Srpen 2015

Usazuju se 1

29. srpna 2015 v 21:49 JÁ A VĚCI KOLEM
Byl to dlouhý den. V první řadě jsem úspěšně doletěla na sever. Už mám tenhle cestovní proces hodně zažitej a nervy nemívám. Pouze mě lehce znervózňuje představa, jak blbě vypadám, když se soukám do meziměstského rychlíku se svými 40 kily zavazadel, jak mám u toho zpocenej knír a vlasy mě tahaj pod krosnou, jak nerada hodím kufr na palce jednoho pěknýho kluka, protože na nádraží už někdo píská a já mám ve všem tom ohavnym outlooku obavu, že mě ještě skřípnou dveře, a tak se tlačim do vlaku jak pražskej důchodce. Sedadlovou zonu považuju pro svoje zavazadla příliš těsnou, a tak radši jedu na stojáka v prostoru dveří - taky abych stihla včas vyskočit, až na to přijde čas - z čehož už mám taky hrůzu od chvíle, kdy se dveře zavřou, díkybohu beze mě v meziprostoru. Kufr se mi převážil pouze jednou a spadl na palce jinýho hezkýho kluka. S úsměvem mi ho zvedl, protože jsem zrovna byla v procesu soukání se do krosny, což znamená, že mám ruce s popruhy propleteny do vánočky a vesele jimi třesu, až se krosna uvelebí, kam patří. Přesně proto nejsem backpacker. Předchozí let byl oproti tomuhle procházka růžovým sadem. Proto miluju letadla. Přijedeš na letiště taxíkem či jiným povozem, taxikář nebo jiný otrok ti uloží kufry rovnou do vozíčku, vylodíš je u odbavovací přepážky, v destinaci je zase rovnou dáš do vozíčku.. no a pak se s nimi musíš prát až do cíle. Balení bylo taky sranda. Zabalit si na roky je mnohem snažší, než si zabalit na týden. Zabalíte prostě totiž všechno. Pak už jen zbývá rozhodování, s ohledem na místo a na váhu, který věci jste schopní oželet míň, a který víc. Někdy je to situace pekrná. Říkám si: "Tyvole Moniko, nepotřebuješ kabát i bundu, jako správnýmu backpackerovi by ti mělo stačit jedno z toho!", a jinej hlas mi šeptá: "Ale já chci kabátek i bundičku. Mám je ráda."

Poté, co jsem úspěšně dosáhla cíle, mě uvedli do mého bytu. Moje první samostatné bydlení (spolubydlení a vše, co platil táta, nepočítám). Můžu být tedy ráda, že je to v podstatě holobyt, a tak si všechno můžu zařídit podle sebe. Dokonce ani lustr tu není, ba ani díra s kabely, ale prý si jí můžu vyvrtat, což je úplně supér, prostě i ten lustr si můžu navrtat kam chci. Není tu ani záclona, ani žaluzie, ani konzole, kam si pověsit závěs, a tak, poněvadž je byt v prvním patře s okny do parku, kde vysedává tucet studentů a maj na mě výhled jak ve výkladní skříni, obdivuju svůj krásný byt plazící se pod okny na kolenou, protože po tý cestě plný lidí a hezkejch kluků s omlácenejma prstama u nohou prostě-potřebuju-soukromí. Výhodou holobytu je i to, že když se setmí, a tak mi do bytu přirozeně není vidět, protože tu nemám lustr, můžu ho využívat jako baletní sál. To oceňuju obzvlášť od doby, co jsem si uvědomila, že nepotřebuju taneční terapii, protože se umím uvolnit a zmítat svoje tělo do rytmu Bubble Butt i sama doma.Ale neberte to špatně, já jsem tu zcela šťastná, mám skříň a celou kuchyňku, v koupelně mám 2 zrcadla narosti sobě a tak se vidím ze všech světových stran, prostorný balkón, kvůli kterýmu asi začnu zase kouřit, abych ho nějak využila, vrtat nehodlám ani hovno a okna přetřu na černo.

Kupa stížností v jediném odstavci

20. srpna 2015 v 20:39 JÁ A VĚCI KOLEM
Když mi na gynekologii zas jako každý rok řeknou, že cytologie je naprosto v pořádku, zadušeně ze sebe vyrazim: "Vopravdu?". Fakt se tomu divim. Mám trošku paranoiu, ne že ne. Není divu po tom, co jsem v nemocnici zpoza tabulek čokolád, co jsem si nakoupila dole v krámě z dlouhé chvíle, sledovala ženský stojící frontu na operaci děložního čípku. Jeden z operačních pátků. Jsem ráda za to a jsem ráda za svoje deníky, které hrdě považuju za jediný svůj životní poklad. Prvně jsem na půdě nemohla najít svojí tajnou krabici a při představě, že jí někdo vyhodil, se mi dělalo dost mdlo. Našla jsem je, díky bohu. A fakt na svým pubertálnim já oceňuju, že bylo sice hrozně nešťastný, ale umělo to nádherně popsat. Bez deníků bych skoro nevěděla, jak mě ten debil, se kterým se dneska opět scházim, před pěti lety posral. Dvakrát. No co, lidi se mění. On ne, ale to nic nemění na faktu, že lidi se mění. A až zase táta přijde s tvrzením, že mě nikdy neuhodil, předložím mu seznam dat. Nebudu se z toho ale posírat, vždyť lidi se mění, můj táta sice taky ne, ale od doby, co jsem ho přerostla (do šířky anebo duševně), si na mě nedovolí. Abych vám popsala svůj emoční život, který se odehrává někde na pomezí platonicka a iracionality, tak dneska jsem se dojala nad vzpomínkou jednoho kluka z Walesu, se kterým jsem před rokem, skoro dvěma, hrála kulečník ve Whangarei. Vlastně on hrál s někým jiným a já se opile kymácela opřená o roh kulečníkovýho stolu, protože ani určitý počet promilý v krvi mi nedovolí hrát něco, co mi nejde, před někým, kdo se mi líbí. Později jsme spolu měli jet na výlet lodí, a já to z přeorganizovanosti zrušila, pak jsem zrušila ještě jedno setkání a pak už se mi nikdy neozval. Nechápu. Nechápu, jak někdo nemůže chápat, že jsem sice děsně cool a zcestovalá a že mě hrozně bere jezdit na jachtě kolem Aucklandu a chytat ryby a skákat šipky z přídi a hrát kulečník, ale když je tam parta cizých lidí tak to sorry, to nedávám. To je přece normální i u cool lidí mýho kalibru. Nebo ne? Každopádně jsem si dneska na něho vzpomněla s láskou, akorát jsem zapomněla, jak se jmenoval. Takový je ve mně lásky, že nevim, co s ní. A jak píše Aivanhov v mý knize, jejímuž komunistickýmu vzeřzení se ven s kolenem vysmály: Láska je stav vědomí, stojí nad okolnostmi a osobami. Nejsem alternativní. Pokud je na mě něco alternativní tak leda salátový vydání Grahama Greena s listama tak žlutejma, že z nich jdou sotva číst slova vytištěný zhnědlym inkoustem, který ve vlaku tahám ze svojí kabelky za 120 euro, kterou jsem si koupila v Estonsku, protože nejsem městský turista a jediný, co dokázalo mojí prázdnou duši naplnit v nudnym Talinnu, bylo velký nákupní centrum. Alternativní na mě není ani tenhle blog, protože prapůvodně to byl pro-ana blog (proto si taky řikám "be Ana" vole), ani sexistický songy od Rihanny a ani nic jinýho. Nejsem ani backpacker, i když jsem procestovala sama kus Ameriky s batohem na zádech a se třema párama ponožek, který jsem pak stejně z úsporných důvodů vyhodila, protože jsem nosila pořád žabky, a v San Franciscu, když jsem se nadšeně vykláněla přes palubu trajektu, který nás vezl k mé vysněné destinaci, Alcatrazu, jsem z toho pak taky chytla pěknou rýmičku. Vůbec bych neměla studovat kriminologii, mám k těm vězením a vězňům podivně patologickej vztah. Nejsem backpacker, vždycky si radši zaplatim dražší ubytování, protože se bojim, že by mě dali na pokoj s nějakejma hustejma undegroundovejma backpackarema, který by se se mnou mohli chtít bavit. A ani nemůžu být alternativní a hustá, protože koukám na malý děti a vidim tak strašný rozdíly ve výchově a formování osobnosti. Já byla to tichý děcko, které si malovalo stromy a sluníčka a četlo knihy o Egyptě. Nebyla jsem nic jako můj hyperaktivní skoro-synovec, kterej ani nedokáže vymalovat jednu blbou omalovánku, protože nemá čas - zase mě mlátí koloběžkou do hlavy - a jeho děda mladého věku, tudíž můj strýc, kterého jsem viděla před týdnem poprvé v životě, neb se stavil po cestě z protidrogové léčebny, mi neomaleně kouká na nohy v krátkejch šortkách a říká: teda Moniko, ty jsi vyrostla, naposledy když jsem tě viděl, tak jsi byla v kočárku. To mě vážně překvapuje a mrzí, protože v kočárku mi ještě bejvalo fajn, to jsem ještě pila mámy mlíko a nestěžovala si, že je to živočišnej produkt, a že je to moje máma.

I'm not a tiger

18. srpna 2015 v 22:15 JÁ A VĚCI KOLEM
Rozpuštím si baldriánský kapky ve sklence bílýho vína. Už cejtim, jak na mě leze psychická pohoda asi na to jdu špatně. Proklikávám se svýma fotkama na facebooku, abych si připomněla, jak úžasnej život mám. Nebo minimálně, jak úžasně ho prezentuju. Proto si nejspíš pořád píšu blog. Abych vyrovnala tu nerovnováhu.
Aby mi bylo hůř, napsala jsem si seznam toho, co mi vadí:
  • Moje tendence napodobovat ostatní
  • Tendence závidět a nepřát - a pak napodobovat
  • Moje příliš častný používání slov "myslim si" a "asi", protože nemám dost sebevědomí říct, že něco je tak a tak a že tvrdím pravdu a konec
  • Myšlenka "pokud chci kvalitního chlapa, musim kvalitně vypadat" těsně předtím, než utratím 4000 za hadry
  • A to, jak předstírám, že nemám telefon permanentně přilepenej k ruce, a na všechny zprávy odepisuju alespoň s 5 minutovym zpoždenim.
Taky mi vadí, jak si všichni doma myslej, že je to hrozně jednoduchý, odstěhovat se na 2 roky na severní pól, a že mám tudíž kapacitu nasát do sebe ještě všechnu jejich negativní energii, zatímco obvolávám ministerstvo školství, pojišťovny a ubytovací jednotky a Luboš prohlásí "vždyť si stačí koupit letenku a odletět". Slovy ani nemůžu popsat, jak moc se těšim, až ponesu postel na rameni do pátýho patra, o jejím stloukávní ani nemluvim. Asi si radši vystačim s matrací. Nebo s podložkou na jógu. Nicméně nesu si svou otep sám, vždyť mi to máma už před lety vyložila v amatérskym tarotu.
Raději jsem si vytvořila hrozně profesionální tabulku v Excelu, kam jsem si sepsala všechna pro a proti, a znovu jsem si potvrdila, jak iracionální jsem ve snaze vyhnout se všemu, co jsem si vysnila.

Limitovaná edice radosti

9. srpna 2015 v 23:02 JÁ A VĚCI KOLEM
Po půl roce s rodinou.
A rodinná neděle dopadne stejně blbě, jako by dopadla před půl rokem. O moc víc ale teď vidim souvislosti v tom, co se děje jednotlivým členům, a jak se jim to podepisuje na duši i na těle. Je mi zle a držím si distanc. Na gauči se mačkám k synovci z druhýho kolene, kterýho jsem si s sebou přivezla na záchranu zdravýho rozumu. Jsem bez energie. Nestíhám vybírat jeho rány malejma pěstičkama a dokonce se mi dělá blbě na horský dráze. Nevim, jestli jsem unavená z nedostatku jídla, z moc cukru, z horka, z žihadla od pitomý vosy nebo z otravnejch stereotypů.
Spasitelsky si opakuju slova svojí ex-psychiatričky: "Nemůžeš jim pomoct", nenech jejich problémy držet tě doma, ale zároveň se jima nenech vyhánět.
A zase si vyčítám, že je nevděčně pomlouvám, a že jim to nikdy neřeknu přímo, protože na to nemám srdce a dostatek financí.
Takže vám chci pozitivně říct, že jsem pozitivní a očekávám dobrý věci. Že už se mi toho špatnýho nadělo spoustu, a že jsem si z toho vzala, co nejvíc jsem mohla. Jsem poučená. Vim, který věci ignorovat, a kterých se chytnout. Vim, co mě udělá šťastnou, ale vim, že šťastná asi nebudu nikdy úplně, protože mám chronicky špatný naladění, tenze, nezdravý myšlenkový pochody a sebevědomí v hajzlu už dávno, což je takovej ten celoživotní syndrom, o kterym jsme se učili v psychologii, a jehož název jsem docela zapomněla. Ale jsem připravená... na štěstí... ve svých limitech..