Vyprat voňavý polštáře

15. ledna 2016 v 18:00 |  JÁ A VĚCI KOLEM
S Heli chodíme na jógu především k učiteli mužovi, protože nosí krátký tričko, a vždycky když zvedne ruce a odhalí břicho zcela nevhodné pro striktního jógína, slyším Heli, jak vedle mě vzdechne, maskujíce to hlubokým udžájí dechem, který normálně nepoužívá, protože to neumí, a zcela jistě si ho představuje u nich doma v prádelně, a schválně křiví nohy, aby jí je narovnal. Na mě se směje, voní vonnejma tyčinkama a povídá, že jasně že nevadí, že třicet Švédů a jedna Monika, lekce bude v angličtině, a to každou středu. Pak se mě ptá na jméno a pak mi narovnává ruce, a já mu doporučim, ať si to vyřídí s mym tátou, že za ty lokte nemůžu. No pak se divim, že je třída natřískaná k prasknutí, a když se trochu opozdím s výdechem, dostanu od slečny z přední řady patou do nosu. To radši teda budu chodit k Lině, tam je nás jenom šest. Lina totiž nemá břicho nevhodné jógína, a ke všemu mě příšerně buzeruje, že se flákám a neudělám deset kliků. Vlastně jich neudělám ani pět, a ty tři odflákám na kolenou, a pak už nemůžu. Ke konci se naskládám do jedné z mých impresivních rotací, ona vykřikne "juchů, tohle chci vidět", a natlačí mě do pozice z třetí série aštangy, a to prosím nedělám ani sérii první. Jsem tuze nadšen, jen mi dělá potíž se zase odrotovat a tři dny jsem zralá na kolečkové křeslo.
Když jsem tak psala včera o hranicích, zrovna mě tak napadlo, jak jsem ty hranice překročila, když jsem novýmu Švédovi v hrníčku na umyvadle založila vlastní kartáček. Taky jsem ho instruovala, že až tady bude naposledy, ať si ho nezapomene odnýst, protože je to přece Curaprox importovaný až ze země České. Jsem k tomu docela chladná, ale kdoví, jak mi bude, až ten kartáček jednou zmizí. Vždyť už tehdy, když mi bylo patnáct, jsem byla tak rozumná, že jsem si fixou na zeď vedle postele načmárala "nikdy nevíš, co máš, dokud o to nepřijdeš". Táta se to od tý doby už třikrát pokusil přetřít, asi nemá smysl pro umění, a pořád marně, ono to furt prosvítá, to tak asi chodí, když něco píšeš srdcem, a dost možná i žiletkou to do tý zdi vyřezáváš. Jo, akorát mi nebylo patnáct, ale devatenáct, to já jenom tak řikám, protože se stydim, že jsem byla v pubertě ještě ve dvaceti. No nic, někteří z ní stejně nevyrostli dodnes.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 16. ledna 2016 v 13:51 | Reagovat

Romantika se Švédy. Tomu už se snad vyrovná jen násilí s muslimem. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.