Únor 2016

Padáním předcházet pád

24. února 2016 v 23:50 JÁ A VĚCI KOLEM
S posledním pohovorem to bylo vlastně docela jednoduchý.
Asi to tak bývá, že několik měsíců člověk snahou téměř omdlívá, a pak prostě přijde něco, co do sebe zapadne jak puzzle, a stačí se víc usmívat než mluvit a odkývat zkušební směnu hned na zítra večer. Zkušební směna šla podle mě víc než dobře, ale dnešní mlčení telefonu mě z radostných výšek zase schodilo pod židli, mám nerva a z učebnice statistiky se mi zvedá žaludek, ačkoliv už teď jsem pozadu a měla bych fakt začít číst. Celkově mi vypětí včerejška způsobilo lehčí sesyp dneška, to tak totiž taky bývá, že za každej dobrej den musim docela draze platit. Dobrá nálada, sebevědomí a celkově všechny dobrý hodnoty jsou prostě dneska na nabíječce. Proto mě štěstí a radost v první řadě děsí. Vždycky se ptám, co bude po tom. Popravdě řečeno jsem dneska ani nezvládla umýt nádobí, místo toho pololežím v posteli a už třetí kafe si míchám lžičkou od včerejšiho musli a myslím na to, co mi vlastně zbývá. Větší množství zajištěnejch hodnot zdá se být dneska v hajzlu. Nezbývá nic.
Měla jsem před pár dny zajímavý rozhovor, figuruju totiž jako vzorek v jedné diplomce. Bylo to o bulimii a roli ženy či ženském sebepojetí, chcete-li. Nakonec nevím, jestli jsem byla vůbec vhodný kandidát, protože místo jedné hodiny jsem mluvila hodiny dvě, až mě z toho začalo bolet v krku, a u otázky nejdůležitější jsem se zasekla, protože mi přišlo, že otázkám "Co pro tebe znamená být ženou" a "Co nebo kdo tě dělá ženou" měla předcházet otázka "Cítíš se být ženou?". Když jsem se snažila vyplodit nějakou rozumnou myšlenku na první dvě otázky a za boha mi to nešlo, přišla jsem na to, že odpověď na otázku třetí by byla velmi zřetelné NE. Tím nemyslím, že bych se cítila mužem nebo kandidátem na operaci, spíš se necítím být dospělou ženou v pravém slova smyslu.
Co se mužů týče, tak tu pořád sedím nad kopretinou, otrhávám kvítky a ptám se "Mám to zapotřebí, nemám to zapotřebí", a obecně samozřejmě nemám, jen mě holt občas zebou nohy a pak je mi smutno... Holt konec love story, přátelé, asi jsem víc opožděná, než jsem si myslela. (V dosavadních propočtech jsem byla opožděná o roky 2 až 3.)

Beautiful world

19. února 2016 v 16:31 JÁ A VĚCI KOLEM
V určitých momentech si člověk uvědomí, že je vlastně docela sám a spolehnout se může leda tak sám na sebe.

Včera jsem si prožila dost příšernou hádku s člověkem, kterýmu už půl roku hlídám co dva týdny dceru. Normálně mám toleranční limit hodně vysokej, a ač mě některý jeho chování vůči mě, názory a debilní prupovídky serou od samího začátku, vždycky je spolknu, protože je to můj zaměstnavatel, hovno mi na něm záleží, hovno mi záleží na jeho názorech a i když se tisíckrát mílí, co mě je po tom. Jakmile na mě ale někdo začne zvyšovat hlas - což ve formálnim vztahu netoleruju ani na sekundu, nehledě na nesmyslný důvody a kotel sraček - můj limit vybouchne a je konec. Začala jsem se teda bránit a sama zvyšovat hlas, a to vyloženě nesnesl a začal na mě ječet bez jakýhkoliv argumentů. Já když se hodně hádám tak se většinou rozbrečim, což se taky stalo, načež mě začal obviňovat, že si tady hraju na chudinku a dělám z něj před jeho dcerou nějakýho násilníka. Nějak mu zapomnělo dojít, že to ze sebe dělá sám. Chudák holka seděla jak zařezaná, nejvíc ve chvíli, kdy se jí do toho všeho snažil zatáhnout a křičel, že on přece vůbec nekřičí, že to ta malá ví, že to je jeho normální hlas. Když mi popáté řekl, že musím respektovat jeho rodinu a jeho kulturu, a já popáte zopakovala, že to dělám a že to nemůže vyvrátit, a on to skutečně vyvrátit nemohl a jen pokračoval v opakování, tak jsem se zvedla k odchodu. Na to mi začal vyhrožovat, že se můžu spolehnout, že žádný peníze od něj neuvidim, ale když viděl, že mi je to jedno, obrátil o stodvacet.
Že ať neodcházim, že mě má malá ráda, že na to všechno zapomenem a bude to dobrý. Přinesl mi čokoládovej puding a lžičku a řekl, ať přestanu brečet. Pak mi položil ruku na rameno, stál nějakých těch třicet centimetrů ode mě, začal říkat nějaký vtípky, a já snad brečela ještě víc, svíral se mi žaludek a bylo mi z něj zle, nakonec řekl že mě má taky rád, že jsem "very nice person" a že když brečim, že to znamená, že mám city, a že to je právě to, co mě dělá tou "very nice person" (takže najednou už brečení nebylo hraním na chudinku, a přesně vím, jak by mě zkritizoval můj táta, jak chytám každýho za slovo byť pronesený v afektu, a všechno si to zapíšu a neodpustim).
A když za ním konečně zapadly dveře, holka se na mě podívala se slazama v očích, a řekla, že jsem neudělala nic špatně, a že souhlasí s tím, že na mě křičel, i když předtím zaraženě odkývla, že je to jeho normální hlas. Pak mi povídala, že na ní kříčí často. Že na ní křičel dneska kvůli tomu, že si nezapla bundu, a nejvíc na ní křičel, když řekla, že se jí stýská po mámě.
A já brečela celou noc a ne kvůli tomuhle člověku, na kterym mi nezáleží, ale kvůli tý holce a kvůli tomu, jak se v tom všem vidim.

A píšu to bez hodnocení jen s malým přáním, aby tu byl někdo kdo by se měl zastal, poplácal mě po rameni a řekl, že jsem udělala správnou věc, nebo alespoň někdo, komu bych to mohla říct a kdo by se možná trochu rozčílil, jakej je to debil. Aby tu byl někdo víc než Elin, který píšu jestli nedáme kafe a ona odpoví, že se zrovna chystá spát a další 4 hodiny je pořád online, Elin, která si náš vztah asi pojisťuje tím, že mě nechává zadarmo používat její Netflix a v kavárně mi i přes protesty zaplatí kafe, a pak vypráví o tom jak se má hrozně a čím si v životě prošla, a i když mi dojde že tím příšerným stalkingem, který jí poznamenal dodnes měla na mysli toho chlapa, co za ní jednou šel z práce až na autobusovou zastávku, tam se na ní usmál a zmizel, tak i přesto je mi to pořád líto a zároveň cítím, že tady není prostor pro žádnou z mých starostí.
A taky Mike, který to svoje pozvání vlastně nemyslel vůbec vážně a mě nezbývá než být ráda, že jsem svoje těšení nezačala šířit veřejně, a tak si můžu svoje zklamání zcela soukromě spolknout,
a novej Švéd, kterej je kilometry vzdálenej tomu, co potřebuju,
a pár lidí se kterejma mluvim, ale vlastně nemluvim.

Možná si za to všechno můžu sama, co na tom sejde, jen jsem vlastně chtěla říct, že jsem to tentokrát nějak nedala, a že to dát musim sama, a že navázaný jedno na druhý to vlastně dost bolí.

Sebehodnota anebo spíš zadarmo

17. února 2016 v 17:19 JÁ A VĚCI KOLEM
Když přeze mě v noci přehodil ruku, cítila jsem asi tak zhruba vůbec nic, a i když jsem nemohla spát, pokračovala jsem v zírání do zdi. Taky jsem si říkala, že to moc nezní jako já, že obvykle se radši tulim k vysokejm stehnatejm klukům než k radiátorům, a když vedle mě leží "the best of its kind", tak že bych se z toho raději měla posrat. Fyzickej vztah mi nevyhovuje, ale ani nevadí, a od doby, co jsem po pár drobných naraženích vzala zpátky všechny snahy o to ho blíž poznat nebo někam posunout, mě v první řadě nebaví. A tak má, co chtěl, z vášnivý Moniky plný zájmu zbylo odumřelý tělo. A vlastně mi ho bylo trochu líto, když stál u dvěří a trochu váhal, a já jsem pořád ležela v posteli, i když už bylo dávno po poledni, a tak mě napadlo, jestli vlastně není jenom stydlivej.
Každopádně pro mě je novým objevem, že pro to, aby si někdo udržel můj zájem, musí taky něco dělat, a že to nejsem jenom já, kdo si musí urdžovat zájem toho druhého. Normálně si zájem buduju ze svých vlastních konstruktů, a jestli je hezkej, ošklivej, hubenej nebo trochu špekatej, jestli se ke mě chováš hezky nebo hnusně, je mi to jedno, budu tě milovat, protože potřebuju někoho milovat.
A až se zase ozve, a mě to překvapí protože zase nepochopim proč, tak mu to klidně odkejvu, a snad už ani neuklízim, na žádnym dojmu stejně nesejde. V mezičase je mi jedno a nemyslim na něj, dokonce už nemyslim ani na starýho Švéda, a když mi kamarádka ukázala jeho fotky na jedný z těch trapných seznamovacích aplikací, dostala jsem srdeční zástavu jenom na jedinou sekundu, a pak jsem pokrčila rameny a řekla proboha, já nevím, proč mi pořád záleží na tom, jak vypadám, a přitom se zamiluju do takovýho...
V návaznosti na to mi došlo, že možná si člověk nejlépe udržuje zájem zvenčí, pokud žádný zájem nemá a ani se nesnaží. Možná jsem víc sexy, když tupě zírám z okna a pak se zeptám, o čem že to mluvil posledních pět minut, že jsem jaksi ztratila pozornost, než když jsem samej úsměj, humor, a sto otázek za minutu. Docela by to potvrdil i fakt, že si už měsíce hledám práci, plním svůj plán podat alespoň tři žádnosti denně, na každou pozici speciálně upravuju životopis a na motivační dopis plýtvám hodinu svého literárního nadání denně, a odpovědí mi přišel celý počet jedna. Dneska jsem oproti tomu už propadla hluboký depresi, řekla si, že je to na hovno a ztracený, že se radši zadlužim u táty, že už mě ta snaha sere a nebaví, a taky že moje budoucnost je strašlivej otázník, že co jako budu dělat a jak jako ty dluhy splatim, když se vrátim domů a budu pracovat v sociálních službách, a že nic jinýho vlastně neni možnost, když mi nejde naučit se Švédsky, a že stejně nemám jazykovej talent, protože na to, že anglicky se učim od 8 let a byla jsem v čudu x let bych měla mluvit mnohem líp, a spolužák z Kanady by mě neměl upozorňovat na to, že teda už 10 let vyslovuju slovo "focus" úplně špatně, a splužačka by neměla říkat, že píšu moc dlouhý věty, protože to fakt nemám tušení, o čem mluví. Bez zájmu a v depresi jsem za poslední dva týdny odeslala životopis jeden, z motivačního dopisu jsem umazala půlku a zbytek jsem prostě jenom přiložila. Do dvou minut jsem dostala odpověď s pozvánkou na pohovor.
Proč pak tedy mít touhy a cíle, když jsou stejně k ničemu, a většina věcí se stane tak, že prostě přijdou.
Proč hrát hry a předstírat, snažit se získat něčí pozornost a náklonost, tak to přece vůbec být nemá. S H. kdysi dávno to prostě nějak přišlo samo a bylo to jasný a automatický od začátku, žádný snažení, tahání, žádný zmatky, nejasnosti a přesvědčování. Já fakt nevím, proč bych jako měla strávit jedinou minutu svýho života čekánim na to, až si někdo rozmyslí, jestli se mnou být chce nebo nechce. Kdybych měla nějakou sebecenu, tak by mě tohle napadlo už asi dávno.

Z pobřeží reality

11. února 2016 v 1:45
Když říkám, že nemám žádný očekávání, tak kecám.
Mám tím na mysli akorát to, že je mít nechci, a asi se domnívám, že se jich takhle zbavim.
Přišlo by mi hezký tak nějak proplouvat světem a těšit se ze všeho, co přijde.
Přijde mi nehezký těšit se z něčeho, co by přijít mohlo, a pak se sypat, protože to nepřišlo.
Realita stejně neexistuje. Realita je zkonstruovaná v mojí hlavě.
Očekávání ve formě téměř obsesivních myšlenek. Iracionální, jako ty duchové, a nepochopitelný. Sedím v devět večer v potemělý kavárně, místo do počítače koukám z okna a chci jím prohodit svojí hlavu, třeba by jí to pomohlo přestat vidět za tím oknem věci, co tam nejsou, ani nebudou. Jako ty duchové.
Terapeutka říká, že si hlavu zaplácávám nesmyslama, abych pod nima pohřbila něco horšího. A chce ve mně kopat.
Příště prý nebudeme mluvit o tom, co se děje teď.. protože se prakticky neděje nic kromě vykonstruovanejch eskapád a Moniky se slzou na řase běsnící "potřebuju přestat myslet". Připadám si jako v detektivce. Podíváme se deset let zpátky a řádně si prohlídnem mýho tátu. Chci? Vždyť není nic špatně. Mám tátu, je živej, má dvě ruce, dvě nohy, a trvalý příkaz na můj účet.

A tak pokračuju v pokračování

6. února 2016 v 19:20 JÁ A VĚCI KOLEM
Něktrý věci fungujou úplně stejně, jako duchové.
Duchů jsem se bála od mala a bojím se jich do dnes. Vždycky, když mi z pod peřiny kouká noha, jí rychle schovám, aby mě někdo náhodou nechytnul za kotník a nestáhnul pod postel. Za 20 let, co se bojim, se to nikdy nestalo, nehledě na to, že pod mojí postel by se stejně nikdo nevešel. Taky často usínám s rosvíceným světlem, protože ve tmě si vizualizuju figury vystupující zpoza stínů, otevírající se dveře a odrazy v zrcadlech. Ani to se nikdy nestalo.
Tím chci říct, že některý věci-pocity prostě nestojí ani na zkušenosti, ani na racionální úvaze.
A tak jsem v relativním rozkladu, ačkoliv vím, že věci v mojí hlavě jsou zbytečný, hloupý a neopodstatněný, že se nikdy nestaly a ani se nikdy nestanou.
Až mě psychoterapie zbaví strachu z duchů, začnu věřit, že se můžu zbavit i jiných… očekávání.
Do té doby budu melancholicky bloumat městem a divit se, že jsem tak melancholická, a to i přese všechny pozitivní věci minulých týdnu. Vedoucí kurzu to dokonce s pozitivní zpětnou vazbou přehnala natolik, že mi v soukromí poděkovala za všechno, co přináším tomuhle kurzu, a holka, co hlídám, mi včera řekla, že jsem nejlepší babysitter ever, a dokonce ani opravář si nemyslel, že jsem úplně blbá, když jsem rozbila ne jednu, ale hned dvě pračky. Byl tak milý, že asi rozbiju ještě něco. Krom toho se vyvrbilo pár VELKEJCH věcí, na který se můžu hodně těšit.
Těšim netěšim, stejně bloumám městem a schovávám kotník pod peřinu.