Červen 2015

Nepraktický poznámky

19. června 2015 v 16:34 JÁ A VĚCI KOLEM
  • Hodně lidí si o mě myslí, že jsem úplně blbá.
  • Každých deset dní máme crew dril. Pořád si nepamatuju, kde si mám vyzvednout záchrannou vestu a ke kterýmu člunu se mám přiřadit. Až budete číst o jedný potopený lodi a jediný utopený osobě, tak si na mě v dobrym vzpomeňte.
  • Mám problém zapamatovat si lidi. Můžu se s někym bavit půl hodiny, a když ho za pár hodin potkám, pamatuju si konverzaci, ale nepřiřadím si jí k osobě. Myslím, že to trochu souvisí s mojí neschopností napojit se na lidi. Nebo s mým nezájmem napojit se na určitý lidi. Při zapamatování lidí se zaměřuju na detaily. Třeba pána z Texasu, se kterým jsem měla dlouhý rozhovor o San Antoniu (protože je odtud můj vězeň a všechno spojený s mým vězněm mě dokáže nadchnout víc, než tabulka čokolády) si pamatuju jen podle tukový bulky pod okem. Lidi bez detailů si nepamatuju, ale naučila jsem se přívětivou frázi, a když mě opět někdo familiárně zdraví, nasadím zářivý úsměv a řeknu: "Aah, good to see you again!".
  • Mám silně vyvinutý smysl pro sebekritiku. Neřekla bych, že jsem úplně blbá, spíš lehce nepraktická.
  • Vzali mě na všechny (dvě) školy, kam jsem se přihlásila. A nemusim to sdílet. A vy budete nosit špinavý talíře do konce svých dnů. Haleluja.
    A teď si můžu vybrat ze dvou států. Jenže na to nemám. Asi jsem moc nepraktická na to neutratit všechny peníze. Tak asi zpátky k tatínkovi.
  • Přestala jsem pociťovat žízeň, což mi vadí. Dřív jsem se prolívala vodou 24 hodin denně, ale od doby, co mám zakázáno pít na pracovišti a můžu si jen jako pes cucnout z fontánky nebo do sebe naklopit něco v myčce, nemám šanci. Tělo si na to zvyklo a přestalo si o vodu říkat, takže mě už nenutí vzpomenout si na vodu, i když máme šrumec. Tak nepiju nic a pomalu usychám.
  • Piju akorát kafe, takže moje půlroční abstinence je pasé. Bez espressa před obědama nefunguju. Dávám si doble shot a servíruju deset stolů najednou. Jen škoda, že to nikdo neocení.
  • Mám novou kabinospolubydlící. Když poprvé vstoupila do našeho kurníku, jedna z prvních věcí co řekla bylo: "Oh, you have a lot of books, are you a nerd?". A tak zabila náš vztah ještě předtím, než mohl vůbec začít. Mimoto mám knížky jenom 4, z čehož 2 jsou beletrie, jedna je nepostradatelná příručka Ashtanga jógy, kterou ráda listuju a sním o tom, že jednou budu mít čas, a poslední je filozofický žblept o tom, jak využít sexuální energii v životě. Přišlo mi to jako zajímavá myšlenka.. kdybych dokázala přeměnit svojí sexuální energii na životní energii, tak bych mohla i lítat.
  • Spolubydlící je muslim a naučila mě, že ramadán je svátek umělé koktejlové výživy.
  • Už mě to tu sere a začínaj se mi dělat vrásky kolem očí. Posledně mě někdo tipl na 25 a já se rozbrečela. Je mi přece teprve 24.

Paluba zkažených charakterů

2. června 2015 v 9:13 JÁ A VĚCI KOLEM
Zprávy z ráje,
nebo zkrátka z týhle lodě, jakkoliv to hodláte nazývat.

Vždycky mě tak nějak rozbrečí nebo skoro rozbrečí, když se mě někdo zeptá "Monika, how are you doing today, you look sad". Jednak proto, že mě dojímá, že se někdo zajímá, a jednak proto, že mě to donutí zamyslet se, jak se teda vlastně mám, a že moje tvář asi odráží něco, na co nemám čas myslet. Tak na to myslim a nevim. Když se začínám přiklánět k variantě, že mě to sere, zaloguju se na internetový bankovnictví a počítám čísla, a se smutkem zjišťuju, že čísla mě netěší. Jak se říká, za peníze si štěstí nekoupíš, jenže já si myslim že jo, protože s těmahle číslama můžu studovat, kde chci, a můžu se vystěhovat z domu hrůzy. Čísla jsou cestou k budoucnosti a tak jsem se i naučila lézt lidem do prdele a sbírat tučný dýška. Říkám, že tahle práce mi zkazí charakter. Ani ne tak práce sama o sobě jako spíš kolegové a vztahy na pracovišti. Kdyby všichni byli tak slušní jako já, svět by byl krásný místo.

Než jsem sem přijela, těšila jsem se, kam se všude podívám. Těšila jsem se na Petrohrad a tak. Teď jsem v Petrohradu. Viděla jsem ho z okna. Pěknej Petrohrad. Ne že bych neměla čas, ale následkem práce práce práce je jediný, co mě láká na návštěvě přístavu, dobrý jídlo, pizza, zmrzlina, čokoláda a zásoby red bullu.
Do těhle slov je teď omezena moje životní motivace: práce, pizza, čokoláda, red bull a crew bar.
Jídlo na palubě se jíst nedá, pokud zrovna nemáte odvahu na to cpát do sebe zbytek oběda nějakýho hosta v myčce, těsně předtím, než ho vyhodíte do kýblíku na food waste a možná zapláčete nad tím, jak polovina světa trpí hlady a mi tady vyhazujem pětihvězdičkový steaky do kbelíku. Chudák kráva, protože se nemůžu srovnat s tím, že kus něčí zadnice končí ohlodáná americkou babičkou v koši.
Jím teda hlavně sušenky. Nad sušenkama nikdo nebrečí.
Ani nevím, co mám psát, žiju v tak malý bublině ve společenství 900 amerických důchodců a 400 člěnů posádky, můj starej život už mi nepřipadá, jako realita. Realita je tenhle malej ohraničenej prostor, moje sušenky třikrát denně, ramenatý kluci o kterých až po třetím rande zjistíš, že maj doma ženu a dvě děti a nevíš, jestli se máš stydět víc ty, nebo oni.

POZITIVNÍ ODSTAVEC:
Baví mě mluvit celý den anglicky, baví mě mluvit s americkými hosty o Kalifornii a o Praze, baví mě schovávat se před norskym větrem ve vyhřívanym bazénu na deváté palubě, baví mě plavat s mojí kamarádkou z Holandska a porovnávat si celulitidu, baví mě tancovat v crew baru a pít Coronu, baví mě, když mám volný odpoledne, sednout si s knížkou do kavárny, vyhřívat se na teplym Německym slunku a užívat si samotu, baví mě dělat jógu v 11 večer na rozbouřenym moři, trénovat balanční pozice a padat při nich na zadek, baví mě vtípky s kolegy a... už nevim.