Říjen 2014

Dům debilů

28. října 2014 v 10:31 JÁ A VĚCI KOLEM
Táta mi ukázal nějaký super ostrý nožík, který si pořídil na domácí práce, a zeptal se mě, jestli si tím zase nechci pořezat nohy.
Že prý bych ani nemusela tlačit.
Ta myšlenka ho pobavila, až se popadal za břicho.

Jak nemám ráda lidi, a jak lidi nemaj rádi mě

26. října 2014 v 16:08 JÁ A VĚCI KOLEM
Jestli jsem říkala, že stejný sračky doma zvládám, ačkoliv jsem je dřív nezvládala, a to díky psychickýmu posunu a překlenutí se na jinej level cítění...

...tak to byla jen otázka času...

Měsíc doma a tamtadadá!

Je mi jasný, že jediným řešením bude trvalé přestěhování se, a neříkám někam za oceán, ale třeba jen za roh, do vlastního ohraničenýho prostoru. Však už na to mám taky věk a jedná se zkrátka o přirozenej vývojovej proces. Vzhledem k tomu, že za 3 měsíce plánuju a doufám v další výjezd, to budu ještě chvilku muset zvládat. Do té doby hodlám mít práce tolik, že budu mít volnej pouze jeden víkend za 14 dní. Pak budu boháč a tak...
Stále zajímavá mi připadá otázka léčby buď jako vyčlenění se z nemocného prostředí, nebo změna náhledu a zvládání nemocného prostředí. Věřím v obě, ale varianta 2 vyžaduje hodně hodně brnění, trpělivosti, soucitu, akceptace, sebeakceptace a síly, zatímco varianta 1 stojí jen jednu letenku. Ehm... Analogie: může dítě z feťácké kriminální rodiny dospět v rozumnou střízlivou bytost?
Může dítě z mojí rodiny vyspět v pozitivní a sebevědomou bytost?
Možná už je pozdě, protože jestli dnes už máme mechanismy zvládání a obrňování se, v dětství jsme neměli nic.

Pokud jde o výjezd taky jsem si říkala, že zrovna já, se svým báječným sociálním postojem, se hrnu sama mezi hordu cizých lidí a ke všemu mě to těší. Upřímně řečeno jsem více nervózní z toho, jít sama do posilovny a cvičit na stroji, vedle kterého v dosahu deset metrů čtverečních cvičí někdo jinej, než z toho sama sednout na letadlo a odletět někam do tramtárie.
Důvod?
Jsou mi jedno jednorázový setkání.
Vaděj mi opakovaný setkání. Vaděj mi opakovaný setkání, protože se vážou s tvorbou názoru. Mám strach z hodnocení svojí osoby jinejma lidma. Mám pocit, že jim vidím do hlavy a čtu jejich soudy, a ty soudy jsou obarvený mojí paranoiou a sebekritikou. A proto se nejradši bavím s lidma z blogu nebo s lidma, co mě znaj podobným způsobem, protože těm už jsem se představila in and out v nejhoršim, nebo nejlepšim světle. Svým způsobem mi to připomíná moje vysněný "nechat se zavřít do léčebny, protože se budu moct chovat jak blázen a nikomu to nebude připadat divný". Nemuset si na nic hrát, jsem blázen stejně jako vy.
Jsem motivovaná jít do nových setkání otevřeně se všema divnostma. Potřebuju svobodu rozsahu a stejně se jednou na ty divnosti kápne, a to v divnym akumulovanym obalu potřísněným blbejma tajemstvíma, který bořej pěknej obraz, kterej jsem o sobě navykládala...

Aha

13. října 2014 v 19:11 JÁ A VĚCI KOLEM
A když si uvědomíte, co všechno jste prováděli svýmu tělu
a absolutně si nevážili, že je zdravé a funkční.
Tváří v tvář všem vážnejm věcem: vůbec nejde o estetickou stránku.

Na světě je tolik nemocí a začínám mít hrůznej pocit, že z toho nevyváznem živý (aha).
Čím jsme starší, tím větší šance nějakou "ulovit".
Pohlavní choroby úměrně rostoucí s počtem sexuálních partnerů ani nezmiňuju.
A pani ve vlaku, co bolestí ani nemůže sedět.
Moje čistící obsese se prohlubuje. Zachvíli mě asi uvidíte v rukavičkách a s rouškou na hubě jak otvírám dveře na záchody v kině loktem a všemi tělesnými otvory si aplikuju preventivní přípravky na posílení imunity.

Proč se špatný životy místo naděje obracej do ještě horších.
Smysl? Kde? Aha.

Taky mě napadlo, že někteří lidi nikdy v životě neslyšeli, že jsou krásní. Na to, že v dnešních dnech mě sotva něco dojme, tahle myšlenka mě dohnala k slzám.
Lidi, co slýchaj jen pravej opak, a to i od vlasního otce. Pokud tě za něco nesnášim, pak za tohle.
A já sama žiju jak nějakej podivnej tvor nebo upír, co se krmí lichotkama a mužskou pozorností, a co začne vadnout, když se jednoho nebo druhého delší dobu nedostává. A pak to začne bejt špatný a sexistický ve snaze urvat pozornost násilím.
Jak velkou roli v tom hrají rodičovské role nebudu rozebírat, protože jsem se zařekla, že na nikoho nebudu svalovat vinu.

Zvládám s klidem všechny situace doma, ze kterých bych se před rokem věšela na půdě.

Ve snaze podpořit matku, vyjmenovala jsem jí všechny lidi v mym okolí, který se maj blbě. Nezbyl mi nikdo, kdo by se měl dobře. Ještě druhý den mi volala a poděkovala za to, prý jí to moc pomohlo. Jó závist je pěkná věc, a když se máme všichni na hovno, hned se v tom hovně žije líp. Nemám ráda úspěšný lidi. Kazej systém.
K tomu jsem jí vymyslela terapeutickou metodu. Za každou věc, o které řekne, že jí dneska nasrala, bude muset říct jednu věc, která jí nenasrala. Až tohle začně zvládat postoupíme o level výš a bude muset říct věc, která jí potěšila. Začíná totiž být na hlavu, že naše konverzace je pouze výčet věcí, který jí serou.

Oproti tomu ze mě se za ta léta stala citová guma. Zřejmě jsem všechny slzy vybrečela v pubertě
a zjistila, že nemůžu zachránit svět
a jediný, co pomůže, je pozitivní naladění a humor.
Netlačim se do toho nějak psychologicky, prostě to tak cítím, cítím se dobře, a i uprostřed těhle mizernejch časů mi na tváři kvete úsměv, kterej mi kdysi kvetl nesmyslě po antidepresivech, ale dnes kvete z dobrýho pocitu z toho, co dělám.
A když zrovna nemám chuť se usmívat, tak se nesměju. Ne jako dřív, kdy jsem se snažila držet koutky v permanentním pozoru, aby zase někdo nekomentoval, že se tvářim jako vejce.
Mám pocit, že dokážu překonat i ty nejhorší scénáře.
Neznamená to, že jsem zlá, když se nehroutim pro druhý? Nebo mi to ještě nedošlo?
Myslím, že jsem dorostla k velký síle a prozření, a mám toho za sebou tolik, že jen tak něco už mě nezboří...
... jen se ve mě zase zrodil strach ze tmy a když jsem sama, nemůžu spát bez rozsvícené lampy.
Takovej jsem hrdina
protože mám pocit, že ve tmě jsou věci horší, a že tam na nás číhá smrt,
a že světlo na konci tunelu je vlastně porod.