Prosinec 2014

Vánoce u Banalitovic

27. prosince 2014 v 16:18 JÁ A VĚCI KOLEM
Letošní vánoce byly pro nás všechny jiný, protože jsme měli hosta, což u nás není vůbec zvykem. Hosty jsme doma neměli už několik let. Nemíváme žádné, pokud je nepřivedu já. A já je nevodim, protože se stydim.
Host byl nesmírně milý a pohodový a vnesl k nám neobvykle pěknou pozitivní atmosféru, v překladu: všichni se z něj mohli posrat. Normálně se doma nebavíme, nepomáháme si, natož abysme něco hráli. Kdežto náš host během všech konverzací pomáhal zdobit stromeček, balit tátovi dárky a nosit mámě talíře ze stolu, a když vyházel všechen použitý vánoční papír, vymyslel hru s kuchyňskou váhou, co máma dostala pod stromeček, a já nevěřícně koukala na svoje rodiče, jak vedle sebe sedí tak blízko, že se dotýkají, smějou se a vzájemně se pošťuchujou během toho, co se snaží odhadnout, kolik co váží. V závěru náš host všechny poobjímal, máma se rozbrečela, já jsem odešla do práce, on odjel na nákup a uvařil mi romantickou večeři u které mi vyprávěl, co všechno odstřeloval z tanku, a v ten moment jsem se z něho mohla posrat já, protože mám asi nějakou úchylku na vojáky, na tanky a snipery. A teď si říkám, proč jsem ho rovnou nepožádala o ruku...
Druhý den jsem ho odvezla na letiště a z letiště jsem se odvezla rovnou na pohotovost do Motola, protože jsem v rozkladu...

Co vlastně potřebuju a nepotřebuju k životu

13. prosince 2014 v 20:54 JÁ A VĚCI KOLEM
Dala jsem si naprosto a zcela relaxační víkend, protože si potřebuju alespoň částečně narovnat zdraví, než přijde pondělí a s ním dalších 10 dní v práci vkuse (rozuměj střídání 2 prácí, dělat 10 dní to samí tak stereotypem umřu). Jelikož jedu na tomhle pracovnim režimu už cca měsíc ani se vlastně nedivim, že potřebuju narovnávat zdraví.
Flákám se v samotě a tichu a je mi tak naprosto dobře.
Ráno zapsat seznam úkolů. V průběhu dne je odškrtávat. Zvážit se. Nechápu, jak jsem mohla zhubnost i přes nesmírný ujídání a celodenní zobání v rastauraci. S klidem tak celý den chutnat cukroví, co máma vytahuje z trouby, a pak se vztéká, že jí nevychází kolečka na slepování, protože jsem snědla víc spodků. Uvařit si něco zdravýho na celej víkend (a zajíst to cukrovím). K obědu quiche se špenátem a jáhlami, k večeri polévka s červenou čočkou. Mazat si opary a polykat léky v pravidelných intervalech. Ať žije chemie. Konečně odepsat několika lidem, který jsem nechala čekat už nadmíru dlouho (co se odepisování týče pořád to bohužel nezvládam zodpovědně a včas). Radost z toho, že si píšu s kamarádkou z Ameriky, která jsem myslela, že mě nesnáší. Přišla první výplata, ťukám alza.cz a odešlu objednávku společně s celou výplatou, nicméně 90 procent dárků pro sebe i pro ostatní mám tak zfouknutou na jeden zátah. Od doby, co dělá alza kosmetiku i hračky, je to jednoduchý. V průběhu všeho si dát 2 šlofíky. Šrotit strategie na zkošku z angličtiny. A prostě dobrej pocit z příjemně stráveného dne, odvedený práce a překvapivě neoddávání se úchylkám jako hodinový mačkání černých teček. A dobrej pocit z budoucnosti, protože izraelskej voják, hory, Dusseldorf, a nakonec Benátky a loď.
Jen kdyby na mě máma nemluvila...
Teorie štěstí (nebo minimálně ne-deprese, abych to nepřeháněla) je nemít čas myslet a mít se na co těšit.
Tečka.

Sucho

9. prosince 2014 v 17:27 JÁ A VĚCI KOLEM
Chcípaj mi všechny kytky v pokoji. Nevim jestli usychaj nebo hnijou přemírou vody. Ono se říká, jaký pán, taková kytka. Nebo pes, to je jedno. Nejsem schopná udržet naživu svý kytky a čím dám tím víc mám pocit, že nejsem schopná udržet naživu ani sebe. V jeden moment se mi vyrojilo najednou x zdravotních obtíží. Na seznamu "co dělat" mám vypsáno tolik telefoních čísel lékařů, že nevolám nikomu, protože se mi stejně nevejdou do přeplněnýho programu. A k praktickýmu nemůžu, protože je to teď můj zaměstnavatel a představuju si takový to: "Tak si slečno sundejte tričko a poslechneme si srdíčko." Ne že bych obvykle měla problém se svlékánim. To vůbec. Z toho taky pramení dobrá třetina mých problémů. Z vlastní nezodopvědnosti a teď už je pozdě. Nedivila bych se, kdybych měla i HIV. Fakt bych se nedivila. Jo, jsem trošku paranoidní a hypochondrická. K tomu vypadám, jak kdybych si právě vytáhla z žíly injekci perníku (což se mě netýká, leda by se jednalo o vánoční perníčky, který se mě týkaj až až) a na ksichtu mi naskákaly nechutný úkazy. Nevím proč. Možná stres, možná, že věci zvládám na oko, ale tělo se bouří a povrchově se mi snaží ukázat, že je něco špatně. Protože zevnitř ho v rámci sebekontroly a sebeklamu nejsem schopná vnímat. Nebo jsme prostě jen snědla moc perníčků, těch, co dáváme v práci ke kávě, a já je vždycky, ať už schválně nebo tupostí, zapomenu dát, a pak si jima krátím dlouhou chvíli.