Duben 2015

Namořníkova dobrodružství - z Benátek do Istanbulu

13. dubna 2015 v 15:12 JÁ A VĚCI KOLEM
Jak vypadají první dny po spuštění naší loďky na širé moře?
Den druhý, Kotor, počasí se zhoršuje. Vítr nás odfoukává blíž k pobřeží a téměř nabíráme dno a troskotáme po vzoru populární Costy Concordia. Situace je tak vážná, že oběhla světová média. Kolegové během servírování obědů odbíhaj zvracet. Talíře se sypou ze stojanů a na podlaze se tříští na sto kousků.
Den třetí, počasí horší a horší. Kapitán oznamuje, že místo zastávky v Řecku budeme pokračovat přímo do Istanbulu. Počasí nám nepřeje, na Řecko se můžem podívat z okna. Lidi klopýtaj ze strany na stranu. Kolegové stojej na záchodě frontu na zvracení. Během bezpečnostího školení pro celou posádku někde praská potrubí a vracíme se do kompletně vytopené restaurace. Místo zasložené pauzy zachraňujeme, co se dá. Někdo říká, že tohle taky bylo těsný. Že tahle loď je tragédie a že tu nic nefunguje tak, jak se má. A že půjdem ke dnu.
Některý holky přestaly používat make-up a chodit na snídaně. Raději se ráno vyspí o 20 minut dýl a místo večeře si daj šlofíka. Za pár dní budeme mít trojnásobek hostů, než teď. Můžem si ukázat na kolegy, který to nedaj. Na přežití je třeba systém. Je třeba jíst, protože kdo má prázdný žaludek má mořskou nemoc a nemá energii. Je potřeba mít volný čas a strávit ho nějak, odreagovat se, ne jen práce-spaní-práce-spaní. Většina lidí ve volnym čase, pokud nespí, jí a pije. V 11 večer,, když máme po šichtě, se většina mýho týmu jde nacpat na půlnoční svačinu a pak do crew baru. Já místo toho jdu do posilovny na svůj půlnoční work-out. Koukaj na mě a říkaj, že jsem blázen. Koukám na ně, jak se o půlnoci cpou mletým hovězím a zapíjej ho červeným vínem a říkám, kdo je tady blázen?
"Monika is strong, she's still smiling," konstatoval dneska manažer porovávaje mě s kolegy, kteří ztratili úsměvy. Možná je to proto, že oni ztratili svoje přírozený úsměvy, kdežto já držim svůj fake smile od začátku bez ohledu na náladu. Jsem v pohodě.
Mám štěstí, protože mě maj vedoucí rádi a dávaj mi nejjednodušší práce. Nejdřív jsem si myslela, že je to proto, že jsem očividně neschopná, ale viděla jsem podobně neschopný kolegy jak dřou jako mezci. V posledních dnech jsem většinou: stála u dveří a po dobu podávání snídaní a obědů každému příchozímu říkala "good morning", kopečkovala jsem zmrzlinu a nandavala domácí cookies (a zbytky nandavala sobě do kapsy), skládala jsem ubrousky a leštila vidličky, prostírala stoly a doplňovala máslo do mističek, anebo jsem obsluhovala na palubě, kam skoro nikdo jíst nechodí, protože fouká. Jedna moje bývala kolegyně by to nazvala blbuvzdornou prací, ale pfff, za ty prachy, žiju si jak král.
Mám štěstí, protože mám známosti v různých oddělení, a tak mi kuchař šlehá banánový smoothie, kluk z roomservisu fasuje burákový máslo a houskeeping daruje toaletní papír.
Mám štěstí, protože nemám mořskou nemoc a čím víc se loď pohybuje, tím víc mě to baví. Koukám na rozbouřený moře a fascinuje mě to.
Mám štěstí, protože je mi jedno, jestli se potopíme…
To zní trochu morbidně, že.

Mám na mysli jen to, že nemám strach. Že ve chvílích, kdy loď skáče nahoru a dolu a ozývá se tříštění vody o příd, kdy vítr rve elegantní stínítka na terasách na kusy a kutálí stoly na palubě sem a tam a déšt bičuje okna, že v těhlech chvílích zachycuju bolestný pohledy kolegů a samotný se mi chce smát, a někdy se směju, protože kdybych chtěla pracovat na bezpečnym místě, který drží pevně na zemi, tak zůstanu v rathově a nehnu zadkem.

Výhled z mojí práce, dneska moře klidný a hladký. Tady nalejvám kafe a džus. Lucky me. Love my job.