Únor 2015

Tak...

13. února 2015 v 11:02

Jak do sebe všechno zapadá nebo nezapadá

8. února 2015 v 19:44 JÁ A VĚCI KOLEM
Sedím doma a bolí mě to dole.
Bylo to vlastně dobrý, dokud jsem se na to nepodívala. Hnusná černá rozpálená rána.
...a hezkej anesteziolog mi zapichuje kanylu přímo mezi jizvy.
Vlastně jsem ráda, že se to všechno tak stalo. Že do sebe všechno i přes komplikace a milion telefonů, rušení a znovuobnovování schůzek, školení, lékařských prohlídek, operace samotné a odjezdu zapadlo tak, jak mělo. K dovršení plánu potřebuju už jen zahojení bez komplikací.
Jen mě mrzí, že jsem nestihla jet do Izraele. Voják se mnou od tý doby nekomunikuje zdaleka v takový intenzitě, jako předtim. Asi, když nejsem dostupná fyzicky, jsem k ničemu. Asi nepotřebuje neustálý, byť jen virtuální, přesvědčování o svý žádoucnosti, jako já.
Píšu dopis svýmu vězňovi, vděčnej ubožák kterýmu stačim virtuálně, a představuju si, jak ho bude číst. Je zvláštní si to představovat, protože to neumim. Neumim si představit ani jeho, ani jeho prostředí. Pochybuju, že on si umí představit mě a díkybohu za to. Jak tady sedim ve svý podivně zkroucený počítačový poloze, s mastnejma vlasama, ve vytahanym tričku Rammstein, kterýmu bude už 6 let, jak smrkám do toaletního papíru a štourám se v uchu, a do toho píšu povznesenym stylem och-jak-jsem-úžasná a posílám fotku, kterou jsem vyfotila na třicátej pokus po double dávce make-upu.

Těším se na focení a těším se na nadcházející týdny a zbytek je mi jedno. Pohybuju se někde mezi přehnanou organizovaností a naprostou flegmatičností. Je mi to jedno, protože všechno nějak dopadne.