Listopad 2015

Zasněžená malomysl

23. listopadu 2015 v 14:15
A články zase končej v koši, protože jsou moc sexistický a osobní, a prostě pořád mám vysoký bariéry, přes který se nemůžu propsat, a často píšu taky zkresleně, protože chci vypadat víc cool, tak mi to trochu kazí, že mě všichni znáte a víte, že nejsem.

Místo smazaných článků jsem se rozhodla napsat báseň, ale numim rýmovat tak to holt bude bez rýmu:

Alternativní nejsem, to přiznávám
kožich na mý kapuce je větší než moje hlava
a svejma bokama bych mohla na poli sklízet kukuřici


Klenoty

19. listopadu 2015 v 1:30
Mívám takhle na noc dost blbou náladu, tak předem varuju, že budu dost nepříjemná.
Nemůžu totiž spát. Ráno jsem se probudila v 10 a začala číst. Během půlhodiny mě školní literatura spolehlivě uspala a spala jsem až do jedný. Bylo mi zatěžko se probudit, zdály se mi dost živý sny. Byla jsem v nich s holkama z projektu. Zavřela jsem se ze studu v kadibudce a museli mě z ní vysekávat sekerou. Pak byla nějaká válka, stříleli civilisty jako by se nechumelilo. Já jsem přežila, protože jsem flirtovala s vojákama.
Z nespavosti, ač sotva to nazývat nespavostí, když spím 13 hodin denně, jsem se dala na švédskou kinematografii. Kronjuvelerna mě dnes rozsekalo zcela výjimečně, ani nevim, jestli je to blbym večerem nebo dobrym filmem. Probrečela jsem závěrečný titulky a dalších deset minut. Proto mám ráda dojáky, člověka to emočně načne a pak má důvod brečet čtvrt hodiny sám nad sebou, bez toho, aby se cítil jako blázen, že bulí jen tak. V dnešních dnech si totiž nedovoluju brečet jen tak. Na to jsem moc hustá, víte. Takže mě v tomto ukradeném emočním koutku napadlo, že by bylo jednodušší smířit se s tím, že ty věci, ve který pořád věřím, prostě nebudou. A že moje hlava na ně stejně není dělaná. A to ne ve smyslu zanevřít na ně napořád, ale prostě přestat čekat a přestat si stěžovat bohu a kdoví komu, že už to trvá moc dlouho. Začala jsem se dokonce modlit v angličtině. Napadlo mě totiž, že bůh stejně bude Američan.

"The first key goes to happiness, the second key goes to joy, the third key goes to love. I now know where the fourth key goes. It's the key to the Heaven's gate."

Nejsem politická

14. listopadu 2015 v 13:31 JÁ A VĚCI KOLEM
Zapláču, když zas nějaký politicky uvědomělý jedinec nasdílí na facebooku "Je suis Paris" nebo si ovlaječkuje profilovku.
Zapláču, když v televizi běží živý zprávy a Švéd vzrušeně zakřičí yeah, bude válka. Podívám se na něj, jak tu tak stojí, se širokými rameny, tetování od obou zápěstí až po napůl odhalenou hruď, ulízlý blonďatý vlasy a malé modré oči. Nachvíli se zamyslím, jak to bylo se Švédskem za Hitlera, ale nemůžu si vzpomenout, tak to nechám bejt. Jen prohlásím, že by se měl převlíknout, protože na jeho tričku stojí War is over. Jde si vzít tričko s Che Guevarou a ze šatníku mumlá něco o upálení někoho a já mu připomenu, že jsem taky tak trochu imigrant. Možná bych se měla scházet s někým milým, hodným a liberálním. No, je mi to vlastně jedno. Já jsem s válkou stejně skončila v den, kdy jsem si chtěla dopisovat s vojákem a byla mi přiřazená 18 letá holka ve službě v Afghánistánu.
V Systembolaget si nacpu do kabelky dvě lahve francouzskýho Savignonu. Musíme přece podporovat francouzský trh, když budou teď zbrojit, že. Trošku se stydím v tom davu politicky uvědomělých jedinců. Já nevim nic. Zakrývám si oči vlasama když v televizi ukazujou krvavý chodila. Nemám na to v hlavě kapacitu. Asi to tak má být. Svět musí být v rovnováze. Každý se zajímá o něco jinýho. Spoustu lidí se zajímá o politickou situaci a já se zajímám o blaho vězňů. Nemám kapacitu číst aktuality ze světa a koukat na zprávy a následně je analyzovat a kriticky o nich přemýšlet. Mně nabývá hora kriminologických článků a fronta dokumentů ke zhlédnutí. Má to tak být, asi, někdo musí zachránit světový mír, někdo něco jinýho a někdo prostě jen sebe.
Protože mimo vězení se zajímám o sebe. Hodně. Trošku se stydím, lidi ve stresu z politický situace, já v hlubokym stresu z toho, jestli jsem v noci chrápala a kolikrát v týdnu musím jít cvičit. Taky, co všechno jsem udělala špatně nebo ne-dost-dobře, a jakej typ smíchu mi nesluší. Mám z toho úzkost reálnou natolik, že polikám lžíci mulungy a doufám, že mi pomůže nemyslet. Asi ne. Snažím se marně využít myšlenek na světové tragédie pro zmírnění tragismu vlastního. Jak jsem blbá a povrchní.
Stojim na nádraží a pozoruju kravaťáka, jehož pes se vysral přímo na perónu a má trochu průjem. Kravaťák seškrabuje hovno do sáčku a pak ho jde vyhodit do správného recyklačního kontejneru. O kus dál sedí arabskej puberťák s cigárem v dršce, v ruce zmuchlá prázdnou krabičku červenejch máček a odhodí jí na zem. Zabořím hlavu do telefonu a čtu článek o tom, jak Indický ctitel polil mladou turistku kyselinou, když ho odmítla. Napadne mě, že některý kultury by se možná neměly mísit. Že to prostě neni přirozený. Zároveň vím, že kdyby tu krabičku odhodil Evropan, naštvu se taky a budu myslet na prasata a ekologii, ale rasovej kontext mi nikdy nepřijde na mysl. Je mi líto, jak je lidská mysl omezená. Já si to alespoň uvědomuju, ale část populace se neuvědoměle oddává svýmu hejtu, berouce za pravdu všechno, co jim mozek instinktivně vyvodí. Tak tu máme bandu debilů, bandu politických myšlenkářů a mě, co se snaží zachránit svůj malej svět.

Když já tak ráda peču

10. listopadu 2015 v 23:22 JÁ A VĚCI KOLEM
Datluju úkol na Švédštinu a zoufale volám Švédovi o pomoc. Dost mě štve, že se mi směje, a vztekle mu to vracím připomínaje džaromira džagra a prasklé kalhoty při józe. Asi o něm budu psát docela často, protože jsem z něj úplně mímo. Nemůžu za to, že rozmnožování je mojí ústřední genetickou nutností. Stejně se na mě valná většina kamarádek nejraději obrací v rozchodu nebo po rozchodu. Jsem jediná široko daleko, která může zcela upřímně vyštěknout, ale prosimtě, podívej se na mě, když ze sebe vysolej tu obvyklou větu, a co když už si nikdy nikoho nenajdu. V závěru to vlastně tak nějak spolknu, protože od doby, co jsem sama něco takovýho prohlásila, uplynulo už nějaké to dvouletí, a pořád tak docela nic, protože všechny náplně mezidobí zrají spíš pro kriminál a centrum pohlavního zdraví, kam budem chodit všichni společně a hádat se, zda bylo dřív vejce nebo slepice. Minulý týden jsem se zase nechala testovat. Jsem pyšná na svojí zodpovědnost a o něco méně pyšná na svojí nezodpovědnost, která mě tam každou chvílu z paranoi žene. Maj tady suprově propracovanej systém, stejně jako na Zélandu, a možná bych měla obětovat svůj život propagování něčeho takovýho v Čechách. Na testování a léčbu není třeba ani koruna, ani zdravotní pojištění. Krom toho je všechno anonymní a když by se jeden styděl, že ho někdo uvidí mezi dveřmi, může si nechat poslat testy na chlamydie až domů v diskrétní obálce. Jak pokroková myšlenka! To já tam chodim osobně ráda. Lidi v čekárně vždycky koukaj poníženě do země a mě baví koukat, jak tiše našlapujou a jak vystřelej ze sedačky jakmile slyší sestřičku volat jejich jméno, tak trochu doufaje, že se ke dveřím dostanou dřív, než vysloví to jméno celé. Já chodim s hlavou hrdě vztyčenou, protože já jsem byla v sexuálních centrech už na třech kontinentech a jsem takový ten oblíbený typ pacienta, kterýmu sestřička nemusí vysvětlovat každou píčovinu, protože všechno znám, všechno vim, všechno už dávno mám.

No, haha, berte mě zde trochu s rezervou. Ale fakt jen trochu.

Chtěla jsem trošku psát o svým těle, protože vzhled hubenost a potažmo zdraví je jeden z mých středobodů, krom toho výše zmiňovaného, stále a pořád. Musim se co nejdřív někde zvážit, už jsem se nevážila, proboha, tři měsíce, jak může jeden existovat bez tušení, kolik jeho existence váží. Neměla jsem přejídání už víc než měsíc. Abstinuju na burákovym másle a toastovym chlebu a i když vážně trpím, vím, že to tak musí být, protože nejsem schopna žít v přítomnosti burákovýho másla bez polévkový lžíce. Myslim, že jsem trochu zhubla, a tak jsem se svým zjevem spokojená. Dost možná jsem ani reálně nezhubla, ale reálný vědomí toho, že mám věci pod kontrolou, a že po dlouhé době zase žiju ve spořádanym životě dovolujícím domácí vaření a strukturovaný aktivity dle vlastní volby, tj. ne pouze posilovna po 11 hodině večer nacpaná filipínskýma bouchačema a debilama s Insanity v mym jógovym sále, dělá svoje. Chodim na jógu 3 až 4 krát týdně. Vypustila jsem všechny svoje ostatní aktivity ze starých strukturovaných let, jakože běh, posilovna a body pump, protože jsem došla k závěru, že je lepší soustředit se na jednu věc a být v ní dobrá, radši než být průměrná ve sto věcech. A možná je spokojenost s tělem jen přechodná věc, protože se moje sebekritika zrovna činí někde jinde, vlasy nevlasy pořád hrajou prim společně s nosem, stres z dvoubradosti trochu ustoupil, asi se to váže k množství tuku ve stravě, a přidali se jisté intimní partie, a to ve značném rozsahu. Trochu mi to kazí místní kamarádky, který jsou do jedný, měla bych říct do dvou, protože mám dvě a to je na asociála mýho kalibru kopa, reklama na podváhu. Tak jako tak bych možná mohla akceptovat fakt, sakra je mi víc než trapné vůbec pokusit se něco takového vyslovit protože sebechválu nemám vůbec ve zvyku, že jsem tělesné stavby relativně drobné, že jsem si koupila kabát velikosti XS a je mi pořád trochu velký. To se ale netýká tuku jako spíš celkové tělesné konstrukce, útlá ramínka, krček jako laňka, žádný svalíky a krátký ruce. No, ne zas tak docela, ale svůj krk mám relativně ráda, přesně od bodu, kde končí hrb, do bodu, kde začíná podbradek, takže juhů, nejsem na sebekritickém dně (sebekritické dno znamená, když na sobě nenajdete jedinou část těla, se kterou jste spokojení). Krom všeho vegetariánsko-veganskýho dobra do sebe láduju množsví (většinou přírodních) doplňků, a moje imunita září, a i když polovina třídny lehne popelem po chřipkové epidemii, já se stále držím jen s drobnou nudlí u nosu. Nedávno jsem začala používat znovu Chlorellu, z tabletek jsem přešla na finančně dostupnější prášek, kterej poctivě dvakrát denně panákuju, a nic odpornějšího jsem asi nikdy nechutnala, chutná to jako takovej ten zelenej rybníček s bažincem, co najdete v každý pravý český vesnici. Krom toho si každý den čistím nos následuje starou jógovou tradici, a taky mám v lednici už přes týden dvě flašky vína, schované pro společenské události, a ještě jsem je neotevřela ve prospěch domácího opilství. Vedu si zkrátka docela fajn a do heřmánkova mám a budu mít daleko.

A jen abych vysvětlila nadpis, když mě pořád trochu iracionálně a selfcentricky baví a zajímá, jak lidi reagujou, a protože jsem si spálila hřbet ruky když jsem pekla, a zůstal mi obří strup ve tvaru mimozemšťana, a když jsem to ukazovala Švědovi, chytnul mě za rukáv a řekl, "tady si taky pekla jo", a já jsem bez váhání vyhrkla: "Když já tak ráda peču!". No, co vám budu říkat, koukal na mě jako na vola, asi že jsem pár plechů napekla i nohama.

Ne že by na tom ještě sešlo, po v průměru tak sedmi letech, ale po špatných zkušenostech minulých nedávám už ze sebe víc, než dává druhá strana, co bych se pořád svěřovala, dělala ze sebe píču a chudáčka, když druhá strana si drží hranice vysoko, a jenom já jsem taková hodná a důvěřivá a intimní, kdo o to dneska stojí, vlastně dost možná chceme jen mladý holky s hladkýma tělama a vysokym sebevědomim. Pečení bude muset pro teď stačit, a když ne, tak to ošperkuju válkou ve Vietnamu.

Mám dneska takovou dobrou náladu, to bude asi tim rozhovorem s kytarou, kterou jsem minule zapomněla zmínit.

Sverige

9. listopadu 2015 v 14:16

dneska bez textu