Usazuju se 1

29. srpna 2015 v 21:49 |  JÁ A VĚCI KOLEM
Byl to dlouhý den. V první řadě jsem úspěšně doletěla na sever. Už mám tenhle cestovní proces hodně zažitej a nervy nemívám. Pouze mě lehce znervózňuje představa, jak blbě vypadám, když se soukám do meziměstského rychlíku se svými 40 kily zavazadel, jak mám u toho zpocenej knír a vlasy mě tahaj pod krosnou, jak nerada hodím kufr na palce jednoho pěknýho kluka, protože na nádraží už někdo píská a já mám ve všem tom ohavnym outlooku obavu, že mě ještě skřípnou dveře, a tak se tlačim do vlaku jak pražskej důchodce. Sedadlovou zonu považuju pro svoje zavazadla příliš těsnou, a tak radši jedu na stojáka v prostoru dveří - taky abych stihla včas vyskočit, až na to přijde čas - z čehož už mám taky hrůzu od chvíle, kdy se dveře zavřou, díkybohu beze mě v meziprostoru. Kufr se mi převážil pouze jednou a spadl na palce jinýho hezkýho kluka. S úsměvem mi ho zvedl, protože jsem zrovna byla v procesu soukání se do krosny, což znamená, že mám ruce s popruhy propleteny do vánočky a vesele jimi třesu, až se krosna uvelebí, kam patří. Přesně proto nejsem backpacker. Předchozí let byl oproti tomuhle procházka růžovým sadem. Proto miluju letadla. Přijedeš na letiště taxíkem či jiným povozem, taxikář nebo jiný otrok ti uloží kufry rovnou do vozíčku, vylodíš je u odbavovací přepážky, v destinaci je zase rovnou dáš do vozíčku.. no a pak se s nimi musíš prát až do cíle. Balení bylo taky sranda. Zabalit si na roky je mnohem snažší, než si zabalit na týden. Zabalíte prostě totiž všechno. Pak už jen zbývá rozhodování, s ohledem na místo a na váhu, který věci jste schopní oželet míň, a který víc. Někdy je to situace pekrná. Říkám si: "Tyvole Moniko, nepotřebuješ kabát i bundu, jako správnýmu backpackerovi by ti mělo stačit jedno z toho!", a jinej hlas mi šeptá: "Ale já chci kabátek i bundičku. Mám je ráda."

Poté, co jsem úspěšně dosáhla cíle, mě uvedli do mého bytu. Moje první samostatné bydlení (spolubydlení a vše, co platil táta, nepočítám). Můžu být tedy ráda, že je to v podstatě holobyt, a tak si všechno můžu zařídit podle sebe. Dokonce ani lustr tu není, ba ani díra s kabely, ale prý si jí můžu vyvrtat, což je úplně supér, prostě i ten lustr si můžu navrtat kam chci. Není tu ani záclona, ani žaluzie, ani konzole, kam si pověsit závěs, a tak, poněvadž je byt v prvním patře s okny do parku, kde vysedává tucet studentů a maj na mě výhled jak ve výkladní skříni, obdivuju svůj krásný byt plazící se pod okny na kolenou, protože po tý cestě plný lidí a hezkejch kluků s omlácenejma prstama u nohou prostě-potřebuju-soukromí. Výhodou holobytu je i to, že když se setmí, a tak mi do bytu přirozeně není vidět, protože tu nemám lustr, můžu ho využívat jako baletní sál. To oceňuju obzvlášť od doby, co jsem si uvědomila, že nepotřebuju taneční terapii, protože se umím uvolnit a zmítat svoje tělo do rytmu Bubble Butt i sama doma.Ale neberte to špatně, já jsem tu zcela šťastná, mám skříň a celou kuchyňku, v koupelně mám 2 zrcadla narosti sobě a tak se vidím ze všech světových stran, prostorný balkón, kvůli kterýmu asi začnu zase kouřit, abych ho nějak využila, vrtat nehodlám ani hovno a okna přetřu na černo.
 


Komentáře

1 sushenka sushenka | Web | 30. srpna 2015 v 12:52 | Reagovat

?? :O Kde se ocitáš, ty tajnůstkářko? :))

2 stuprum stuprum | Web | 30. srpna 2015 v 16:54 | Reagovat

A spíš na podlaze jako já? :D Už Ti schází jen hezký vrták, se kterým budeš baletit. :)

3 banalite banalite | 31. srpna 2015 v 12:16 | Reagovat

[2]:  na podlaze a je to super. Vrtak si pujcim, leda bys mi chtel ten lustr navrtat sam

4 stuprum stuprum | Web | 1. září 2015 v 2:51 | Reagovat

Víš jak, nasednu na aeroplán, přefrčím oceán a za pár hodin jsem u tebe. Akorát tam už bych zůstal, bo bych se neměl kam vracet. To nevím, jestli bys vydýchala. Lustr nelustr. :D

5 banalite banalite | Web | 1. září 2015 v 19:41 | Reagovat

[4]: Já už přežila ledajaký spolubydlící od fašistické moravanky, přes muslimku z Indonésie až po sedm postižených dětí. Takže mě nepodceňuj, já vydýchám ledacos 8-O a pokud mi k tomu vrtání budeš vařit...

6 stuprum stuprum | Web | 2. září 2015 v 3:47 | Reagovat

No, tak to je jiná, sedm postižených děcek netrumfnu ani já. :) Staral bych se o monique jako o královnu...(kterou je)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.