Červenec 2015

Tady rovně pane řidiči

30. července 2015 v 23:19 JÁ A VĚCI KOLEM
Pondělí
Ztracena ve Finsku. Chodím kolem dokola a snažím se donutit k tomu, abych si to trochu užila. Kdo ví, jestli se do Helsinek ještě někdy podívám. Nohy se mi podlamujou únavou. V noci jen 3 hodiny spánku místo obvyklých pěti. Večeře jsme skončili v 11 a v 6 ráno poslední snídaňová šichta, k tomu přetočit hodinky o hodinu napřed, ježto jsme zase překročili poledník mezi Švédském a Finskem. K tomu se ve 2 ráno neúspěšně snažím zaspávat zvonící telefon. Jeden z barmanů zřejmě usoudil, že můj poslední večer je jedinečnou šancí mě ošustit. Ani ne. Poslední den je hodně náročnej. Nemám ráda loučení. V posledních 2 letech jsem konstatně potkávala a pak zase ztrácela lidi, a je mi trochu líto, že přišel čas hodit přes palubu dalších 399 kolegů. Nicméně víc, než fakt, že už je nikdy neuvidim, mě rozbrečí to, že mě maj rádi. Kolektivně si mě přidávají na facebooku a při obejmutí mi slintají do ucha: "Stay in touch". A pak vidim svýho vrchního Michaela a slzy se mi derou do očí, že ani nejsem schopná zopakovat jeden z našich vtípku, kterými jsme se pošťuchovali 5 měsíců. Vím, že mi bude chybět víc, než všichni mý milenci dohromady.

Pauza - přesouvám se z vlaku na letiště.
Táhnu za sebe třicetikilovej kufr a lidi se mi furt pletou do cesty. Začínám být agresivní a přejíždím jim kolečkama prsty na nohou.
Pauza - doplácím 70 euro za nadváhu.

Můj vztah k Michaelovi je asi trochu patologicky tatínkovský a není to poprví, co jsem si někoho takhle nominovala na svýho novýho tátu.
Občas sedím Michaelovi na klíně a on mě škrábě na zádech. Když je mi smutno on to hned pozná a najde něco, čím mě povzbudit. Když je ve stresu, tak ho škrábu na zádech já, anebo udělám nějakou kravinu, která ho pobaví. Když jsme ve stresu oba tak si děláme srandu z hostů, nebo ze sebe navzájem. Když mě někdo urazí nebo se ke mně chová nefér, Michael se naštve a jde se za mě pohádat. Když nás rozdělili a přiřadili na jiný stations, vyžádal si mě zpátky. Nikdy mě nekritizoval a to jsem udělala tisíc chyb, a protože mě nekritizoval, mohla jsem mu vždycky říct, co nedávám, co nestíhám a co nechápu, a mohli jsme to vždycky vyřešit.
Vztah bez jakýkoliv sexuální energie.

A táta mi za 5 měsíců napsal jeden email.

Na komentáře o tom, jak musím být šťastná, že zase uvidím svojí rodinu, odpovídám univerzálně blbým úsměvem. Ani nesdílím s nikým svojí radost z toho, že aktuálně nikdo není doma, a že mým prvním plánem je zavřít se v baráku a minimálně 3 dni a nepromluvit ani slovo. Trochu mi to kazí interview, který mám už pozítří.

Čtvrtek
Dneska jsem se nudila a tak mě napadlo, že jsem udělala chybu.
Než jsem opustila loď, říkala jsem, že mi chybí moje normální každodennost. Jak se těším, až půjdu do centra, budu trochu nakupovat a pak si koupím kafe nebo smoothie, sednu si na Příkopech na lavičku a budu se slunit.
Realita: Jdu po Václaváku. Začíná se mi dělat úzko, protože kolem je moc lidí. Tu a tam do mě někdo vrazí. Vejdu do obchodu a nedokážu přestat koukat na ostatní lidi a myslet si, jaký jsou hubený lidi hezký. Čumim do každýho zrcadla, kolem kterýho projdu. Protože mám moc myšlenek, začíná se mi zase uzavírat hlava před světem, a když mě osloví prodavačka skoro mě vyděší. Nejsem schopná úsměvu, natož pak konverzace. Beru si pár věcí do kabinky a protože už jsem docela mimo, nemůžu se rozhodnout, co chci, co potřebuju, a co se mi líbí. Víc úzkosti ze soukání se do skinny džínů. Říkám si, že bude lepší, když si dám pauzu a dám si svoje smoothie. Koupím ho skoro za stovku a když se rozhlížím po lavičce, vidím bezdomovce, špínu a mikroby, tak radši piju za cesty a jedu domů…

Taky jsem se těšila, jak půjdu běhat. Jenže jsem zapomněla, že přes mojí běžeckou trasu postavili dálnici. Běžím tedy starou trasou, cestou se stavím za dědou na hřbitově, abych mu pověděla, že je všechno blbý stejně jako předtím a že mi chybí, pak se pokouším klusat po sjezdu z dálnice, což mi zachvíli začne připadat jako blbej nápad, otočím se tedy a klušu do višňovky, kde je hrozně moc slimáků a ty, kterým se nestihnu vyhnout, se mi rozmlaskávaj na mých fajnových najkách. Cestou zpátky přebíhám koleje se zavřenými závorami, ale nevšimnu si, že za mnou stojí auto měšťáků, který na mě vztekle volaj, že to ještě bimbá.
Doběhnu domů, zavřu oči a chybí mi můj druhý zleva běžecký pás.

Najela jsem na příliš mnoho životních cest a ani na jedný jsem nezůstala dýl než půl roku až rok. Možná jsem tomu mohla dát šanci. Možná bych se měla smířit s tím, že to, že se mám na hovno, je stav mojí hlavy, nikoliv stav určitýho místa.

A na včerejším interview určitě prokoukli, že jsem podivín, přestože jsem to snažila zakrýt dvojitou dávkou make-upu a dokonce jsem si podruhé v životě vzala svojí černou skinny sukni do pasu s volánkovým topem, který jsem si koupila před rokem na Time Square. Bylo mi teplo a tak jsem si sundala sako, otočila zápěstí směrem dolu a povídám: Krizové situace zvládám výtečně. Ve volném čase dělám jógu nebo přerovnávám svojí knihovnu z dosavadního řazení podle abecedy k řazení podle žánru. Nemodlím se k bohu, aby se moje loď potopila a moje letadlo spadlo, a když jdu přes koleje nepředstavuju si, jak mě sráží vlak. Nechápu, proč mi Julie říká, ať si někam zajdu. Přijde mi normální a vývojově podmíněné, že mám fóbii z jablek a třešní, a když běžím višňovkou a na zemi jsou pecky, tak to radši vezmu kopřivama. Jsem silná osobnost a břečím jenom tehdy, když se mě někdo zeptá na druhou bradu. Chcete mě?

Jak se můžu chovat přirozeně, když jsem iracionální

23. července 2015 v 23:54 JÁ A VĚCI KOLEM
Hotel manager: Monika's energy is somehow pathetic today.
That's because my life is pathetic you asshole.

Kolega: This is a sign that the world is coming to the end. Monika has started working.

Každá crew party je party s překvapením.
Nikdy nevíš, v čí kajutě se probudíš.

A pěknej kluk mi v posteli vypráví o tom, že jeho dcera je požehnáním od boha.

Jednou napíšu knihu. Bude se jmenovat Sexuální život Moniky xxxové a bude to větší tragédie, než Hamlet.

Porovnávání s ostatníma je možná dobrou cestu k tomu najít, co je průměrná norma, a přestat si vyčítat svoje lidský marnivosti. Já si třeba vyčítám, že jsem narcistická a zlá. Že se hodinu natírám šminkama a pak o někom řeknu, že vypadá jak kůň.
A pak vidim svojí spolubydlící (ta, co vypadá jak kůň), s modrýma očníma stínama až k obočí a mývalýma linkama, modrýma kontaktníma čočkama kterýma se marně snaží přebarvit svoje asijský oči a svítívě růžovou rtěnkou, jak špulí hubu a fotí se svým nejnovějším iPhonem.
V porovnání s ní jsem velmi skromná naturální žena.

Uvědomuju si, jak moc vadný jsou některý moje myšlenkový pochody, moje stereotypy a doprovázený chování. Nevím, jestli je to porucha osobnosti, nebo normální stav nedokonalý lidský mysli, protože kolem sebe vidim lidi, co se taky chovaj blbě a asi taky maj špatný nastevení v hlavě. Rozdíl je v tom, že já svoje myšlenky vidim, sleduju a uvědomuju si, jak absurdní jsou, a to celý mě hrozně limituje v mym životě, protože se snažím koordinovat svoje kixy, ale občas nevím jak, protože jedinej přirozenej nápad, který mám, je očividně nápad kazovej, ale na alternativy nepřicházím. Přemýšlím, jestli se ostatní taky vidí, a myslim si, že ne, protože kdyby se viděli, tak by taky neměli žádný sebevědomí.

Sebekritičnost dotažená k dokonalosti.

Jsem nějvětší poděs na palubě. Rozhodla jsem se, že když mě nechtěj domů pustit dřív, než v září, tak prostě dám výpověď. Rozjela jsem tedy výpovědní proces, koupila jsem si letenku, a pak mi došlo, že jedu domů jakože domů, což nepředstavuje nic pozitivního. Zajímavý, že v mý negativní mysli všechno co mám aktuálně mi vadí, a všechno co nemám nebo jsem měla předtím a sralo mě to celej život, tak to mi chybí. A pak, když toho zase dosáhnu, tak se vyděsim. Zase jsem dosáhla domova. Shit man. Nemám se vlastně na lodi špatně. Mám tu sociální život, ačkoliv limitovanej, ale náhodou jsem si tu vytvořila 3 kamarády, což je zhruba stejnej počet, jako kamarádi který jsem si vytvořila doma za posledních 20 let. Mám tu párty (občas), ačkoliv jsem si slíbila, že už na žádnou další nepůjdu, protože nejdřív se necítím dobře, pak se opiju, způsobím tragédii a druhý den mám morální výčitky. Nicméně je to všechno cesta a vývoj. Za poslední léta jsem dospěla od velký izolace ke svýmu současnýmu (báječnýmu) životu. Za poslední kontrakt jsem dospěla k tomu, že už mi nevadí jíst v jídelně, nevadí mi dokonce sedět sama, a dokonce se sama obleču a sama vyjedu výtahem na deck 9 na crew party. Dotáhla jsem to daleko, jen pak na tom decku 9 mám se sebou a s ostatníma problém. Když si vzpomenu na to, jak jsem byla mimo a trapná před pěti lety, tak s hrdostí můžu říct, že jsem pořád divná, ale že jsem ušla úctyhodnou cestu. Nemůžu chtít všechno hned a najednou, že.
Sebevýchova.
No a taky mi v tu chvíli došlo, že do Švédska jít nemůžu, protože jsem si ušetřila peníze jenom na jednu čtvrtinu svýho studentskýho života. A nepůjdu-li do Švédska, tak zase zkejsnu doma. A doma, bože, vím, jaký to je doma. Večer jsem mluvila s mámou na skypu (což mě dorazilo), a pak jsem zrušila svojí letenku. Poděs.
Druhý den jsem šla na HR, že tam tu svojí výpověď prodiskutuju a zvážím změnu departmentu, protože kdyby cokoliv, tak do restaurace se vrátit nechci, ježto nejsem ani osel ani nosítko, a špinavý talíře mě nikdy nijak nenaplňovali. A tak jsem zjistila, že změnit department nemůžu, že se musím vrátit na druhý kontrakt do svojí pozice, a teprve potom můžu změnit. Jenže kdybych se vrátila do svojí pozice tak mě určitě z mýmo malýho týmu degustační restaurace šoupnou do hlavní restaurace, kde bych umřela.

Takže jsem podepsala výpověď a koupila si znovu letenku.

Za pár hodin na mě dolehla hodně těžká úzkost a výčitky. Jsem blbá kráva. Mohla jsem tu zůstat měsíc do konce svýho kontraktu. Co budu doma jako dělat. Nemám práci, nemám budoucnost, nemám lidi, nemám zájem a nechci bydlet doma. Tady mám práci, pokoj, lidi a ramenatý kluky (jejich manželky nepočítám protože už jsem dávno ztratila morální hodnoty). Z výhledu mojí budoucnosti se mi udělalo zle. Mám pocit, že normální život není pro mě. Že se nemůžu usadit, že se neumim usadit, a že čekat doma na manžela až se vrátí z hospody by mě přivedlo leda k sebevraždě.

Teď jsem asi v klidu a proto to píšu. Protože moje vyšilování je jen strachem z neznáma, který jsem měla když jsem se vracela ze Zélandu i z Ameriky. Strach z neusazenosti, z hledání nový práce a celý kariéry vzhledem k tomu, že ještě pořád nevim, co bych chtěla být, až vyrostu; řešení místa k bydlení, strach ze samoty a tak. Nutnost začít normálně fungovat - proboha, už mám na to taky věk - spíš než běhat z místa na místo a dělat bezvýhledově fajn věci. Možná bych mohla zůstat "on the way" navěky, jenže nevím, jestli by to bylo, protože fakt chci, nebo proto, že se bojim usadit se.. usadit se v místě, v profesi, ve vztahu… protože život dneska je plnej možností a pohyb neomezený, pořád si myslim, že někde jinde mi může být líp.

Jednou zůstanu jedině s chlapem, co se mnou bude chtít projet transsibiřskou magistrálu. Jednou… všechny kluci, ze který jsem se mohla posrat dosud, měli k týhle představě hodně daleko. Asi jsem tak zoufalá, že slevím ze svých požadavků pro každýho, kterej má dostatečně široký ramena, žílatý ruce a kvalitní nikey.

Pozitivní zpráva je, že (píšu tenhle článek hodně rozkouskovaně) v posledních 12 hodinách jsem v klidu, jsem spokojená se svým rozhodnutím a těším se domů. Možná jsem se jen potřebovala adaptovat na novou situaci. Možná by to bylo složitý pro každýho, stěhovat se z místa na místo, vždycky obklopená jinou skupinou lidí, bez závazků a bez jistot, co se bude dít dál.

Takže těšte se, Moňos bude doma už v pondělí.

SHIP LIFE IS THE BEST LIFE

Moničino sebe(zne)hodnocení

10. července 2015 v 16:59
Když se podívám na svůj dosavadní život tak mi to připadá jako bláznivý pobíhání z místa na místo a nekonečný doufání, že jednou uteču sama ze sebe. Když se podívám na svojí budoucnost tak to vidím úplně stejně, chvíli se nakláním k jedněm cílům a chvíli k druhejm, pak nemám cíle žádný a v závěru se mi chce jenom brečet. A už pár let se nejedná o malý bouřky v hlavě bez zásahu do chodu mýho života, ale o dlouhý cesty ze Zélandu do Ameriky a velký změny v životnim stylu a velký otazníky ohledně toho, co ze mě bude, nebo co by ze mě už dávno mělo být. Jsem-neuvěřitelně-zmatená-ve-svojí-hlavě.

Asi nejzřetelnější ztělesnění mojí zmatenosti a sebedestruktivní kritiky je - asi pochopitelně když se tomu říká "ztělesnění" - tělo. A ne ani tak tělo, protože to vypadá už několik let stejně nehledě na to, co žeru a co nežeru, ale obraz těla v mojí hlavě. A to se taky zhoršuje, nebo spíš stává víc zmatečný a rozčepířený, protože dřív jsem měla jasně specifikováno, že na prvnim míste mi vadí břicho a na druhym zadek a stehna. Jednoduché a efektivní, sice na hovno, ale stabilní. Od doby, co nedržim dietu, se mi kritika rozložila na více tělesných částí a vůbec částí mojí osobnosti, a zažívám dramatický úzkosti - jenže pokaždý z něčeho jinýho.
Ještě bych ráda specifikovala že nejsem blbá ani povrchní, že tohle je něco, co se bez šance na ovlivnění děje v mojí hlavě, a snažim se to popsat jako nezávislý pozorovatel.
Zkrátka jeden týden si vymyslim, že mám příšernou druhou bradu. Jdu ve svý dramatičnosti tak daleko, že googlim, kolik stojí liposukce, a veškerý čas mezi lidmi trávim zíránim na jejich podbradky a snažením se zjistit, jaká brada je normální. Často jsem mezi lidma zavřená ve svojí hlavně. Ve svojí bublině pseudo problémů.
Za týden a jeden den mě obsese s bradou úplně, ale úplně, přejde. A je nahrazená něčím jiným. Mám moc řidký vlasy. Samozřejmě hned googlím zahuštění a volný čas trávím tupírováním.
A za týden mě přejdou i vlasy a do kurzu přichází stará známá tloušťka, omezování jídla a častější návštěvy posilovny.
A za další týden si připadám hubená. A nesnášim svůj nos.
A pak beďary.
A černý tečky.
A odstátý uši.
A křivý prsty.
A hnusnej jazyk.
Nějakým nemocným způsobem svoje úzkosti, tenze a stres směřuju proti částem svýho těla. Trochu mi to připomíná autoimunní poruchy v mojí rodinně, jedna likviduje střeva a druhá klouby. Mám velký štěstí, že mě se fyzicky neprojevuje nic, ale proč tohle píšu a proč to řešim je, protože mám pocit, že bych se svým myšlenim měla něco dělat dřív, než začne atakovat moje tělo fyzicky a fatálně.
Dost možná je to taky blbost a rozmary rozmazlený holky, co je zvyklá na to, že jí lidi řikaj, že je hezká.
Jenže mi to začíná připadat chronický a limitující. Protože kvůli tomu mám blbý nálady a cítím se být v mimosvětě, zamlžená a zavřená.
Je tu taky velký paradox mezi tím, co vím reálně, a co prožívám. Reálně vím, že moje uniforma je pořád velikosti XS, sebevědomě si dokonce troufám říct, že jsem v Top 10 týhle lodi, vím všechny výhody, kterejch se mi dostává za jeden blbej úsměv (konec konců sám generální ředitel mi řekl, že mě přijal kvůli úsměvu a očím), a vím přesně, na koho bych si mohla jenom ukázat. Vím, že mi vypadalo dost vlasů následkem mých jídelních eskapád a teď mi padaj znovu kvůli chemicky upravovaný mořský vodě, co nám tu teče ze sprchy, a vím, že mi kadeřnice ustřihla místo ofiny ocásek - a že je mi to ve svý podstatě úplně jedno - ale pořád si můžu dovolit mít vlasy do půlky zad.
A jsem vlastně úplně cool a na vzhledu mi nezáleží.
Jenže je tu něco víc, něco pod povrchem.
Přijde mi to zajímavý a smutný. Já, holky z projektu, a tucet dalších nesmírně kreativních a chytrých holek s ppp, který znám. Myslím si, že já sice nejmíň, ale přece jenom, že jsme všechny kreativní a inteligentní, že máme zájmy a myšlenky na vysoký úrovni, že tvoříme smysluplný věci (bez nároku na odměnu), že pomáháme jedna druhý a jinejm lidem, že máme nesobecký cíle a záměry, že pro nás vzhled neznamená nic na jiných, ani na sobě, ale přesto jsme takový… posedlý.
Ppp nemám, protože nemám ani jeden z projevů MKN-10.
Jo a pokud jsem si myslela, ukazujíce svoje bílý zuby bez jediný plomby, že pět let blití mi projde bez problémů, tak jsem se hodně mílila.
Přála bych si akceptovat svý danosti. Přála bych si být víc schopná užívat si svůj život a všechny jeho možnosti, ocenit sebe, věci, co dělám, co jsem se naučila dělat a kam jsem se dopracovala. Všechno moje štěstí je zakalený tim, že ho neumim prožít. Nezáleží na tom, co dělám a čeho dosahuju, všechno je doprovázený blbou náladou a předurčením, že jsem kopeček hnusu.
Stydim se za to, jak skoro brečím z toho, že se mi udělali 3 beďary na čele, a kolem mě jsou lidi s tvářemi zjizvenými od akné. A tak podobně.
Sociální život je jednou velkou kapitolu mýho sebeznehodnocení. Když se věci dařej, radši se začnu vyhýbat a ztichnu, protože si nechci pokazit auru a dobrý pocit ze sebe, protože s každou další větou co řeknu co vrhám do hodně pravděpodobnýho risku, že na svým projevu najdu víc chyb.
Těžce vyvinutý smysl pro sebekritiku tomu říkám.