Sebehodnota anebo spíš zadarmo

17. února 2016 v 17:19 |  JÁ A VĚCI KOLEM
Když přeze mě v noci přehodil ruku, cítila jsem asi tak zhruba vůbec nic, a i když jsem nemohla spát, pokračovala jsem v zírání do zdi. Taky jsem si říkala, že to moc nezní jako já, že obvykle se radši tulim k vysokejm stehnatejm klukům než k radiátorům, a když vedle mě leží "the best of its kind", tak že bych se z toho raději měla posrat. Fyzickej vztah mi nevyhovuje, ale ani nevadí, a od doby, co jsem po pár drobných naraženích vzala zpátky všechny snahy o to ho blíž poznat nebo někam posunout, mě v první řadě nebaví. A tak má, co chtěl, z vášnivý Moniky plný zájmu zbylo odumřelý tělo. A vlastně mi ho bylo trochu líto, když stál u dvěří a trochu váhal, a já jsem pořád ležela v posteli, i když už bylo dávno po poledni, a tak mě napadlo, jestli vlastně není jenom stydlivej.
Každopádně pro mě je novým objevem, že pro to, aby si někdo udržel můj zájem, musí taky něco dělat, a že to nejsem jenom já, kdo si musí urdžovat zájem toho druhého. Normálně si zájem buduju ze svých vlastních konstruktů, a jestli je hezkej, ošklivej, hubenej nebo trochu špekatej, jestli se ke mě chováš hezky nebo hnusně, je mi to jedno, budu tě milovat, protože potřebuju někoho milovat.
A až se zase ozve, a mě to překvapí protože zase nepochopim proč, tak mu to klidně odkejvu, a snad už ani neuklízim, na žádnym dojmu stejně nesejde. V mezičase je mi jedno a nemyslim na něj, dokonce už nemyslim ani na starýho Švéda, a když mi kamarádka ukázala jeho fotky na jedný z těch trapných seznamovacích aplikací, dostala jsem srdeční zástavu jenom na jedinou sekundu, a pak jsem pokrčila rameny a řekla proboha, já nevím, proč mi pořád záleží na tom, jak vypadám, a přitom se zamiluju do takovýho...
V návaznosti na to mi došlo, že možná si člověk nejlépe udržuje zájem zvenčí, pokud žádný zájem nemá a ani se nesnaží. Možná jsem víc sexy, když tupě zírám z okna a pak se zeptám, o čem že to mluvil posledních pět minut, že jsem jaksi ztratila pozornost, než když jsem samej úsměj, humor, a sto otázek za minutu. Docela by to potvrdil i fakt, že si už měsíce hledám práci, plním svůj plán podat alespoň tři žádnosti denně, na každou pozici speciálně upravuju životopis a na motivační dopis plýtvám hodinu svého literárního nadání denně, a odpovědí mi přišel celý počet jedna. Dneska jsem oproti tomu už propadla hluboký depresi, řekla si, že je to na hovno a ztracený, že se radši zadlužim u táty, že už mě ta snaha sere a nebaví, a taky že moje budoucnost je strašlivej otázník, že co jako budu dělat a jak jako ty dluhy splatim, když se vrátim domů a budu pracovat v sociálních službách, a že nic jinýho vlastně neni možnost, když mi nejde naučit se Švédsky, a že stejně nemám jazykovej talent, protože na to, že anglicky se učim od 8 let a byla jsem v čudu x let bych měla mluvit mnohem líp, a spolužák z Kanady by mě neměl upozorňovat na to, že teda už 10 let vyslovuju slovo "focus" úplně špatně, a splužačka by neměla říkat, že píšu moc dlouhý věty, protože to fakt nemám tušení, o čem mluví. Bez zájmu a v depresi jsem za poslední dva týdny odeslala životopis jeden, z motivačního dopisu jsem umazala půlku a zbytek jsem prostě jenom přiložila. Do dvou minut jsem dostala odpověď s pozvánkou na pohovor.
Proč pak tedy mít touhy a cíle, když jsou stejně k ničemu, a většina věcí se stane tak, že prostě přijdou.
Proč hrát hry a předstírat, snažit se získat něčí pozornost a náklonost, tak to přece vůbec být nemá. S H. kdysi dávno to prostě nějak přišlo samo a bylo to jasný a automatický od začátku, žádný snažení, tahání, žádný zmatky, nejasnosti a přesvědčování. Já fakt nevím, proč bych jako měla strávit jedinou minutu svýho života čekánim na to, až si někdo rozmyslí, jestli se mnou být chce nebo nechce. Kdybych měla nějakou sebecenu, tak by mě tohle napadlo už asi dávno.
 


Komentáře

1 Lukáš Lukáš | 18. února 2016 v 9:17 | Reagovat

Nevím, jestli se ještě smím vyjádřit, když jsem neověřená identita, ale zkusím to. Ze svých sporých zkušeností získaných během mnoha let, jsem nabyl přesvědčení, že to tak je vždycky, že jeden tahá za kratší konec než ten druhý. U mě to bylo celkem 4x a bylo to 2x tak a 2x naopak. S H. jsi musela mít neskutečné štěstí, nebo jste tahali za to lano oba spíš málo, takže jste byli v rovnováze, když se tahá málo, tak se to nepozná, protože je tam vůle na obě strany. Což tak není, když jeden tahá na maximum. Se Švédem jste to lano asi přetrhli :) Jestli ho navážete, tak to časem budeš nejspíš zase ty na tom kratším konci. Přijde mi nemožné docílit rovnováhy, je to profláklé, ale muži jsou magicky přitahováni komplikovanými ženami a ženy jsou zase odpuzovány zoufalci. Proto máš pravdu, že snažit se je kontraproduktivní, snaha ženy zbavuje komplikovanosti a z mužů dělá zoufalce. Jenže jak na to? Redukovat lásku na byznys? Ty mě a já naoplátku tebe, jinak nic? Sebehodnota je skvělá věc, ale takhle nás to v růžové knihovně neučili. Nakonec to v životě dopadne tak, že jeden se spokojí s málem a druhý dosáhne vytouženého. Kdo s koho. A nebo se spokojí s málem oba. A kdo vlastně vyhraje? Ten, kdo se spokojil s málem, nebo ten, kdo stále tahá za kratší konec, ale dosáhl vytouženého?

S těmi dopisy to nejspíš bude jako s pověrčivými holuby. Znáš pověrčivé holuby? Hledáš souvislost tam, kde není, prostě náhodou to vyšlo zrovna, když ses přestala snažit a ty to dáváš do souvislosti s tím, cos udělala před tím. I když kdo ví, třeba v HR sedí rafinovaní psychoanalitici a říkají si "toho ne, ten se nějak podezřele snaží".

2 stuprum stuprum | Web | 18. února 2016 v 13:54 | Reagovat

Lukáš je mimochodem mé alter ego, ale ještě jsem zapomněl dodat, že přesně takový přístup (nač se snažit) mají bufeťáci na nádraží v Přerově. Otázka zní, zda se tak už narodili, nebo získali svůj nadhled poražence vlivem výchovy či prostředí. Osobně jsem studoval u slavného rakouského psychoanalytika českého původu jménem Voditschka a ten mi opakovaně zdůrazňoval: Jak nevíš, kam je zařadit, vyser se na ně - čímž chtěl naznačit, že trosky nestojí za pozornost. Jaký moudrý, přemýšlivý muž. :)

3 banalite banalite | Web | 19. února 2016 v 16:54 | Reagovat

Hele vy dvě alter ega a neověřený identity, ono je snažení a snažení...

[1]: ...vlastně s tebou hodně souhlasím a i moje zkušenosti jsou docela v rovnováze z obou stran, jen mám asi tendenci přehlížet ty zoufalce a pak fňukat, že mě nikdo nechce. I ve stabilním vztahu se to asi přelívá ze strany na stranu, a i s tamtím to tak dokonalý nebylo, protože nejdřív tahal víc on a pak já, a pak se to přetrhlo a já odešla s traumatem, že já jsem ten co tahal poslední a komu se to teda nepovedlo, tahat neumim a už tahat nebudu.
S HR bych se nedivila, známýho odmítli u policie, protože byl příliš motivovanej. Kdo moc tlačí se v závěru možná nikam neprotlačí. No, kdo ví, jak říkám, možná to prostě některý lidi neuměj.

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 23. února 2016 v 13:43 | Reagovat

Takový to generalizování. Kdy přemýšlení nad jedním neúspěchem najednou vyvolá lavinu a uvědomění, že je v troskách celej život. Taky se mi občas zdá, že čím víc se snažím, čím víc úsilí něčemu věnuju, tím je to všechno zbytečnější.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.