Rozvedení článku minulého v rozsahu a obsahu hodného třetí hodiny ranní

7. září 2015 v 2:38 |  JÁ A VĚCI KOLEM
Tak jo. Začíná mi být trochu nepříjemná a omezující konexe mýho blogu s reálnym světem, protože jsou věci, který nejsou vyslovitelný před nikým. Než ale polykat svý vlastní hnusy nebo si zakládat nový blog, kde bych je ventilovala anonymnímu čtenářstvu, jehož okruh bych si nejdřív musela vytvořit anebo se smířit s tím, že to nikdo nečte, pokusím se z lenosti postavit vám čelem. Jak jinak by se měl jeden smířit s tím, čím skutečně je.


Kupříkladu je pro mě nepředstavitelný veřejně nadnést nebo si vůbec připustit otázku, jestli dělám správný rozhodnutí. Nepřipouštim fail . Popravdě řečeno, kdybych se tady měla naprosto příšerně, žila pod mostem a přivydělávala si prostitucí, garantuju vám, že by se to nikdo z vás nedozvěděl. Je na hovno být neúspěšný, ale je mnohem, mnohem horší, nechat lidi myslet si o vás, že jste neúspěšní. Dle mého názoru dokážu zvládnout cokoliv, dokud si ostatní lidi myslí, že to zvládám. Proto taky dělám hodně věcí raději sama. Pro případ, že by to nevyšlo, nebo že bych neperformovala jako královna.
… pro uklidnění … mám se fakt dobře.
Jen občas šílim. Veškerý stresy a úzkosti prožitý v reálnym čase se mi v současnosti promítají do obviňování mých životních voleb. Když není dobře, řeknu si, že jsem kráva, protože kdybych nebyla na daném místě/v dané profesi, ta věc, která je špatně, by neexistovala. Každý problém je výsledkem mojí volby. Což je fakt. Nicméně vypouštím věci v celistvém kontextu a zapomínám, že na jiném místě bych taky měla problémy. Třeba problémy jinýho charakteru, ale pořád problémy. Je důležitý zmínit, že celý tenhle stav nemá se Švédskem pranic společnýho, poněvadž to začalo už dávno před tím. Těžko to datovat, ale řekla bych, že to začalo zhruba v době, kdy jsem dostala možnost dělat cokoliv se mi zachce a nést stoprocentní zodpovědnost za svoje rozhodnutí. Od té doby se to pochopitelně stupňuje, protože mám za sebou víc akcí a rozhodnutí, který může moje věčně sebekritický já zpochybňovat. V poslední době mě dokonce hlavou běhaly takové ty slovně zhmotněné myšlenky, ta asi nejhorší byla: "Všechno se posralo od doby, co jsme se rozešli s K.". Čímž popírám sama sebe a všechno, čím jsem se stala, všechno, co jsem chtěla a čeho jsem dosáhla. Celou svojí podstatu, prakticky, ve prospěch touhy po obyčejnym partnerskym vztahu.
Což je taky jedna z věcí, kterou bych vám nepřipustila, a to je to, jak zoufalá jsem.
Pojďme se ale vrátit k nejistotě ze svých voleb. Protože to není postoj, který mi v hlavě funguje univerzálně, ale je to postoj, který se formuje v závislosti na psychickym rozpoložení. Každej můj stres, bolest, potlačený vztek, stud nebo neúspěch se vždy promítá někde, jen ne tam, kam patří. V minulosti to bylo asi moje tělo, nenávist a boj proti přirozenejm proporcím. V současnosti útočim na svojí schopnost volby. Což nezní tak hezky zhmotněně a hůř se to formuluje.
Abych tak řekla ve chvílích, kdy jsem spokojená, jsem šťastná za to, co dělám, a pyšná na to, co jsem. A pak se dějou iracionální propady. Například v jeden den jsem se cítila opravdu šťastná (a jak už jsem zmiňovala psala jsem o tom i venven, takže mám důkaz, že se to opravdu stalo) a hlavou mi běhalo následující: "Konečně dělám to, co chci. Studuju, co jsem vždycky studovat chtěla, učím se nový jazyk, bydlím sama a jsem mezi lidmi, studenty, který jsou na stejnym levelu jako já. Jsem mezi svými a patřím sem". Jedním škrtem si můžu vyškrtnout mnoho položek ze seznamu životních přání (kterej si skutečně vedu btw). Jenže přichází den následující doprovázený jistou nerovnováhou v reálnym světe, kterou nepovažuju za důležité tady rozebírat, kterou není možné adekvátně rozlousknout. Přichází stres. Úzkost. A v hlavě se mi zhmotňuje následující myšlenka: "Studuju kriminologii... Ve Švedsku… Proboha PROČ?". Zčistajasna mě popadá pocit, že se danému oboru vlastně nikdy nechci věnovat, že na to ani nemám, rozhlížim se kolem sebe a celý Švédsko mi připadá hnusný, chybí mi Praha, která je rozhodně mnohem krásnější, zebou mě nohy a opět mě napadá ten či onen den, kterým se všechno posralo. Večer, když přestanu být fyzicky busy, začnu pociťovat velkej tlak a chaos v hlavě, jsem roztěkaná, neschopná se soustředit, připadá mi, že musím udělat a promyslet tisíc věcí, ale v tom neuspořádanym chaosu je strašně těžký se v nich vyznat a dojít závěru. V těhlech stavech doma obvykle otevírám láhev vína. Dve skleničky mě už od nějakých těch myšlenek spolehlivě odlehčí. Jenže to je hodně špatnej zlozvyk, ve kterym nehodlám pokračovat. A tak sedím, buší mi v hlavě, řekla bych, že mám i trochu poruchu vidění, a nevím, co se sebou ("běž si zaběhat", řekl by klasik, ale ono se to těžko provádí, v jednu ráno. To se mnohem lépe chlastá). A tak jsem se tedy rozhodla a napsala tý ženě, co nabízí terapii po skypu, nesmírně nekonzistentní email s myšlenkama naházenýma jedna přes druhou, poněvadž v tý chvíli jsem nebyla schopná svoje slova jakkoliv uspořádat, ale kdybych čekala, až se uklidním, tak už jí nenapíšu nikdy, neboť druhý den jistě dojdu k závěru, že jsem šťastný švédský student a nic a nikoho nepotřebuju.

Nevím, jestli je to vyloženě terapeutická otázka a cíl, ale vadí mi, že dosahuju dobrých věcí nejen že bez schopnosti je docenit a užít si jich, ale přímo s jejich hlubokym zpochybňovánim a znehodnocovánim. Jak má pak člověk být veselý, když ať dělá, co dělá, vždycky je to špatně. Já i kdybych doletěla na měsíc, tak bych byla nasraná, že jsem neletěla na Venuši.
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | 7. září 2015 v 4:25 | Reagovat

Jsem toho názoru, že terapie slovy třeba po skypu mohou být účinnou pomocí v urovnáváni hodnot. Nebo jak to nazvat. Se schopností je plně docenit. Možná jsi jen moc cílevědomá? Jsou v životě věci, u kterých si můžeš nechat poradit a obecně platí, že než se někde zaseknout roky, lepší jít cestou menší rezistence a ustoupit nějaké své hrdosti nebo nevím čemu, že to zvládneš líp sama.

2 petra petra | 8. září 2015 v 8:06 | Reagovat

Běhání je fajn. Já bych spíš poradila, dej si kundalini meditaci. Je přímo zamýšlená na konec dne. Já nejsem moc meditační člověk, ale po stresujícím dnu v práci mi obvykle hodně pomohla, cítila jsem se pak klinější, uvolněnější a mohla si užít příjemný večer.
S neschopnistí se ocenit je to blbý, ale dá se to natrénovat. A když říkám natrénovat, myslím tím, že to opravdu vyžaduje vůli a vytrvalost, protože je to někdy fakt vopruz. Chválit se za drobnosti, oceňovat maličkosti. Typická rada, každý večer si napiš x věcí, na které jsi pyšná/za které jsi vděčná. A dobrý je se občas i během dne zastavit, uvědomit si, co právě děláš a ocenit se za to.
Jak řekla jedna moudrá žena being perfect is the opposite of self-love. It's not a big deal to love yourself when you feel happy, successful, beautiful... But when you have problems, feel sad... tu poslední větu si nepamatuju, ale bylo to ve smyslu, že se musíš mít ráda i když je všecko na hovno, to je teprve ta pravá láska. ;-) Snahou o dokonalost sebelásky nikdy nedosáhneš. Tak konec rádoby chytrých keců. Líbí se mi tvoje schopnost sebereflexe a někdy až brutální upřímnost vůči sobě. Tak ať je co nejvíc okamžiků šťastných a co nejmíň úkostných. Švádsku zdar :-)

3 banalite banalite | Web | 8. září 2015 v 19:56 | Reagovat

[2]: Díky za inspirující komentář. V návaznosti na to mě napadlo, že jsem schopná milovat postižený děcka bez špetky krásy (v mých měřítkách) a sociálních dovedností a to včetně tak extrémních situací, jako když si rozmažou psí hovno na obličej (true story haha), jsem schopná milovat delikventní kluky jejichž možná jedinou dobrou volbou v životě bylo nevyhnout se nástupu trestu.. Ale sebe, uchazejícně vypadající, relativně inteligentní s kvalitnim povahovym základem.. :-!

4 bludickka bludickka | E-mail | Web | 9. září 2015 v 19:50 | Reagovat

Našla jsem tu docela dost věcí, na kterých bych se s tebou shodla... Nemám ráda, když ostatní vidí, že něco nezvládám, pak je ještě menší šance, že se mi to zvládnout povede. Ale zároveň nesnáším, když si mám před někým hrát na hrdinu, atd., jsem ráda, když můžu dát najevo svoje slabosti.. jenže ve většině případů mi to spíš uškodí.
Ty iracionální propady taky zažívám. A znám je téměř totožně, jak jsi je popsala, vážně to sedí.
Podobně jsem to měla s docházením do krizového centra. Jeden den, kdy mi bylo mizerně jsem se donutila to zařídit. A den, kdy jsem tam měla jít jsem měla chuť se na to vykašlat, protože mě přece nic netrápí a na světě je krásně a o čem tam vlastně jako budu mluvit?
Uzavřela si to perfektně. Jo, znám dny, kdy je špatně úplně všechno. To všechno, co je některý dny zase úplně dobře. Akorát že těch dní, kdy je to špatně, je mnohem víc.
Pročetla jsem tu víc článků, sice jen tak letem světem, ale moc se mi na návštěvě tady u tebe líbí. Cítím se tu doma. Tak snad zase brzy na viděnou :)

5 banalite banalite | Web | 13. září 2015 v 23:57 | Reagovat

[4]: Děkuju za návštěvu, like-minded people by měli držet spolu, cítím se pak být víc v normálu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.