Září 2015

Nemoc co se jmenuje soucit

30. září 2015 v 1:21 JÁ A VĚCI KOLEM
Jak si tak ležim - ve svých kriminologických knihách - a pyšně se nadýmám, ježto jsem práve dokončila první esej svého magisterského studia (nebo že by to bylo tím fazolovým burritem?), připadám si vlastně nesmírně efektivně a s radostí si připomínám, jak jsem na posledním semináři projevila svůj názor - nahlas. Studium je teď středobod mýho vesmíru a v jeho prospěch zametám všechno ostatní do kouta. Návštěvu vojáka jsem zrušila, celkem necitelně, protože si nenechám rozesírat plány a povinnosti tím, že se někdo, kdo mě chce vidět, nachází na stejnym kontinentu. Soustředím se stoprocentně na život teď a tady. Až se usadim, možná to bude jinak a budu mít kapacitu absorbovat i jiný věci, ale proboha, vždyť jsem tu sotva oslavila měsíc.
Jak si tak ležim - ve svých kriminologických knihách - čtu e-mail nejmenované osoby, která mi závidí (jako vždycky i nezáviditelné) a píše: "My měli dvě možnosti. Buďto se vdát nebo se unudit k smrti. Nic mezi tim." a strašně marně přemýšlím, nakolik je to pravda a nakolik ne, a nevěřim tomu, že člověk nemá možnost volby, bez ohledu na politický režim. Hodně by mě zajímali vaše názory na to.
Docela mě to vlastně rozčiluje, protože to posírá všechnu mojí sebepráci (jasně, že názor cizí prostě můžu odpálkovat jakože názor nenázor, ale názor rodičky.. pff.. kdo to zná, ví, jak moc do nás tluče i když může být stokrát za opicema) a tak nějak tvrdí že hej, ti to spadlo do náruče se sametovou revolucí baby. A vlastně je to jedno, protože mě rozčiluje i tvrzení typu "Ty si šikovná holka, tak hezky sis to zařídila, já teda nevim, po kom ty si" a obzvlášť, pokud je zatím dovětek, ba i nevyřčený, stejně ho tam slyšim, "chudák xxx, ta si to všechno vyžrala," tak z toho šílim. Závěr tedy je, že mě univerzálně rozčílí každý tvrzení bez ohledu na jeho obsah, a vlastně dokážu docela i pochopit, že člověk, co se nemá dobře, potřebuje svoje neúspěchy přičíst nepřejícím okolnostem. Kdybychom měli obviňovat sebe, tak si jdem nejspíš kolektivně hodit mašli. Nějak se tomu v psychologii i říká, jen si nemůžu vzpomenout jak. Možná i to, že to chápu, mi vadí ještě víc, protože kdybych nebyla cíťa, tak bych si prostě řekla: seš blbá a nemáš pravdu. A tak mě moje nesmírná zásoba soucitu zatlouká jak kolík do země, jojo, Grahame Greene, Ministerstvo strachu. Bych ze soucitu i zabil, není-liž pravda.
Cvičím jógu každý druhý den a po necelých třech týdnech ulehám do provazů a stojím na hlavě na 16 dechů. V kavárně si objednám ke kávě sójové mléko a pořádnej kus krémovýho dortu, a jak mi šlehačka odpadává od pusy vyprávím o tom, že jsem takovej osmdesátiprocentní vegan, pokud něco takovýho existuje. Po letech eskapád a bojů jsem zkrátka došla k závěru, že dortík a pizza je něco, co mi přináší reálný potěšení, a že si to za žádnou cenu nenechám uzmout, ani za cenu podojený krávy a vyprdlýho vejce. V závěru jsem snědla i sýrovou omáčku (z prášku) ke špagetám s vejcem, i když se mi dělalo trochu mdlo, ale opět to byla situace reálnýho potěšení, když mě rodina, kde hlídám dítě, přizvala k večeři a dokonce mi místo masa udělali vajíčko, a bylo to hrozně fajn, sedět s někym u stolu a jíst, vzhledem k tomu, že aktuálně jím pětrkát denně sama a s kulturou stolování si nijak hlavu nelámu. Kromě hlídání dětí budu hlídat psa. Skoro mi připadá, že bych tý pani měla platit za to, že mi toho psa čas od času půjčí, já se s ním budu moct ňuchňat a venčit nás v parku, co mám přímo pod okny, možná ho vezmu na pláž a budem běhat v písku, ale ne, ona trvá na tom, že za to bude platit ona mně. To je docela fajn, ne.
Asi teď hodně žiju v kontextu tady a teď, hodně zapomínám na kontexty jiný, a je mi to trochu líto, ale snad je to omluvitelný, protože začít sama někde jen tak, od nuly, to je práce na plnej úvazek.


Na autopilota

20. září 2015 v 20:55 JÁ A VĚCI KOLEM
Dneska jsem šla nakupovat. Když jsem vcházela do obchodního centra a zasekla se v točicích dveřích, vzpomněla jsem si na stupruma, který si v Emporii přál osahávat prodavačky parfému (vymoženosti dnešní doby který fakt nesnášim jsou točící dveře, bezkontaktní karty a automaty na limču). Když jsem byla ze dveří vyevakuována, udělala jsem pro něj fotku (jakkoliv jsem se při tom cítila trapně jako japonský turista fotící v Praze Palladium), protože jestli jsem někdy napsala, že pro někoho napíšu článek, tak to byly kecy a fotka bude muset stačit. Následně jsem utratila polovinu svýho nájmu, takže hurá, můžete se těšit, budete mě mít doma o půl měsíce dřív, sice chudou a nedostudovanou, ale zato krásnější, nebo alespoň ne-úpně-nahou, protože kdo ví, kolik krásy je v mých odvážných oděvních kreacích tvořených jednobarevnými svetříky s knoflíky nebo bez a univerzálním barevným sladěním: šedá, černá, béžová, a jo: koupila jsem si novou kabelku, vypadá úplně stejně jako ta stará, akorát je větší.
Asi tak velká jako kecy který jsem nakecala vojákovi z Izraele, že jsem si našla práci, a tak, ehm, víšco, nemám vůbec čas. Vlastně sama nevím, nakolik tahle výmluva byla následkem racionální úvahy, a nakolik výsledkem mýho panickýho stavu, že teď rozhodně nejsem schopná ve svym životě mít druhou osobu, natož pak na celý týden, proboha. Tedy nakolik je to o něm a nakolik o mně a mý sebeizolaci.
Nicméně nejsem na tom docela tak tragicky. Dokonce jsem měla radne (zapalte rachejtle). Měla jsem nutkání zeptat se kolemjdoucích, jestli náhodou nesedim u stolu sama a nepovídám si sama se sebou. Vzhledem k mý fantazii bych se tomu vůbec nedivila, neboť dotyčný vypadal, jako že se ztělesnil z mýho deníku, konkrétně ze stránky, na kterou jsem si napsala seznam indicií charakterizujicích ideálního muže. Problém s mým seznamem je ten, že jsem tam napsala, co si myslím, že by se mi mělo na mužích líbit, a ne to, co se mi skutečně líbí. Vzhledem k mým zkušenostem se to zdá jako docela rozumný tah, ale sama sebe umím oblbnout ještě miň, než ostatní lidi, a tak mě nepřestávají děsit chlapi, kteří mají lepší manikůru, než já. Mimochodem moje manikůra se skládá ze stříhání a občasného okusování nehtů... No každopádně vzal mě na večeři do fajnový restaurace, kde když jsem se podívala na ceny, říkám si, že je to docela ok.. pak jsem si vzpomněla, že to musím vynásobit třemi... Tyvole jedno jídlo za 700 Kč? Platit to já, tak jdu domů na špagety s kečupem.


Mají tu dokonce i ufo



Všichni potřebujem trochu ztupět

14. září 2015 v 0:00 JÁ A VĚCI KOLEM
Jsem tak nespolečenská, až je mi z toho blbě.
Nechci se bavit s nikym, kromě vás, před kterýma si povoluju být divná, protože všichni ostatní ode mě nejspíš očekávájí, že budu zábavná, že budu upovídaná, že se budu usmívat, že budu trošku potrhlá a odvázaná, že si budu na přivítanou dávat pusu na tvář, že při konverzaci budu udržovat oční kontakt a že když budu jíst špenáový quiche, tak že mi špenát neuvízne mezi zubama.

Je mě trošku nejasno z toho pouštět si někoho do života do svých vzniklých a vznikajících stereotypů. Někdo by totiž mohl očekávat, že krom toho, že budu komunikativní a další výše uvedené indicie, taky že vynechám hodinu jógy, že budu smažit na oleji, nebo že s ním budu sdílet matraci. Voják z Izraele, co s náma minulý vánoce jedl kapra, se pozval na návštěvu na celý týden, a mě je z toho podivněji než z faktu, že v prosinci přijede máma, protože mě bude vyrušovat z četby a bude na mě chtít chmatat. Než si ho pustím do bytu, budu si od něj muset nechat ukázat fotky tanků, abych ho vůbec dokázala tolerovat ve svojí osobní zóně. Dneska jsem šla s jedním klukem na kafe a nestihla jsem kvůli tomu přečíst několik článků do školy. A proto tady sedím a přemýšlím, jak moc málo nebo moc o to stojím.

Když začínám mít poruchy vidění bývá to známkou toho, že mi exploduje hlava. Koupila jsem si tedy Mulungu, nějaký vzácný rozemletý kořen z Jižní Ameriky. Přišla jsem na něj natolik netradičním způsobem, že jsem si ho hned nakoupila za šest stovek. Koupila jsem ho v obchodě, do kterého mě dovedl učitel tantrické jógy zapojený do tý příšerný kauzu s odháčkováním z roku 2010, člen hare kršny, a první Čech, kterého jsem tady potkala, a to zcela omylem u kasy obchodu se zdravou výživou. Na internetu jsem s radostí zjistila, že když toho sním dost, můžu se tím i slušně zfetovat, což mě těší, neboť od doby, co jsem si zakázala domácí popíjení, je mi po večerech někdy moc střízlivo.

Pár linek

9. září 2015 v 14:08 JÁ A VĚCI KOLEM
Když tak narážím na otázku "kdy se to všechno posralo", která nemusí nutně znamenat nic špatného, napadá mě pár mezníků a výroků:
  • Když jsem se narodila a táta řekl, že jsem plachťák.
  • Když jsem řekla, že budu archeolog, a nastolila tak rodině vysoká očekávání.
  • Když máma řekla, že jediné co si přeje je, abychom byli samostatné, dovedli se o sebe postarat, nebyli finančně závislé a nedopadli jako ona, bez ohledu na to, že malý dítě potřebuje rodiče jako vzor, ne rodiče jako trosku.
  • Když táta řekl ségře na celou hospodu, že když si objedná ten nakládaný hermelín, bude zachvíli tlustá jako máma.
  • Když jsem přišla domů v 18 letech poprvé opilá a máma brečela a řvala, že jsem chtěla být archeoložka, a teď je ze mě ožralka a ať se podívám na Gábinu. Opakuji: v 18 letech.
  • Když Standa řekl, že bych se měla nažrat.
  • Když máma řekla: "Ostatní holky o sebe pečujou, aby byli hezký, a ty se dobrovolně hyzdíš."
  • A když Pavel řekl: "Přijďte zítra a domluvíme se"...
A jakkoliv bylo "přijďte zítra" nevinné a směšné, můžeme z toho udělat hezkou přelomovu čáru mezi životem před a po, neb v tomto období začal po život, život charakterizovaný dostáváním se z psychických důsledků života před, přetrvávající dodnes.
Tudíž nevím, kdy se to všechno posralo, ale pozitivně vím, kdy se to všechno začalo napravovat.
Už bych se jednoho dne měla přestat babrat v minulosti.
Jenže kdyby člověk neměl minulost, neměl by kontinuitu, a neměl by tak nic. Krom toho výchovu člověk nezapře, ať chce jak chce. Kupříkladu důsledky výroku 3 vidím neuvěřitelně jasně dnes, když tady sedim, daleko od všech, který znám, na židli, kterou jsem si vlastnoručně sešroubovala, v bytě, kterej si sama platim, a když se podívám z okna vidím na obloze velkej balon, ach, to není balón, to je jen moje máma nafukující se pýchou.

Rozvedení článku minulého v rozsahu a obsahu hodného třetí hodiny ranní

7. září 2015 v 2:38 JÁ A VĚCI KOLEM
Tak jo. Začíná mi být trochu nepříjemná a omezující konexe mýho blogu s reálnym světem, protože jsou věci, který nejsou vyslovitelný před nikým. Než ale polykat svý vlastní hnusy nebo si zakládat nový blog, kde bych je ventilovala anonymnímu čtenářstvu, jehož okruh bych si nejdřív musela vytvořit anebo se smířit s tím, že to nikdo nečte, pokusím se z lenosti postavit vám čelem. Jak jinak by se měl jeden smířit s tím, čím skutečně je.

Usazuju se 2

6. září 2015 v 19:39 JÁ A VĚCI KOLEM


Vlastně se mám úplně báječně. Opaluju se na severském slunci, čtu si kriminologický výzkumy, piju kafe s mandlovým mlíkem a u toho vystrkuju svoje ponožky s pandama z balkónu doufaje, že se na ně někdo chytí. Večer před začátkem školy jsem se chtěla zabít a ráno jsem si musela dát intenzivní uvolňovací relaxaci, ale jinak to bylo zcela navzrody mým očekáváním: tudíž dobrý. Mám hodně velký výkyvy nálad a postojů. Jeden den píšu venven, že jsem vlastně šťastná (což je slovo, které se v mém slovníku obvykle vyskytuje jen při čistě teoretických úvahách), a druhý den mě popadne úzkost a v závěru se v XXXLutz rozbrečím, protože tam neprodávají šroubovák, a já jsem kvůli tomu šla pěšky 20 minut v dešti.

Myslím, že mi nedochází, jak hodně velkým prvilegiem je, že jsem byla přijatá mezi pětadvacet lidí na mym oboru. Asi bych se měla stydět, že jsem 50 krát chtěla všechno zrušit a zůstat v mamánkově. Jak říkám: jsem relativně cílevědomá, vím, co chci a vím, jak si to zařídit. Jen pak na cestě musím bojovat se svým druhým já, který se ze všeho snaží vyvlíknout a podhazuje mi pod nohy neskutečný množství smyšlenejch argumentů. Zrovna jsem v jedné ze studií četla zas a znova, že osobnost je v tomhle věku už prakticky stabilní. Tak to jsem v prdeli. Kdo má s tímhle žít.

Nejhorší jsou peníze a já neumim šetřit. Pokud mě vůbec v momentě, kdy vytahuju peněženku připravená utratit horoucí sumu za něco nepotřebnýho, napadne, zda-li by se to dalo provést levněji nebo oželet, pak to já, artista, ve vteřine odpálkuju argumentem, že se v životě nehodlám omezovat něčim tak materiálnim, jako jsou peníze. Vlastně nejsem artista už od puberty. Jen se tim ráda chlácholim a vyhýbám svýmu novýmu, čistě materialistickýmu a nezajímavýmu, sebeobrazu.
Artista.. tyvole... tužku jsem držela po dlouhé době v Ikee, kdy jsem si zapisovala rozměry stolu, a ani jsem nevěděla, jak se taková věc ovládá. Nepíšu nic kromě stručných zpráv ze života alias dneskajsempromluvilaasitakjednuvětu(sřidičemautobusu)taksepotřebujuněkdevykecat. Jedinej rým, který mi občas proskoučí hlavou, je "když ti křeček podá pacičku tok tok střílej" (druhou část v rámci zachování úctyhodné sebeprezentace neuvádim) a jiný formy umění už si ani nevybavuju. Kdyby vás to zajímalo, tak já myslim akorát na peníze, na barvu na obočí a na šroubování židlí. Jo už jsem jí sešroubovala. Bojim se na ní sedět. V dnešní době už ani neumim otočit obrázek - viz. dnešní fotka. Zajímavý, jak (skoro) všichni vyrosteme ze svých mladickým ambicí a projevů ve prospěch žehlení prádla. Společně s kreativním myšlením mě taky opustila naprostá většina mých diagnóz a dneska už se nemůžu nazývat vznešeněji, než "divná", a tak mě napadná, jestli se s hlavou zapláclou starostma o účty za pojištění domácnosti, psaním curriculum vitae a tříděním odpadků nevzdalujeme sami sobě.

To jsem jen chtěla vytvořit nějakej filozofickej závěr, abych si napravila reputaci.