Prosinec 2015

Přezout se z koženejch bot do květovanejch papučí

27. prosince 2015 v 14:54 JÁ A VĚCI KOLEM
Chuť hubnout mě stejně opustí v momentě, kdy dostanu hlad.
Ale kdo se může divit mojí chuti, vždyť léto už je úplně na spadnutí a já teď bydlim u pláže.
A kdo se může divit... když přijede prastrejda, ten co mi kdysi ošperkoval život tím "ježišmarja ta je vychrtlá, proč nežere?", a když postupně scházíme ze schodů ho zdravit, dle našich objevujících se nohou povídá: "Hele jde něco hubenýho, to bude Monika," a pak: "Hele tohle bude máma,", zdvořile vynechávajíce zmínku o "něčem tlustym", a přitom je to ségra a já chci brečet, proč nás pořád musí srovnávat a konfrontovat, i když ne úplně přímo. Proč já z toho vždycky vylezu jako klenot rodiny, když bych radši byla ta zametená v koutě. Protože bych se s tim zametením a nevyřčenym poníženim i s nemocí dokázala vyrovnat strokrát líp, protože bych z toho kouta zas dokázala vylízt. Chci si to vyměnit. Fakt chci. A práve proto to asi nejsem já. Protože se vyrovnávám. A proto sem klenot, protože mám malej fragment sociálních schopností, který mi mezi normálníma lidma přijdou nedostačující, ale doma září jak vánoční hvězda, protože se směju, když strejda vyprávní něco, o čem si myslí, že je vtipný, protože aktivně naslouchám, kývu a vydávám zvuky hmhm, jojo, jasný, chápu, týjo, protože musí fungovat zdvořilost a úsměv tam, kde zeje dvougenerační propast, a nemůžu se sebrat a odejít nebo čumět do země, když to co povídá neni dost zajímavý, ani rozumný, ani vtipný.
Lidi se často styděj před cizíma lidma, styděj a jsou zdvořilý, jsou naslouchavý a reaktivní, smějou se a nehádaj se, rozlišné názory si sdělej, ale řeknou "nejsem si jistý", no a když přijdou domů, to je přece prostor k jednání, to je prostor k hulvátství a projekci, a o co víc nepříjemností a nepravd jsi odkejval v průběhu dne, o to víc vlastních pravd si musíš prosadit doma, bez ohledu na to, jestli jsou pravdivý, nebo ne. Chce to mít balanc, vyvážit si svůj sociální život, a to ne na úrovni míst, jakože v práci jsem beránek a doma jsem kretén, ale na úrovni množství, jakože jistý úrovně pokory a vlastního prosazování se v každý interakci, važíce si stejně kolegů, jako lidí doma. Rozhodně-ne-naopak. Rozhodně si nevybíjet sračky doma. Nežít doma bez respektu. V práci s kravatou a doma se slipech, už v kuchyni si rozepíná utlý džíny, a s břichem vyvalenym skrze zip rozjetej až k rozkroku roztahuje hubu od ucha k uchu a leje a leje a leje, vyvaluje na mě v náhodný formě, co jí tak zrovna přijde na mysl, tenze celýho dne, jakože jsem doma potřebuju vyvalit pupek a to co si vopravdu myslim. Těžkej nerespekt k domovu. Domov je bezpečná zóna, ale lidi v ní nejsou skutečný lidi. Jsou to garantovaný lidi. Lidi vlastní krve a vlastního prstenu, co mě teda můžou vidět ve formě, v jaký se vidíme všichni, když se zavřem sami v koupelně, nahatý si pustíme Get Low, a než smočíme první palec ve vaně chvíli vrtíme špekama do rytmu, no nevypadá to hezky, co vám budu povídat.
Člověk si v pražskym metru nese svůj osobní prostor seskládanej do kapesního balení, a když přijde domů, tak ho konečně rozloží, a nafoukne a přeleje skrze osobní prostory všech ostatních. Lejou se mi škvírama pod dveřma do pokoje a tlačej mě na okno, na dveře se přece klepat nemusí.
Neříkám, že domov by neměl být bezpečným a uvolněným prostředím. Říkám hlavně to, že venek by neměl být nebezpečným prostředím, kde by člověk měl být dřeveným panákem. Člověk by měl být sám sebou, ale v míře zdravý zdvořilosti, a to u všech a za všech okolností. Mít respekt k cizím lidem stejnej, jako k rodině a jako k sobě. Rozdíl by neměl být v respektu, ale v lásce...

To byl takový sentimentální romantický závěr.

Na Vánoce jedině s pořádnou otravou

24. prosince 2015 v 23:18 JÁ A VĚCI KOLEM
Vánoce bejvaly fajn, když jsme se ségrou ráno zdobily stromeček a koukaly na pohádky a pak na oběd přišly babička s dědou. Jenže babička s dědou jsou mrtvý. Máma na oběd nevaří, prý stačí, že skrze naše jídelní úchylky musí vařit 3 varianty štědrovečerní večeře. Já jsem si stejně uhnala otravu jídlem, a i když mi od včerejška teplota klesla z 39,3 na nějakých 37,3, stejně nemám chuť k jídlu a nandavám si jen trochu salátu a ukusuju k němu chleba. Pes na mě něšťastně kouká a máma mě upozorňuje, že jsem si vzala jeho talířek.

A pak děda povídá, že kdybych nežrala ty svoje vegetariánský sračky a dala si pořádnej kus prasete, že bych žádnou otravu nedostala. Máma mě brání, jak hezké, že jsem vždycky byla vybíravá, už od miminka, a když mi bylo patnáct, to jsem byla dokonce tak vychrtlá, že jsem vypadala úplně jako anorektička!

Domov je tam, kde se tvůj mobil připojí k wifi automaticky

22. prosince 2015 v 14:25 JÁ A VĚCI KOLEM
Rozhodla jsem se napsat dopis svýmu 40 letýmu já. Nalepim si ho do deníčku a přečtu o svých čtyřicátých narozeninách.
Začíná nějak takhle:

"Upřímně doufám, že nejsi tlustá…"

Na Vánoce potřebujem jen trochu bližního tepla přece

17. prosince 2015 v 14:41 JÁ A VĚCI KOLEM
Za pár hodin už dotlačim svůj prázdnej kufr do Kodaně, prázdnej proto, aby se mi do něj vešly všechny dárečky, co mi Ježíšek přinese do Prahy. Teprve před chvílí jsem vypakovala Švéda, teda spíš se vypakoval sám, protože já jsem vesele a ráda zaspala školu. Když v posteli nejsem jen se svejma studenejma nohama, tak se mi nechce ven. Pokládám mu studený nohy na bedra, div nevystřelí z postele a rovnou skrze dveře. Jsem ráda, že budu pryč tři týdny, odpočinu si od těhle komplikovanejch blonďatejch lidí s obrovskejma stehnama a budu mít čas pomalu trávit všechny nakumulovaný informace. Uřpímně doufám, že je natrávim k nějakym závěrům, ideálně k tomu, že ze sebe přestanu dělat debila teď a hned. Kdyby měl jen člověk víc trpělivosti a teplejší nohy, nemusel se konstantně o někoho nahřejvat, ba nepomohlo mi ani to, že jsem si postel nastěhovala vedle radiátoru a v noci si o něj hřeju zadek.

Severské noci a severské dny co jsou taky noci

13. prosince 2015 v 23:48 JÁ A VĚCI KOLEM
Vynalezla jsem vegetariánský qurrito. Život bez qurrita totiž neni žádný qurrito. Zpožděná menstruace. Otce identifikujeme podle toho, jestli dítě bude zrzoun. Jestli bude plešoun, tak je jasný, že je moje. "Kolik máte vlasů?", "Máte na mysli na hlavě nebo na koberci?". "Jaký tvar má vaše hlava?", "Šiška?"."Jak se teď cítíte?", "Já vám nevím," nadskakuju na židli nahoru a dolu, "vždyť už je to 11 let,". "Já se neptám, jak je to dlouho, já se ptám, jak se cítíte?". Já nevím, jen když holky řikaly, že největší výhoda terapie po skypu je to, že si to doma můžete po sezení prožít, tak mně spíš vyhovuje, že si můžu otevřít víno.
V pátek ráno jsme s Elin jely taxíkem do nejbližšího liquer shopu dokoupit zásoby. Řekla, že autobusem je to 15 minut, a že se na to může vysrat. Taky bych chtěla být takový švédský student. Když se mě minule zeptala, kolik mám příspěvek od státu, po chvíli zamyšlení jsem řekla: ehm nic, načež mě zavřela v koupelně a řekla, že mě nepustí ven, dokud si nevyberu alespoň 3 parfémy. Naštvaně jsem protestovala, že parfém mám, a ona řekla, že ona jich má devatenáct. Večer jsme šli s novym Švédem na Hunger Games. Koupil mi popcorn a usnul. Asi špatnej výběr filmu. Já jsem byla ráda, že můžu celej popcorn sežrat sama. Jinak jsem se nudila, takže mi na outcomech tolik nezáleží a nemělo by záležet. Asi jsem moc dětinská (nebo trapná) a baví mě víc někomu skákat na zádech a říkat tomu masáž, než sedět nad sklenicí vína a vést dospělý rozhovor o Číně.
Sobotu jsem oproti tomu věnovala sestavování výzkumu. Z postele jsem vylezla, jen když jsem si šla koupit čokoládu do večerky na rohu (já nevim, proč furt píšu o jídle? Nebo proč pořád žeru?). Zbytek dne jsem vedla rozhovory s imaginárníma respondentama. Nějaký čas jsem taky strávila samomluvou, tak jsem si aspoň pro jednou zas pokecala s někym rozumnym. Když mě začala bolet hlava a zavařil se mi mozek a počítač a začal se zlostně zasekávat, napsala mi Nikolina, jestli nechci jít na drink. Chvíli jsem se zamyslela nad svým plánem studovat až do půlnoci, ale fakt jenom chvíli. Pak mi bylo zas blbě a přesto jsem se dneska propsala až ke zdárnému cíli, půl hodiny před deadline, a zkonstruovala celej design výzkumu na osm stránek. A bude hůř. Totiž až budu ten výzkum muset provést. Jeden by se toho ani nechtěl dožít.

A Freek is a person that is too weird to be a freak

7. prosince 2015 v 16:51
Víno bylo moc sladký, tak jsem si ho nalila do výstřihu. Človek aby si po těhle srandách vždycky zarezervoval prádelnu dopředu. Jako moje spolužačka, zabookuje si vždycky prádelnu na 4 odpoledne, zamkne to zevnitř a má tam randíčko. Chudák poslední chlapec z toho byl úplně mimo a ona neměla srdce mu říct, že nebyl v tý prádelně první.

A přemýšlíme u toho o Jihoafrické kultuře.


Zataženo, občas pizza

3. prosince 2015 v 20:50 JÁ A VĚCI KOLEM
Vstávám kolem poledne. Natáhnu tepláky a uvážu si podivnej drdol. Elin mě vyzvedává u výtahu, drží si prsa a říká "omg I forgot to take a bra". Sedíme u ní na posteli v těch teplákách, pijeme kafe, bavíme se o chlapech a pracujeme na prezentaci do školy. Po hodine jógy kecám u vchodu pět minut se známejma. Cestou domů nahlížím oknem do oblibený pizzerie a číšník Ital mi vesele mává. Na rohu vrazím do spolužáka ze Švédštiny, pospíchá, prohodíme pár slov a domlouváme se zas někdy na fiku, jak se tady tomu řiká. Později přichází Enrico a stěhujeme mojí starou postel do sklepa. Mám totiž konečně pořádnou stodvacítku. Postavil mi jí novej Švéd. Předchozího Švéda od včerejška nevídám. Jsem pyšná na to, že jsem mu to zvládla vyjasnit narovinu a ne se vymlouvat, že nemám čas až do dne, kdy by to vyšumělo. Postavila jsem se tomu hustě čelem a cestou domů mi taxikář podával kapesníky, když jsem mu fňukala na okno. Nepochopte to obráceně, totiž, jak těžký je říct "nechci už tě vidět", když význam toho leží někde při hranici "chci tě vidět každej den". A když čekám na taxíka tiskne mě k sobě tak moc. Proč to proboha někdo dělá, těsně po tom, co demokraticky rozhodnete, že už se neuvidíte. Demokraticky jeho vinou. Když mě nemáš rád tak mě k sobě sakra netiskni stylem, že máš. Stejně se mi ulevilo. Tíha negativních emocí je pryč. Žádnej vztek, výčitky, nejistota. Nebýt ve vztahu je bezpečný. A být ve volnym vztahu je nemožný. Takže si to, pořád v teplákách a s rozpadlým drdolem, nakráčím do přilehlé express pizzerie, sednu si na postel a zabalím se do deky, jím pizzu a zalívám jí trochou vína a plánuju vánoce s českejma kamarádama.
Tím se snažím říct jen to, že poprví v životě bydlím sama, ale cítím se být nejmíň sama, než kdy předtim, v baráku se 4 lidma nebo s kýmkoliv. Praha je moc velká a anonymní a prdelákov moc ztracenej. Vyhovuje mi velikost tohodle města i studentskej panelák. Jen mě trošku mrzej zmatečný začátky a zmatečnější konce, ale kdo by se z toho dneska posral, dneska, když už známe sílu nahraditelnosti.