Laurence Anyways

29. října 2015 v 1:36 |  JÁ A VĚCI KOLEM
"Everyone leaves. It's not a pattern, it's a fact. And now I'm making it happen. You know, I get scared that people will leave and then I end up making them leave."

Vystresovaně jsem sedla za volant a tiše přiznala, že jsem tak trošku kecala, když jsem říkala, že mám na řízení talent, na což jsem navázala otázkou, co je plyn a co brzda. Švédovi trochu ztuhli rysy, pevně se přivázal a chytnul opěradel, ale gentelmansky prohlásil jen to, že je jedno, jestli to trochu odřu, vždyť je to starý auto.

Je to už pár let, teda asi tak rok a půl, co mi někdo projevoval veřejnou náklonost. Za tuhle éru pozorování vztahů zvenčí a braní věcí oklikou jsem přestala vidět smysl a šťastný konce, přestala jsem vidět smysl a radost veřejnýho cumlání, přestala jsem vidět vzájemnej zájem a naučila jsem se, nebo lépe řečeno byla jsem naučená - a to tvrdě -- vzít a zanechat radši než přijmout a zachovat. Krátký vztahy jsou bezpečný.

Je to jen věc zvyku, hádám, a když číšník řekne "din flickvän", dělá mi to příjemně v břiše. Všichni chceme někomu patřit, asi. Zmírňuje to zodpovědnost sám zas sebe. Jako Leopold a Loeb, co si tu svojí odpornou vraždu naplánovali tak, že kluka uškrtí provazem, za jehož konce budou střídavě tahat, aby nesli vinu stejnou měrou. Jak velkosrdečné. Chci říct, neočekávám nic. A možná je to škoda, protože kdybych byla pozitivní a něco očekávala, chovala bych se teď jinak. A možná bych svým jiným chováním vygenerovala jinou zpětnou vazbu. Neberu to zas až tak věděcky, jen o tom teď tak píšu. Prostě se držím zpátky a vyhýbám se všem pozváním domů, ačkoliv nejsem zdaleka tak svatá jako zmatená, a pokud jsem na něco přišla tak na to, že pokud se s někým "fyzicky" sblížím dřív, než personálně, tak mi to dělá velký kixy v hlavě a zbytek má tendenci se sesypat jako domeček z karet.

A krom toho nevím, jak už jsem kolikrát psala, jestli jsem schopná někoho trvale akceptovat ve svým životě. Příliš jsem si zvykla na to, být sama, a to nejen co se vztahů týče. Sama bez rodiny, bez dlouhodobých přátel.. je to vlastně docela hnusný a vykořeněný.. "vždycky potkáš lidi", říkám často. Vždycky. Jenže z dlouhodobýho hlediska… čerstvý známosti sotva nahradí hloubku a patetickej význam slov "domov" a "rodina". Říkáte si, že by se mi začalo stýskat? Ha, ani ne, vždyť jaký kvality kdy co dosahovalo.

Když je člověk sám, a to už jsem taky psala, nemusí se nikomu zodpovídat ze svejch nedostatků a neúspěchů. Jsem večer sama doma a nemám dobrej den. Přeložte si to, jak chcete. Mohla bych do sebe nasypat mulungu, jenže jsem přece sama doma, tak proč. Sama před sebou, no co, jaký je rozdíl mezi tím sedět tu veselá nebo sedět tu neveselá, i kdybych se tu měla koupat ve vlastních hovnech a pozorovat rostoucí horu nemytýho nádobí, dokud nás nikdo nevidí, tak je to fajn. Bejvala jsem na tom hůř a asi se to váže k sebeúctě. Před lety, pokud jsem byla sama doma a neměla v plánu nic, než zůstat doma, bych si ani neučesala vlasy, nevyčistila zuby, nevysprchovala se, dokonce se ani nepřevlíkla z pyžama. Všechno od oholenejch nohou po akceptovatelnej účes byl jen teárt pro společnost. V tom minimu lásky a úcty k sobě je odraz Moniky s mastnou kšticí mnohem blíž ke skutečnýmu názoru na sebe, než odraz krásné a upravené Moniky. A všichni si rádi potvrzujeme vlastní názory, ne snad. "Konečně, když se podívám do zrcadla, vidím ženu, kterou jsem si vždycky vidět přál," prohlásil Laurence Anyways těsně poté, co ho přeoperovali na ženu. Vlastně mám velký pochopení pro transexuály. Je to asi podobnej pocit, jako cítit se jako zrůda a při pohledu do zrcadla vidět hezkou holku. Život musí bejt v rovnováze, že ano, a stejně jako pro transexuála, obálka se dá změnit snadněji, než hluboký přesvědčení.

A na to se dá snadno navázat tím, že vidím-li se jako tlustou neschopnou krávu, pravděpodobně skončím u přejídání a neschopnosti, protože taková přece jsem, tak co naplat, zase jsem měla pravdu, když už nic jinýho. To jen tak pro ilustraci, jsem daleko předaleko za mastnou Monikou, však dneska si doma už i leštim příbory, starej zvyk servírky.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 29. října 2015 v 11:03 | Reagovat

Hlavně nemít mastné srdíčko. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.