Říjen 2015

Laurence Anyways

29. října 2015 v 1:36 JÁ A VĚCI KOLEM
"Everyone leaves. It's not a pattern, it's a fact. And now I'm making it happen. You know, I get scared that people will leave and then I end up making them leave."

Vystresovaně jsem sedla za volant a tiše přiznala, že jsem tak trošku kecala, když jsem říkala, že mám na řízení talent, na což jsem navázala otázkou, co je plyn a co brzda. Švédovi trochu ztuhli rysy, pevně se přivázal a chytnul opěradel, ale gentelmansky prohlásil jen to, že je jedno, jestli to trochu odřu, vždyť je to starý auto.

Je to už pár let, teda asi tak rok a půl, co mi někdo projevoval veřejnou náklonost. Za tuhle éru pozorování vztahů zvenčí a braní věcí oklikou jsem přestala vidět smysl a šťastný konce, přestala jsem vidět smysl a radost veřejnýho cumlání, přestala jsem vidět vzájemnej zájem a naučila jsem se, nebo lépe řečeno byla jsem naučená - a to tvrdě -- vzít a zanechat radši než přijmout a zachovat. Krátký vztahy jsou bezpečný.

Je to jen věc zvyku, hádám, a když číšník řekne "din flickvän", dělá mi to příjemně v břiše. Všichni chceme někomu patřit, asi. Zmírňuje to zodpovědnost sám zas sebe. Jako Leopold a Loeb, co si tu svojí odpornou vraždu naplánovali tak, že kluka uškrtí provazem, za jehož konce budou střídavě tahat, aby nesli vinu stejnou měrou. Jak velkosrdečné. Chci říct, neočekávám nic. A možná je to škoda, protože kdybych byla pozitivní a něco očekávala, chovala bych se teď jinak. A možná bych svým jiným chováním vygenerovala jinou zpětnou vazbu. Neberu to zas až tak věděcky, jen o tom teď tak píšu. Prostě se držím zpátky a vyhýbám se všem pozváním domů, ačkoliv nejsem zdaleka tak svatá jako zmatená, a pokud jsem na něco přišla tak na to, že pokud se s někým "fyzicky" sblížím dřív, než personálně, tak mi to dělá velký kixy v hlavě a zbytek má tendenci se sesypat jako domeček z karet.

A krom toho nevím, jak už jsem kolikrát psala, jestli jsem schopná někoho trvale akceptovat ve svým životě. Příliš jsem si zvykla na to, být sama, a to nejen co se vztahů týče. Sama bez rodiny, bez dlouhodobých přátel.. je to vlastně docela hnusný a vykořeněný.. "vždycky potkáš lidi", říkám často. Vždycky. Jenže z dlouhodobýho hlediska… čerstvý známosti sotva nahradí hloubku a patetickej význam slov "domov" a "rodina". Říkáte si, že by se mi začalo stýskat? Ha, ani ne, vždyť jaký kvality kdy co dosahovalo.

Když je člověk sám, a to už jsem taky psala, nemusí se nikomu zodpovídat ze svejch nedostatků a neúspěchů. Jsem večer sama doma a nemám dobrej den. Přeložte si to, jak chcete. Mohla bych do sebe nasypat mulungu, jenže jsem přece sama doma, tak proč. Sama před sebou, no co, jaký je rozdíl mezi tím sedět tu veselá nebo sedět tu neveselá, i kdybych se tu měla koupat ve vlastních hovnech a pozorovat rostoucí horu nemytýho nádobí, dokud nás nikdo nevidí, tak je to fajn. Bejvala jsem na tom hůř a asi se to váže k sebeúctě. Před lety, pokud jsem byla sama doma a neměla v plánu nic, než zůstat doma, bych si ani neučesala vlasy, nevyčistila zuby, nevysprchovala se, dokonce se ani nepřevlíkla z pyžama. Všechno od oholenejch nohou po akceptovatelnej účes byl jen teárt pro společnost. V tom minimu lásky a úcty k sobě je odraz Moniky s mastnou kšticí mnohem blíž ke skutečnýmu názoru na sebe, než odraz krásné a upravené Moniky. A všichni si rádi potvrzujeme vlastní názory, ne snad. "Konečně, když se podívám do zrcadla, vidím ženu, kterou jsem si vždycky vidět přál," prohlásil Laurence Anyways těsně poté, co ho přeoperovali na ženu. Vlastně mám velký pochopení pro transexuály. Je to asi podobnej pocit, jako cítit se jako zrůda a při pohledu do zrcadla vidět hezkou holku. Život musí bejt v rovnováze, že ano, a stejně jako pro transexuála, obálka se dá změnit snadněji, než hluboký přesvědčení.

A na to se dá snadno navázat tím, že vidím-li se jako tlustou neschopnou krávu, pravděpodobně skončím u přejídání a neschopnosti, protože taková přece jsem, tak co naplat, zase jsem měla pravdu, když už nic jinýho. To jen tak pro ilustraci, jsem daleko předaleko za mastnou Monikou, však dneska si doma už i leštim příbory, starej zvyk servírky.

Zachráněné narozeniny

19. října 2015 v 2:17 JÁ A VĚCI KOLEM
Nevím, proč jsem za svou osmiletou kariéru nikdy nebyla v blogu dne?

Posledně jsem v obchodě koukala na misku a hrnek a snila o ranní kávě a cereáliích. Ale ne, v aktuální situaci (tj. v situaci, kdy jsem za zimní výbavu utratila, držte se prosím, skoro 10000, jsem přecejenom na severnim pólu že) si budu muset vystačit s miskama za pět švédskejch z Ikey. V sobotu mě Nikolina nalákala k sobě do bytu a vrazila obří balík, happy birthday kámo, a já se skoro rozbrečela, protože já přece nemám kamarádky. A dostala jsem misku a hrnek. Nikolina též zachránila oslavu mých narozenin. Spolužák, co měl slavit ve stejný den, se ožral už v pátek a koupal se nahej v moři a tudíž v sobotu nemohl chodit. Celá situace mě vlastně v závěru nasrala, protože Polák se vožral s nim a nepřišel na schůzku naší prezentační skupiny, a ke všemu to ošperkoval blbou výmluvou, totiž že je nachlazený. Z pětičlený skupiny 1 nepřišel vůbec a 2 přišli pozdě, vzala jsem tedy celý projekt do svých rukou a naplánovala schéma a vyčlenila 5 úkolů. Hned, co jsem podala návrh, ten, co přišel pozdě, vztáhl ruku po nejjednodušim úkolu, což byla jediná iniciativa, kterou za celou schůzku projevil. Oukej, jsem tu pro to získat nějakou znalost a organizační a týmovou zkušenost takže oukej, dělej si, co chceš. Po 4 hodinách sezení v knihovně jsem přišla domů dost vyčerpaná, napsala Nikolině, že na mou oslavu jsme zbyli 3, přičemž osoba třetí je Egypťan (nic proti Egypťanům ovšem), a měla velkej pocit zadostiučení: já jsem to věděla, já jsem to věděla že nemám nikdy nic organizovat a radši se na všechno vysrat rovnou. Nikolina, nevím jestli z lítosti ke mně, nebo ze skutečnýho nadšení, všechno báječně přeplánovala a nakonec mě docela nakazila, takže jsem si s chutí namalovala svoje linky a načervenila pusu, a vyrazila ven. V hipster klubu, co smrděl jak týden nošený ponožky, jsme pak pár hodin tančili na směsku hip-hop techno hudby, která celkem seděla mýmu tanečnímu nestylu, ježto jsem schopná tančit i do rytmu kapající vody spíš, než do rytmu vícero melodičtější hudby. Nakonec to byla docela nuda a mě byla jasný, že jsem venku hlavně kvůli tomu, abych dostála tomu, že "musím" oslavit svoje narozeniny, abych tak nějak odkývala všechny ty zprávy "a pořádně to oslav" a abych, až se mě někdo zeptá, tak jak jsi slavila, nemusela vypadat asociálně a říct, že jsem seděla sama doma a hrála simíky. Zkrátka a dobře, abych dostála svojí sociální povinnosti. Tak.
V aktuální den mých narozenin jsem pak byla pozvána na večeři, pila jsem italské víno a po druhé skleničce jsem italskému číšníkovi začala předvdět svou, značně omezenou, znalost italištiny, a Švédovi jsem vykládala o tom, že jsem skvělej řidič, však to o mě řekl i můj pětiletej synovec, a jediná škarpa kterou jsem v životě nabrala nebyla mojí vinou. Tak říkal že super, že pojedem na výlet, a že budu řídit, protože jemu sebrali na rok řidičák. Tak mi zaskočilo sousto mojí vegetariánsky pizzy a už mi bylo blbý říct, že vlastně řídim tak trochu jako prase, někdy taky v protisměru, ale jsem hrozně ráda, že pojedu na malej road trip a budeme rybařit v moři. Konec konců, nemám se tak zle, že. Někdy.

Styky

12. října 2015 v 22:59 JÁ A VĚCI KOLEM
A toho dne jsem si napsala do deníčku (jakkoliv svůj hlubokomyslný deníček vedu o hlubokých myšlenkách a ne o klucích, žeano), jak je vlastně hodně fajn stýkat se s timhle nesmírně vzdělanym klukem, co mě bere do fajnovejch restaurací a nalejvá drahý víno, a že tak by to mělo v mym životě bejt spíš, než chodit s potetovanejma frajerama do baru, nebo jinam, jak to tak bývá.
Veselá historka ze života: jak sexy mohlo být jít s boyfriendem na pláž, nechat se odložit na písku a pozorovat ho, jak surfuje, jenže né, já jem si u toho spálila břicho a jizvy do zářivě červené barvy, když jsem vlezla do vody tak mě vlna odnesla třicet metrů daleko protože jsem hovno plavec, a v závěru jsem se nechala odnést k autu na zádech, protože mě pálily chodidla. Dodnes se divím, že se na mě vysral.
A jak jsem se tak moc snažila vykřesat nějakou přitažlivost k němu, marně, v průběhu toho jsem potkala tohodle prototypa, co tetování nemá snad jen na obličeji, proseděla jsem s nim čtyři hodiny v baru, a když mi ujel autobus, sedla jsem si k němu na kolo a jezdili jsme slalom nočním Malmem.
A ráno jsem se probudila s úsměvem, a jak se tak pomalu probouzelo moje (malý) ego, bylo zajímavý sledovat, jak se před mym úsměvem s každou přibývající vzpomínkou a argumentem zatahuje závěs mojí morality, a než jsem se vůbec stihla zvednout z postele, zbyla už jen ozvěna všeho, co jsem řekla nedostatečně trefně nebo vtipně nebo úplně mimo mísu a jak jsem propadla neovladatelnýmu záchvatu smíchu až jsem z toho, bože můj, chrochtla, jak se mi v puse zaseklo pár vlasů v momentě, kdy jsem mu chtěla dát pusu, jak blbě jsem asi vypadala na nosiči a jak se mu muselo blbě šlapat s mojí váhou, a jak, kdo mi ráno napsal, byl ten druhej.
A tak z tý vysmátý holky včerejšího večera zbyla tichá ňouma, co jela do školy a nevěděla, o čem si povídat se svým spolucestujícím spolužákem, seděla na přednášce a co chvíli jí napadlo, že sedí moc nahrbeně a měla by se narovnat nebo že ve svý nekončící tenzi neustále pohybuje chodidly, chtěla si vzít žvejkačku, ale styděla se ve ztichlý třídě hrabat v kabelce, koukala závistivě na štíhlou spolužačku a tiše si v hlavě opakovala zásady svýho dietního plánu, stála na zastávce se spolužačkou a měla potíž udržovat oční kontakt a přemýšlela, nakolik je oukej koukat při rozhovoru do země, ze zimy měla červený nos a vlasy co měly být v uhlazenym culíku trčely do stran, a nakonec jela na večerní seminář, a když učitel nepřišel, tak se rozbrečela, jaká to ztráta času, mohla jsem jít místo toho cvičit.
Občas si myslim, že bych svůj život měla darovat někomu jinýmu, protože se ke mně nehodí.