. A možná se do toho všeho zamotávám o to víc tím, že se držím svých blogů a deníčků, protože si všechno tak pečlivě zaznamenám, a když se podívám zpátky, tak vidím ten hezky se odvíjející příběh, kterej se tak nějak musí odvíjet dál, hlavně pro blaho čtenářů přece.