Jak se můžu chovat přirozeně, když jsem iracionální

23. července 2015 v 23:54 |  JÁ A VĚCI KOLEM
Hotel manager: Monika's energy is somehow pathetic today.
That's because my life is pathetic you asshole.

Kolega: This is a sign that the world is coming to the end. Monika has started working.

Každá crew party je party s překvapením.
Nikdy nevíš, v čí kajutě se probudíš.

A pěknej kluk mi v posteli vypráví o tom, že jeho dcera je požehnáním od boha.

Jednou napíšu knihu. Bude se jmenovat Sexuální život Moniky xxxové a bude to větší tragédie, než Hamlet.

Porovnávání s ostatníma je možná dobrou cestu k tomu najít, co je průměrná norma, a přestat si vyčítat svoje lidský marnivosti. Já si třeba vyčítám, že jsem narcistická a zlá. Že se hodinu natírám šminkama a pak o někom řeknu, že vypadá jak kůň.
A pak vidim svojí spolubydlící (ta, co vypadá jak kůň), s modrýma očníma stínama až k obočí a mývalýma linkama, modrýma kontaktníma čočkama kterýma se marně snaží přebarvit svoje asijský oči a svítívě růžovou rtěnkou, jak špulí hubu a fotí se svým nejnovějším iPhonem.
V porovnání s ní jsem velmi skromná naturální žena.

Uvědomuju si, jak moc vadný jsou některý moje myšlenkový pochody, moje stereotypy a doprovázený chování. Nevím, jestli je to porucha osobnosti, nebo normální stav nedokonalý lidský mysli, protože kolem sebe vidim lidi, co se taky chovaj blbě a asi taky maj špatný nastevení v hlavě. Rozdíl je v tom, že já svoje myšlenky vidim, sleduju a uvědomuju si, jak absurdní jsou, a to celý mě hrozně limituje v mym životě, protože se snažím koordinovat svoje kixy, ale občas nevím jak, protože jedinej přirozenej nápad, který mám, je očividně nápad kazovej, ale na alternativy nepřicházím. Přemýšlím, jestli se ostatní taky vidí, a myslim si, že ne, protože kdyby se viděli, tak by taky neměli žádný sebevědomí.

Sebekritičnost dotažená k dokonalosti.

Jsem nějvětší poděs na palubě. Rozhodla jsem se, že když mě nechtěj domů pustit dřív, než v září, tak prostě dám výpověď. Rozjela jsem tedy výpovědní proces, koupila jsem si letenku, a pak mi došlo, že jedu domů jakože domů, což nepředstavuje nic pozitivního. Zajímavý, že v mý negativní mysli všechno co mám aktuálně mi vadí, a všechno co nemám nebo jsem měla předtím a sralo mě to celej život, tak to mi chybí. A pak, když toho zase dosáhnu, tak se vyděsim. Zase jsem dosáhla domova. Shit man. Nemám se vlastně na lodi špatně. Mám tu sociální život, ačkoliv limitovanej, ale náhodou jsem si tu vytvořila 3 kamarády, což je zhruba stejnej počet, jako kamarádi který jsem si vytvořila doma za posledních 20 let. Mám tu párty (občas), ačkoliv jsem si slíbila, že už na žádnou další nepůjdu, protože nejdřív se necítím dobře, pak se opiju, způsobím tragédii a druhý den mám morální výčitky. Nicméně je to všechno cesta a vývoj. Za poslední léta jsem dospěla od velký izolace ke svýmu současnýmu (báječnýmu) životu. Za poslední kontrakt jsem dospěla k tomu, že už mi nevadí jíst v jídelně, nevadí mi dokonce sedět sama, a dokonce se sama obleču a sama vyjedu výtahem na deck 9 na crew party. Dotáhla jsem to daleko, jen pak na tom decku 9 mám se sebou a s ostatníma problém. Když si vzpomenu na to, jak jsem byla mimo a trapná před pěti lety, tak s hrdostí můžu říct, že jsem pořád divná, ale že jsem ušla úctyhodnou cestu. Nemůžu chtít všechno hned a najednou, že.
Sebevýchova.
No a taky mi v tu chvíli došlo, že do Švédska jít nemůžu, protože jsem si ušetřila peníze jenom na jednu čtvrtinu svýho studentskýho života. A nepůjdu-li do Švédska, tak zase zkejsnu doma. A doma, bože, vím, jaký to je doma. Večer jsem mluvila s mámou na skypu (což mě dorazilo), a pak jsem zrušila svojí letenku. Poděs.
Druhý den jsem šla na HR, že tam tu svojí výpověď prodiskutuju a zvážím změnu departmentu, protože kdyby cokoliv, tak do restaurace se vrátit nechci, ježto nejsem ani osel ani nosítko, a špinavý talíře mě nikdy nijak nenaplňovali. A tak jsem zjistila, že změnit department nemůžu, že se musím vrátit na druhý kontrakt do svojí pozice, a teprve potom můžu změnit. Jenže kdybych se vrátila do svojí pozice tak mě určitě z mýmo malýho týmu degustační restaurace šoupnou do hlavní restaurace, kde bych umřela.

Takže jsem podepsala výpověď a koupila si znovu letenku.

Za pár hodin na mě dolehla hodně těžká úzkost a výčitky. Jsem blbá kráva. Mohla jsem tu zůstat měsíc do konce svýho kontraktu. Co budu doma jako dělat. Nemám práci, nemám budoucnost, nemám lidi, nemám zájem a nechci bydlet doma. Tady mám práci, pokoj, lidi a ramenatý kluky (jejich manželky nepočítám protože už jsem dávno ztratila morální hodnoty). Z výhledu mojí budoucnosti se mi udělalo zle. Mám pocit, že normální život není pro mě. Že se nemůžu usadit, že se neumim usadit, a že čekat doma na manžela až se vrátí z hospody by mě přivedlo leda k sebevraždě.

Teď jsem asi v klidu a proto to píšu. Protože moje vyšilování je jen strachem z neznáma, který jsem měla když jsem se vracela ze Zélandu i z Ameriky. Strach z neusazenosti, z hledání nový práce a celý kariéry vzhledem k tomu, že ještě pořád nevim, co bych chtěla být, až vyrostu; řešení místa k bydlení, strach ze samoty a tak. Nutnost začít normálně fungovat - proboha, už mám na to taky věk - spíš než běhat z místa na místo a dělat bezvýhledově fajn věci. Možná bych mohla zůstat "on the way" navěky, jenže nevím, jestli by to bylo, protože fakt chci, nebo proto, že se bojim usadit se.. usadit se v místě, v profesi, ve vztahu… protože život dneska je plnej možností a pohyb neomezený, pořád si myslim, že někde jinde mi může být líp.

Jednou zůstanu jedině s chlapem, co se mnou bude chtít projet transsibiřskou magistrálu. Jednou… všechny kluci, ze který jsem se mohla posrat dosud, měli k týhle představě hodně daleko. Asi jsem tak zoufalá, že slevím ze svých požadavků pro každýho, kterej má dostatečně široký ramena, žílatý ruce a kvalitní nikey.

Pozitivní zpráva je, že (píšu tenhle článek hodně rozkouskovaně) v posledních 12 hodinách jsem v klidu, jsem spokojená se svým rozhodnutím a těším se domů. Možná jsem se jen potřebovala adaptovat na novou situaci. Možná by to bylo složitý pro každýho, stěhovat se z místa na místo, vždycky obklopená jinou skupinou lidí, bez závazků a bez jistot, co se bude dít dál.

Takže těšte se, Moňos bude doma už v pondělí.

SHIP LIFE IS THE BEST LIFE
 


Komentáře

1 MB MB | 24. července 2015 v 14:18 | Reagovat

Mozna by ses mohla podivat na cruises po Karibiku-Carnival Cruise a tak, kdybys jeste jednou chtela pracovat na lodi :)

2 Ven Ven | 25. července 2015 v 12:36 | Reagovat

Hurá hurá hurá! Dáme kafe!!!!!

3 banalite banalite | 25. července 2015 v 17:06 | Reagovat

[2]: tj vendo, uz mas povoleno se vdavat. A to kafe pochopitelne taky

4 banalite banalite | 25. července 2015 v 17:11 | Reagovat

[1]:  vzali me na royal caribbean predtim, ale vybrala jsem si tohle. Mas zkusenost z Carnival?

5 sushenka sushenka | Web | 27. července 2015 v 20:09 | Reagovat

Už teď se těším, kam tě vítr zavane příště :)
Já byla zkusit to výběrko k Emirates... jak strašně zoufalý krok to byl, o tom ani nemusím mluvit (nemám žádnou zahraniční zkušenost a moje AJ je velmi kostrbatá... výsledek? nedostala jsem se ani do druhého kola... good bye sebevědomí :) )

Takže veliká závist k tvým zahraničním zkušenostem... a víš co? Jestli jsem z tvých článků správně pochopila, že jsi z Hostivic, potom jsme sousedky :-)

6 banalite banalite | Web | 28. července 2015 v 22:46 | Reagovat

[5]: Nojo, chce to začít odspoda, já taky na Zélandu otírala pokakanej zadek holce z bohatý rodiny, jakkoliv báječně to v jinejch slovech může znít.
Z Hostivic? Ještě máme stejnej věk, tak jestli se známe, to se asi picnu. Jsi starousedlík nebo přistěhovaná?

7 MB MB | 31. července 2015 v 16:54 | Reagovat

[4]: Nemam, mam kamaradku co pracuje na royal Caribbean. A nebo ty emirates co tady uz nekdo zminoval :)

8 sushenka sushenka | Web | 2. srpna 2015 v 8:31 | Reagovat

[6]: je to tak, ale moje panika je jakýkoli risk, víš... jet někam a nevědět je pro mě nepředstavitelné, proto jsem zkusila Emirates, plat téměř jistý a ne nízký, to je to co od zahraničí čekám, což je samozřejmě dost těžké a ne vždy reálné :)
nene, bydlím tu teprve týden :)

9 banalite banalite | Web | 6. srpna 2015 v 12:11 | Reagovat

[8]: Tak to vítej v ráji, snad se ti tu bude líbit :)
Přesně tak, já taky vždycky měla zajištěný bydlení, práci a 100% podporu. Vyjet někam na "blint" je o dost těžší

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.