Leden 2016

Ztrácení času nemusí být ztráta času

25. ledna 2016 v 21:00 JÁ A VĚCI KOLEM
Mám aktuálně všechno, co potřebuju.
Dopracovala jsem to tam, kam jsem chtěla, a možná i výš.
Jedna věc mi asi chybí,
a to, pokud to ještě někdo nepochopil z toho, jak se ve všem plácám,
muž.

Technicky vzato je můj táta velmi dobrý táta.

Že mi chybí mužská figura mi došlo v momentě, kdy jsem objevila, že mi pod dřezem roste plíseň a kytičky. Udělalo se mi nevolno a soused si musel pomyslet, že jsem se zase zbláznila. Když jsem vytahovala ty kytičky s dlouhými stonky, na jejichž konci byly chuchvalce plísně, připomělo mi to miss Cassandru, když tenhdy snědla provázek. Ve svý osvícený profesionalitě jsem tenkrát myslela jenom na to, jak moc jí můžou ublížit všechny věci, který sní, a nemyslela jsem moc na to, co a odkud tahám. Tak hrozný jako když snědla psí hovno to stejně nebylo.
Kde jsem to skončila.
Technicky mě táta vždycky zabezpečil. Rozmontoval by celý dřez, vyčistil plíseň, opravil rozvyklaný židle, natloukl na zeď obrázek, opravil nefunkční zásuvku nad sporákem, poslal peníze na účet, vysolil stravenky, půjčil auto, odvezl, zavezl, převezl…
Ač jsem nesmírně samostnatná, možná některý věci nedělám právě proto, aby mi v mym světě zbylo místo, do kterého je třeba zasadit muže. Abych potřebovala potřebovat muže. Abych potřebovala potřebovat tátu, protože kdybych ho nepotřebovala technicky, tak ho nepotřebuju vůbec. Respektive jo, potřebuju, potřebuju ho emočně, ale to už je dávno vzdaný.

Krom toho mě nic nebaví.
Všechny svoje povinnosti dávám na 100%, ale to nevypovídá o ničem, protože všechno jsem dávala na 100 i během největších hoven v mym životě. Celkově těžký období se mi kumulovaly kolem maturity a později státnic. Dalo by se to dokonce vytáhnout někde z hlubin tohodle blogu. Obojí jsem dala s vyznamenánim, a taky to byly dvě období, kdy jsem byla nejhubenější a nejvysportovanější. Ve sračkách, ale děsně efektivní.
Studuju, a cvičim 5 krát týdně.
Někdy 6 krát.
Krom toho mě nic jinýho moc nezajímá. A nedá se říct, že by mě zajímala škola a jóga, prostě to znamená fyzicky se dopravit na určité místo a splnit si tam svojí povinnost. Doma necvičim a knížku aštangy jsem neotevřela už měsíce.

Vlastně mě baví Netflix. Elin mi založila účet i přes moje protesty, že nebudu zadarmo využívat něco, co ona platí. Taky jsem si vždycky hodně stála za tim, že na televizi nečumim a že přiblblý seriály jsou ztráta času. Fronta dokumentů, co se mi můžou hodit do školy, se posunula za frontu seriálů.

Snažim se pracovat na myšlence, že relax je užitečný. Že potřebuju relaxovat, a to i pro to, abych mohla být efektivnější v momentech, kdy je efektivita na místě.

Občas na sebe koukám jako na simíka a snažím se odhadnout, kdy je můj ukazatel zábavy na nule. V takovou chvíli vám taky simík nebude studovat, dokud ho alespoň na půl hodiny neposadíte před bednu.

Nevim, co je to se mnou a s potřebou strávit každou minutu svýho života efektivně. Dělat pořád něco, co by mohlo být jednou k něčemu užitečný.

Planeta Melancholie

22. ledna 2016 v 0:09 JÁ A VĚCI KOLEM
Poslední terapie pro mě byla docela intenzivní a je mi od té doby smutno.
Předtím mi bylo oukej a občas zoufale, teď je mi prostě smutno.
Jako by mě dostihlo, že celá základna mojí pohody byl jen jeden velkej obranej mechanismus. Zní to klišovitě. Jakože "ááách, tak mě terapeutka nahnala do kouta, až mi najednou muselo přijít na mysl, že tak jak to je to vlastně vůbec neni."

Připomíná mi to Z., která si po dvou nebo třech sezení převratně uvědomila, že s přítelem, se kterym je tři roky, vůbec být nechce. Přišlo mi to víc jako manipulace od terapeuta. Z popisu od Z. si o chudákovi klukovi utvořil špatnej obrázek, který jí vehementně zrcadlil zpátky, a bum, Z. je osvícená a už si hledá novýho na Badoo. Rozhodla se ona, nebo její terapeut?
Člověk může terapii akceptovat, ale ne bez jistý míry kritickýho myšlení.
I terapeuti jsou jenom lidi, pokud vím.

Kterej z těchlech bludů byl skutečnej blud? Byl to blud předtim, nebo to je blud teď? ... Záleží na tom, jak si nastavíme vnímání. Pak se dá věřit všemu. To jak vnímáš, takový jseš, a co je uvnitř, to nikdo neví, možná tam ani nic není, možná je to taky jenom představa.

Každopádně mi bylo smutno. Rozhodila mě fronta v Zaře, kde jsem jim chtěla vnutit svůj životopis, rozhodila mě fronta v bance, kterou jsem nevystála, a rozhodila mě bába ve Forexu, kde neberou karty. Rozhodila mě dokonce i jóga, protože jsem si nahrála sérii asán, na kterých teď pracuju, a nerada jsem zjistila, že se při nich cítím profesionálněji, než v nich vypadám. Vždyť mi taky Lina nedávno řekla, když jsem performovala svůj nejlepší backband, že vypadám jako šikmá věž v Pize. Rozhodila mě dokonce i to, že jsem na tom videu hubená. Být hubená mě rozhodí vždycky. Protože když je jeden tlustý, tak může být buďto hubenější, což je fajn, nebo tlusští, což už je stejně jedno. Když je člověk hubený, může být tlustší, což je fail, anebo hubenější, což je fajn do určité meze. Držet se stabilní váhy je jako držet se stébla trávy, a dokonce se to rýmuje, tak to musí být pravda.

Jak mi bylo smutno, tak mě napadlo, že odjedu. To je můj typickej mechanismus zvládání (doslova). Když mě sere severní polokoule, odjedu na jižní, když se se mnou na jižní rozejde jižan, odjedu na západní, a když zjistím, že se mi na pevnině prostě nedaří, odstěhuju se na loď. Z lodi na severní pól, a kam dál?
Hádám, že se v první řadě musím usadit sama v sobě.

Můžu pokračovat ve výčtu, z čeho je mi smutno, nebo byste radši věděli, z čeho mi je veselo?

"Despair, because I knew that one day I would also be sitting in my own magic cave waiting for death to swallow me. Fear, because I realized this fate cannot be stopped."

Rovnou po zavěšení

19. ledna 2016 v 22:32 JÁ A VĚCI KOLEM
Asi jsem za horšim závěsem, než jsem si myslela.
Před pár dni jsem si pořád vyprávěla, jak jsem v moc velkym balancu, v tak velkym, že bych měla zrušit svoje terapie.
Nebo je jen můj závěs v balancu?
Vyprávím terapeutce o všech těch situacích, co jsem bravurně zvládla, bravurně, s hrdostí, a vztyčenou hlavu, dokonce povídám, jak mi to tak všechno vyhovuje, a jak tak vyprávím, koukám chvíli do zdi, a pak se konečně kouknu na ní, a začnou se mi hrnout slzy do očí.
Jako by byla odraz mě v zrcadle někde za tim závěsem.
Trošku jí zčervenal obličej, obočí se zatáhlo, a kroutí hlavou, pořád kroutí hlavou.
Proč mi to děláte, proč pořád kroutíte hlavou, brečím, vždyť jsem to všechno zvládla, vždyť jsem úplně nejvíc nad věcí.
"Je mi vás líto,"
povídá.
Ty čtyři slova mě téměř odstřelej ze židle na zem.
Nebrečím, to přece nedělám.

Taky je mi mě líto.

Někde za tim závěsem je mi mě líto moc...

Máme právo na sebelítost?
Asi sotva. A tak mě trošku mrzí, že budu pokračovat v psaní o něčem jinym, a 400% z vás si nadále bude myslet, že jsem velká povrchní kráva. Díky, nedíky, nashledanou

Vyprat voňavý polštáře

15. ledna 2016 v 18:00 JÁ A VĚCI KOLEM
S Heli chodíme na jógu především k učiteli mužovi, protože nosí krátký tričko, a vždycky když zvedne ruce a odhalí břicho zcela nevhodné pro striktního jógína, slyším Heli, jak vedle mě vzdechne, maskujíce to hlubokým udžájí dechem, který normálně nepoužívá, protože to neumí, a zcela jistě si ho představuje u nich doma v prádelně, a schválně křiví nohy, aby jí je narovnal. Na mě se směje, voní vonnejma tyčinkama a povídá, že jasně že nevadí, že třicet Švédů a jedna Monika, lekce bude v angličtině, a to každou středu. Pak se mě ptá na jméno a pak mi narovnává ruce, a já mu doporučim, ať si to vyřídí s mym tátou, že za ty lokte nemůžu. No pak se divim, že je třída natřískaná k prasknutí, a když se trochu opozdím s výdechem, dostanu od slečny z přední řady patou do nosu. To radši teda budu chodit k Lině, tam je nás jenom šest. Lina totiž nemá břicho nevhodné jógína, a ke všemu mě příšerně buzeruje, že se flákám a neudělám deset kliků. Vlastně jich neudělám ani pět, a ty tři odflákám na kolenou, a pak už nemůžu. Ke konci se naskládám do jedné z mých impresivních rotací, ona vykřikne "juchů, tohle chci vidět", a natlačí mě do pozice z třetí série aštangy, a to prosím nedělám ani sérii první. Jsem tuze nadšen, jen mi dělá potíž se zase odrotovat a tři dny jsem zralá na kolečkové křeslo.
Když jsem tak psala včera o hranicích, zrovna mě tak napadlo, jak jsem ty hranice překročila, když jsem novýmu Švédovi v hrníčku na umyvadle založila vlastní kartáček. Taky jsem ho instruovala, že až tady bude naposledy, ať si ho nezapomene odnýst, protože je to přece Curaprox importovaný až ze země České. Jsem k tomu docela chladná, ale kdoví, jak mi bude, až ten kartáček jednou zmizí. Vždyť už tehdy, když mi bylo patnáct, jsem byla tak rozumná, že jsem si fixou na zeď vedle postele načmárala "nikdy nevíš, co máš, dokud o to nepřijdeš". Táta se to od tý doby už třikrát pokusil přetřít, asi nemá smysl pro umění, a pořád marně, ono to furt prosvítá, to tak asi chodí, když něco píšeš srdcem, a dost možná i žiletkou to do tý zdi vyřezáváš. Jo, akorát mi nebylo patnáct, ale devatenáct, to já jenom tak řikám, protože se stydim, že jsem byla v pubertě ještě ve dvaceti. No nic, někteří z ní stejně nevyrostli dodnes.

Asi vypadl proud

15. ledna 2016 v 1:30 JÁ A VĚCI KOLEM
Poslední dobou jsem docela hodně dobře schopná se na svoje prožívání dívat tak nějak zvenčí a schématicky. Nevím, jestli je to proces nebo jen období, ale už to není tak, že by na mě padla nějaká přišernost bez vědomí "proč". Teď na mě zkrátka padne situace a v návaznosti na ní opodstatněnej chaos. Och, jako bych právě objevila Ameriku, totiž: něco se mi stane tak jsem z toho rozhozená; a ne: jsem strašně moc rozhozená, tak to se asi něco stalo, ale nevim co.
Týdny jsem si jela v pocitu naprostý vyrovnanosti, spokojenosti, aktuální stav všeho mi vyhovuje, až teda na zmenšující se částku mýho konta, nemám žádný očekávání ani nenaplňovaný tužby, prostě tu jsem, užívám si splněnejch plánů (k povšimnutí, že se vyhýbám sentimentu a slovům jak "sen"), a na nic jinýho stejně nemám čas.
No, abych nemluvila v hádankách, tak kdo to ještě neuhád, tomu poodhalím, že mluvim o tom samym, co vždycky. Takže pokud ne o jídle, tak o chlapech.
Totiž že se mi ozval starej Švéd, a zcela doslovně mi způsobil chaos v systému, a co ráno bylo zřejmý a pokojný, bylo večer zase na hlavu. Hodilo by se připomenout, že jsem do starýho Švéda byla jaksi zamilovaná, a že utnout ho z vlastní iniciativy ze svý každodennosti nebylo jednoduchý. Ač jsem nejdřív vyvěsila z balkónu prapory, stáhla jsem je relativně rychle, když jsem pochopila, že on z toho utnutí asi nepochopil mnoho, a veškerou situaci vyřešil teď - po dvou měsícíc - takto elegantím způsobem. Totiž způsobem tím, že samozřejmě nemusím jezdit k němu, nýbrž že rád přijede ke mně, "do Bagdádu" (to totiž fašista a jeho názor na čtvrť s velkým počtem imigrantů). Moje výtka, že mě sere, že neděláme nic, než že chodíme k němu domů, teda vůbec neuhodila tam, kam měla. Prostě jenom vyměníme postele a dvou měsíční konflikt je vyřešenej, tamtadadá!
Jeden by poslal takovýho fašistu do háje hned.
Jenže já nejsem žádnej jeden, a taky jsem blbá.
Hodně se mi třásly ruce, a hodně jsem musela psát Jul, a hodně jsem musela vypít vína než se můj život zase vrátil do balancu. Zpětně mi to připadá prostě jako malá dvanáctihodinová porucha systémů. Rozhodila jsem se.
Zpátky do balancu, zpátky na přednášku, v průběhu pod lavicí ťukat zprávy novýmu Švédovi, se kterym máme hranice nastavený hodně jasně a uspokojivě z obou stran, na oběd domů a dát si šlofíka, vždycky mě ta hodina a půl ve škole tak vyřídí, to je k nevíře, po šlofíku nastartovat počítač a psát o viktimizaci postižených lidích, jak je to nefér, a jak velký jádro problému je slovo "hate", protože kdyby se to nejmenovalo "hate crime", tak by bylo přece moc jednoduchý pro všechny pochopit, že se hejtem nemyslí nenávist, ale předsudek, a lidi jsou z toho celý zmatený, protože přece neexistuje nikdo, kdo by nenáviděl postižený, tak jakej pak hate crime, nejsmě žádná Sparta, pokud vím, to přece vůbec neexistuje. A co neexistuje to budeme přehlížet, a až zase zabijí Brenta Martina s tou jeho nevinnou, usměvavou tváří, kterej pokaždý když ho srazej k zemi tak se zvedne a třese jim rukama a říká, že jsou jeho dobří kamarádi a že je má moc rád, až se nakonec teda nezvedne vůbec, protože je nahatej a mrtvej, tak to zas všichni budou řikat jejdanánky dalamánky.
Takhle jsem to napsala a očekávám samý jedničky.

Lítám jako ufo

6. ledna 2016 v 13:51 JÁ A VĚCI KOLEM
Snažím se nacpat vánoční strom do kufru a přemýšlím, jak z třiceti kil udělám kil patnáct. Jak o tom tak přemýšlím, je mi trošku pateticky.
Pateticky... ani nevim co to slovo znamená... jen ho ráda používám od doby, co nám šéf vynadal, že máme patetickou energii, a my jsme se na sebe s Tijanou podívaly a odpověděly, že to je proto, že nás život je patetický. To bylo v den, kdy jsme zjistily, že spíme se stejnym klukem, s tim, co byl ženatej a měl doma dvě děti. Ona taky byla zasnoubená, to jenom já jsem v celý tý aféře byla zcela nevinně.
Jak je mi pateticky a za oknem sněží, doufám, že most v Kodani nebude zavřenej, a já nebudu muset spát na nádraží. Nu, mám sebou polštář s fotkou smraďocha i deku, mám sebou dokonce i kondomy, vždyť jsou v Čechách levnější.
To jen abych dodržela pravidlo psát o sexu v každym odstavci.
Proboha, jak strašná jsem.

Do nového roku jsem si dala jediné předsevzetí, a to být víc spontánní, víc dělat a říkat to, co chci, než to, co považuji za vhodné a normální. To se bude týkat i blogu. Průser je v tom, že většinou nevím, co chci, a taky musím odhrnout sto závěsů, sto mechanismů, nacvičenejch skrze nějaký bolesti a další zkušenosti, nahlédnout prostě dovnitř a vidět, co není záclona, ale co je už to pravý. A tak to bude asi dopadat tak, že bude třeba udělat rychlý rozhodnutí, a já se zastavim a řeknu nahlas: "Počkej, já se rozhodla, že budu spontánní, ale teď nevim, co chci, tak si to musim rozmyslet," a pak budu stát půl hodiny a všichni mezi tím odejdou, a jediný dobrý rozhodnutí bude tak jít domů, nabouchat si popcorn a spát. A třeba je to to pravý, co ve skutečnosti dělat chci. Třeba nejsem zvědavá na socializování a na cizí lidi, co se mi tři týdny neozvou, ale někam do diářku si poznamenali datum mojí fyzický znovudostupnosti, a hned šestýho se tak začnou lísat na mejch sociálních sítích, a nevybíravě se zvát ke mně domů.

Pokračuju v balení a snaženim se do kufru k vánočnímu stromu nacpat půlku knihovny, a trošku mě mrzí, že mi to nejde, a to i přestože svému kufru přátelsky přezdívám almara. Asi tu zas budu muset nechat knihy svýmu osudu, a rozčilovat se, jako vždycky, když zas nějaký rodinný příslušník přijde a nacpe mi do knihovny celou trilogii Stmívání, a to rovnou vedle antikvariátního vydání Uražených a Ponížených, a já se vztekám, to přece nejde, to přece vůbec neladí, v životě musí být balanc, a polička na břečky je o dvě poličky výš. Já to říkám pořád, že mě v týhle rodině nikdo neposlouchá.
Jako včera, když jsem byla s rodičema na večeři, a oni se přetahovali o mou pozornost jak malý děti, až jsem to nevydržela, praštila do stolu a povídám: "Ježiši kriste, když už se teda nedokážete bavit společně o jednom tématu, tak aspoň nechte toho druhýho domluvit," načež se začali obviňovat, že ten druhej mluví píčovinách, a moje bejvalá kolegyně Magda to pochopila tak, že máme žízeň, a přišla se zeptat, jestli si dáme ještě pivečko. Já nevim, že jsou ty servírky vždycky tak inflantilní. Oplatila jsem jí falešný úsměv a řekla, že ne, táta se zeptal, kolik jí má nechat dýško. Proboha nic, vždyť je to kráva, támhle za rohem mě pomlouvá, a taky že jo, když mě poprví zmerčila zpoza baru zaplula za kávovar, její kolegyně co byla pořád v dohledu natáhla ucho a zírala mým směrem. Já vám nevim, nikdy jsem nikomu nic neudělala, a přesto je na světě vzrůstající číslo lidí, který mě nemaj rádi, a já nemám ráda je.

Abych se tak vrátila k tomu, že je mi pateticky, i když nevím, co to znamená. Je mi tak, protože jsem ve stresu. Proč jsem ve stresu, nevím, jak tak probírám závěsy snažíce se dostat k jádru problému, pojmenovala jsem jeden závěs "strach z nových situací", a to z hledání práce. Na stresu z nový práce jsou další závěsy, a nejtlustší z nich se jmenuje "strach z nových kolektivů"... Nejradši bych pracovala jako osobní asistent. Postižený lidi sociálně zvládám, totiž. Životopis jsem si napsala takovým extra stylem, že by byli blbý, kdyby mě nezaměstnali. Upřímně řečeno budu radši vydloubávát postiženejm lidem hovínka z konečníku, než nosit talíře s nějakou Magdou, která mě pomlouvá za kávovarem, nebo Tijanou, se kterou se musím dělit o kluka. A udělám pro to - všechno.

Další závěs se jmenuje opouštění. Vždycky jsem cestovala, a řeknu vám to rovnou, ne tak úplně z dobrodružné duše, ale proto, že mi tu bylo nedobře. Nebylo mi dobře ne v Čechách, ale nebylo mi dobře hlavně v hlavě, což mi došlo až teď. Teď je mi dobře v hlavě, a tak je mi dobře ve Švédsku i v Čechách. V Čechách možná i o něco víc, protože sem o žďobec víc patřim, protože tu nemusim řešit nový kolektivy a prachy a tak. Dobrodružná duše už si za ty roky taky přišla na své, takže teď by to bylo zhruba stejné, kdybych bydlela sama v garsonce někde půl hodiny od rodného prdelákova, jen by mi chyběla hloubka a význam, jakože to pro mě má velký význam, jazykového rozvoje a rozvoje všeobecně. Měla jsem se tu poslední tři tejdny fakt dobře.

Půl hodiny přehazování věci z kufru do příručního zavazadla, do koše a zpátky, vyřešen. Když si Móňa chce vzít bedýnky, a když si Móňa chce vzít čtyři šampóny a pixlu nutelly, tak se Móňa nenechá omezovat, a obzvlášt ne nějakejma blbejma aerolinkama. Chvilku bych se hádala, že jsem přes vánoce zhubla tři kila, a tak bych měla mít právo vykompenzovat si svojí váhu váhou kufru, na což mi ale neskočí, protože prý za svý špeky odpovědný nejsme, kdežto za svůj kurf odpovědní jsme. Je mi to celý nefér teda, ale co se dá dělat, až přijedu do Švédska a budu mít stres z novejch kolektivů, nacpu do sebe pixlu nutelly, a až poletim příště, budu vážit dost na to, abych se necítila nespravedlivě, že ostatní si můžou vézt víc váhy, než já. Život musí bejt v balancu, vždyť to řikám pořád.


Kanálama chodit nebudem, děkujem

1. ledna 2016 v 22:40 JÁ A VĚCI KOLEM
Vždycky přijedu po půl roce na tři týdny, spáchám průser, zadanej nezadanej je mi to jedno. A pak jsem ráda, že zas přišel čas odjezdu, a že se nemusim bát, koho potkám na ulici tohodle maloměsta. Vždyť ta jeho má vystudovanou policejní akademii, jezdí na koni a stehna má taky jako kůň, ještě by mě zmlátila, a prát to já se teda neumim.
Chvíli mám výčtiky a měla bych je menší, kdybych byla míň iniciativní. A pak sedim s Vendulkou na horký čokoládě, která mi nechutná, v okně pozoruju odraz hezkýho baristu, a vlastně jsem docela veselá, protože taková jsem. Někdo holt po chlastu mele sračky, někdo zvrací, a někdo líbá klukům krky. A vlastně to byla docela sranda, a píča snad nejsem, vždyť bych se nejspíš chovala jinak, kdybych následkům musela čelit v přítomnym čase a chodit kanálama. Jenže nemusim. A uteklo to jako voda, poslední víkend strávim v kavárně s odrazem hezkýho baristy a s notebookem a viktimologií, uvidím Kate, kterou jsem naposledy viděla v Paihia, budeme si stýskat po Zélandu a pít kafe, a ke dnešku je to asi tak vše, co jsem chtěla říct, tak to jsem ani říkat nemusela, k čemu je to dobrý a proč, proč mám potřebu tyhle věci psát.