Limitovaná edice radosti

9. srpna 2015 v 23:02 |  JÁ A VĚCI KOLEM
Po půl roce s rodinou.
A rodinná neděle dopadne stejně blbě, jako by dopadla před půl rokem. O moc víc ale teď vidim souvislosti v tom, co se děje jednotlivým členům, a jak se jim to podepisuje na duši i na těle. Je mi zle a držím si distanc. Na gauči se mačkám k synovci z druhýho kolene, kterýho jsem si s sebou přivezla na záchranu zdravýho rozumu. Jsem bez energie. Nestíhám vybírat jeho rány malejma pěstičkama a dokonce se mi dělá blbě na horský dráze. Nevim, jestli jsem unavená z nedostatku jídla, z moc cukru, z horka, z žihadla od pitomý vosy nebo z otravnejch stereotypů.
Spasitelsky si opakuju slova svojí ex-psychiatričky: "Nemůžeš jim pomoct", nenech jejich problémy držet tě doma, ale zároveň se jima nenech vyhánět.
A zase si vyčítám, že je nevděčně pomlouvám, a že jim to nikdy neřeknu přímo, protože na to nemám srdce a dostatek financí.
Takže vám chci pozitivně říct, že jsem pozitivní a očekávám dobrý věci. Že už se mi toho špatnýho nadělo spoustu, a že jsem si z toho vzala, co nejvíc jsem mohla. Jsem poučená. Vim, který věci ignorovat, a kterých se chytnout. Vim, co mě udělá šťastnou, ale vim, že šťastná asi nebudu nikdy úplně, protože mám chronicky špatný naladění, tenze, nezdravý myšlenkový pochody a sebevědomí v hajzlu už dávno, což je takovej ten celoživotní syndrom, o kterym jsme se učili v psychologii, a jehož název jsem docela zapomněla. Ale jsem připravená... na štěstí... ve svých limitech..
 


Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 10. srpna 2015 v 0:43 | Reagovat

Hlavně se nenech vkormidlovat do syndromu naučené bezmocnosti. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.