Březen 2015

Hvězda krajiny světakraje

25. března 2015 v 21:58 JÁ A VĚCI KOLEM
Jsem fuj-tak-neskutečně-povrchní.
Došlo mi to poté, co se mě kolegyně zeptala, jestli se mi tu někdo líbí. A já říkám ne, je to hrůza, z 400 členný posádky je tu 85% kluků v mym věku, a žádnej z nich není hezkej. A ona říká, že podle ní kluk nemusí být hezkej, že je spíš na chytrý kluky s charakterem. Tak jsem se nad tím zamyslela a začala hledat chytrýho kluka s charakterem... a taky nic.
Nicméně ano, hodnotim všechny na první pohled stylem: tenhle ne, ten má upravenější obočí než já, tenhle ne, ten má moc nagelovaný vlasy, tenhle taky ne, protože si oblékl tepláky do baru...
A protože žijeme v bublině a protože si lidi myslí, že s nikym nespim, tak se tu o mě už šušká, že jsem na holky.

Práce je unavující. Musím si zvyknout na nový režim a pracovat zombie style, jak se tady tomu říká. Jsem vyčerpaná, potřebuju pauzu nebo drogy. Myslim, že krom spánku a klidu mi chybí živiny - proteiny především. Doma je nahrazuju čím se dá, tady je pro vegetariány jenom zelenina, jednou jsme měli tofu. V kantýne vaří překvapivě dobře, lépe řečeno excelentě. Vyhovuje mi být vegetarián a nemuset si vybírat. Z 6 jídel si vezmu to vegetariánský a je mi fajn. Vybírat si jídlo mi dělá problém, protože jsou kolem pořád lidi, co člověku civí do talíře a komentujou to: "a ty jako držíš dietu nebo co?" a "a to ti jako chutná?" anebo "jaktože pořád nevypadáš jako prase když sníš všechno tohle?". Jsem v klidu a v pohodě ale stále neznám odpověď na otázku, co znamená jíst dobře a co nedobře. Na snídaně už nechodim. Ježto jsem jediná kdo nejí k snídani pečené brambory, slaninu, vajíčka a máslové pečivo vysloužím si divný pohledy vždycky, když si na talíř položím svoje 2 toasty a z kapsy vyndám sklenici burákového másla. Neměla bych řešit, co si o mě myslí ostatní lidi, že. Nicméně jsem zjistila, že je zakázaný skladovat v kabině jídlo podle nějakého předpisu (což dává rozum poněvadž tu jsou předpisy na všechno, jsem si jistá, že existuje i nějaký předpis na prdění), a protože nemůžu žít bez burákového másla a nemůžu snídat máslový sladkosti ani míchaný vejce (nebo minimálně ne každý den), schovala jsem burákový máslo v tašce se špinavejma spoďárama (ano budeme mít náhodné zásahy do soukromí a kontrolu kabin), protože pokud mě nebude prohledávat fetišista, tak tam ho snad hledat nebude. Snídám tedy potajnu v kabině a mám radost, že kvůli tomu můžu vstávat o 15 minut později a alespoň jednou denně mám odpočinek od starosti - ke komu si sednout. Sama sedět nemůžu, protože už jsem si vysloužila mnoho komentářů na to, že sedim sama, že jdu sama, že nemluvím, a mnoho otázek, jestli mám vůbec kamarády, a proč nemám kluka, a ještě jednou nebo dvacetkrát, proč nemluvím čtyřiadvacet hodin denně. Jo neměla bych řešit, co si ostatní myslej a co řikaj, a neřešim to zdaleka tolik, jako bych to řešila před dvěma, třemi lety, ale pokud mám možnost, tak se tomu vyhnu. Ticho, chci ticho. Umím mluvit a socializovat se ale nemůžu se socializovat 24 hodin denně 7 dní v týdnu 6 měsícu s jedněma a samejma lidma. Někteří lidi fakt nemaj mozek ani soudnost, a pak tady mám hledat chytrýho kluka s charakterem.... Soustředím se na práci a těším nebo netěším se na to, až se za týden naloděj pasažeři a všechno bude jinak, protože nepůjde o nás, ale o ně především, a až se potopíme tak budu poslední, koho nacpou do člunu, protože hosti maj přednost a já nejsem průbojná ani ve frontě na jídlo, natož pak ve frontě na život.

Jak jsem se stal námořníkem

2. března 2015 v 18:34
Nejdřív jsem se ztratila v Benátkách. V zimní bundě jsem pochodovala na pražícím slunci a spálila si nos. Pak mi na obědě došlo, že není cool být námořník-vegetarián a zatímco srbo-chorvatští kolegové se na bufetu ládovali mletým masem, já vzorně čekala na polévku uvařenou podle vždy fungujícího receptu: vezmi pytlík mražené zeleniny, hoď ho do vroucí vody a podávej. Že jsme ubytování v čtyř hvězdičkovém hotelu se mojí stravy netýká. Při snídani volím mezi míchanými vajíčky, cukrovými kolečky s jogurtem a čokoládovým croissantem. Vybírám si vajíčka a zároveň s nima polykám svoje kecy o tom, že se vejcům vyhýbám a jím jen výjimečně ty naše domácí.


Školení zvládám prozatím velmi dobře. Cítím se (na svoje obvyklé poměry) společensky zařazená, je mi pohodlně, uvolněně, dokonce si zvládám odlehčeně povídat se svým nejvyšším manažerem a připadám si trochu v jinym světě, v jinym těle, z jedný lidský kůže přelitá do druhý, do lepší. Proto cestuju. Cestju za jinym já.


Jedinej těžkej zásek a skoro-úzkostnou-ataku mi přinesla teambulidingová aktivita spočívající ve sdělení něčeho lichotivého 4 libovolným lidem. Něco, za co je obdivuju a za co jim děkuju. To je příšerný atak na sociální úchyly mýho typu z obou stran. Jednak, co když nedostanu žádný papírek, nebo co když dostanu negativní zpětnou vazbu (věčný trauma z hry na střední, kdy jsme si anonymně popisovali papíry na zádech a já několikrát získala charakteristiku "divná"), a druhak, co když sdělím ocenění někomu, kdo o mě nestojí? Největší úsilí mě stojí jedna hrozně sympatická holka, se kterou bych se chtěla bavit a ona se baví se mnou, ale mám takovou hrůzu a špatný zkušenosti s děláním kamarádek, že mě to prostě děsí a neumím být přirozená. Nevím, jestli je akceptovatelný na ní čekat, jestli je akceptovatelný sednout s k ní na obědě, jestli je akceptovatelný poslat jí friend request na facebooku, jak familiární můžu nebo nemůžu být po dvou dnech, co se známe, co se hodí říct a co se nehodí říct.. je akcepotvatelný dát jí papírek? … Já to s holkama prostě neumim a jde mi stokrát snáz udělat si deset milenců, než jednu kamarádku. Jak říká Vendy: umim děti a důchodce. Lidi mýho věku - psycho.
Nu, abych nebyla moc dramatická…. S třesoucím se hlasem a červenejma flekama na krku jsem jí předala jeden ze svých vděčných papírků (poté, co jsem vyhodila papírek, na který jsem napsala něco na způsob: díky, že se se mnou bavíš a žes mi dala půlku svýho croissantu.. zofalec!) a ona mi k mojí úlevě hned dala jeden nazpět. Druhý jsem předala našemu manažerovi, což pyšně považuju za hrdinský čin, a zbytek náhodným Filipíncům, který jsou do mě všichni zamilovaný, protože s nima na rozdíl od ostatních nejednám jako s póvlem, ale jako s rovnocenými kolegy.



Jsem totiž hodnej člověk a umím se chovat hezky ke všem lidem, kromě svých rodičů. Fakt smutný a fakt nevim proč.