Září 2014

Aktuální drama aneb hledám si práci

29. září 2014 v 7:44 TROCHA FILOZOFOVÁNÍ
Z kariérního honu je mi dosti špatně a říkám vám, že by mě to zdaleka, zdaleka tak nebralo, kdybych neměla jednu kamarádku, která je tak extrémně ambiciózní a kariérně nastartovaná, že ve svym mladym věku mluví o hypotéce a podobných záležitostech, který vidim někde v dálavách dospělýho života, který se mě netýká, a mámu, která dnes a denně brečí nad vlastním neštěstím života státního zaměstnance a jaký to je, být závisla na muži. Z toho všeho mě popadá vtíravý pocit, že vlak úspěšného života mi už ujel. Jó, negativní matky, naše zdrcující vzory.
Užívám si víc, než kdo z nich, ale v těchto chvílích mě stresuje, že jediný, co dělám je, že překlenuji čas, zaplňuji obdobím něčím, co je skvělý, ale nesměřuje to k budoucím hodnotám - k pošahaný kariéře face to face počítači v kanceláři, hypotéce na baráček v řadové zástavbě na okraji Prahy a doživotní zásobě plenek Pemprs. Chci takovej život? Ne. Nebo jo? Jaký jsou možnosti?
Alternativní vzory nemám. Mám jeden negativní vzor - mámu - který mi vtlouká do hlavy, takhle státní zaměstnanče dopadnout nechceš, a druhý vzor reprezentovaný tátou a kámoškou - vzor báječného života soukromého sektoru obchodního, aneb žijeme z toho, že naši zazobaný zákazníci si kupujou naše značkový vypínače a tankujou náš značkovej petrol do svejch značkovejch aut. A až se vám bohatí pánové národí postižené dítě, vražte ho tamhle do školky, kde se vám o něj bude starat vystudovaná dobrá duše za čtvrtinu vašeho platu.
Asi to vidím dosti černě, ale z aktuálních vzorů mi jiný pohled neleze.
Potřebuju alternativy.
Potřebuju se asi přestat bavit s některejma lidma, protože jejich přesvědčení mě potápěj.
Nebo si potřebuju postavit vlastní přesvědčení dosti silné na to, abyste mi byli jedno.
Nebo potřebuju věřit ve vyšší dobro a v to, že dobrý nepeněžní hodnoty nám jednou k něčemu budou.

American Dream

23. září 2014 v 23:06 JÁ A VĚCI KOLEM
Někteří lidé mi říkají, že můj život je jako ze seriálu.
Mě to občas spíš přijde jako špatná telenovela, ale fakt je, že Amerika, obzvlášť teď, když se tak nešťastně ohlédnu, byla neuvěřitelná.

Už od velice prvního momentu, kdy první, co se mi stalo při vstupu na území Spojených států, bylo, že chlápek na imigračnim, co mi vrazil rázítko do pasu, mě pozval na rande, a já si říkala, "pěkně nám to začíná, Amerika bude fajn". Byla.

Žila jsem uprostřed lesa v Pensylvánii v chatce s tuctem postižených amerických dětí, po večerce jsem se někde ve stínu za rohem držela za ruce s Argentinským plavčíkem, nad jehož opáleným tělem pláču dodnes, zúčastnila jsem se židovského obřadu, na kterém se mi nejvíc líbily sušenky zadarmo, v New Yorském hotelu jsem přímo ze záchoda shlížela na Times Square, pila jsem malinové mojito v rooftop baru s výhledem na noční Empire State Building, chytala jsem bronz na pláži v Santa Monice, prošla jsem se po chodníku slávy v Hollywoodu, sledovala jsem baseball zápas Yankees z rooftop baru v San Diegu, jela jsem na kole přes Golden Gate Bridge, nechala jsem se zavřít v cele na samotce v Alcatrazu, v národním parku Yosemite jsem viděla požár lesa, řídila jsem 100 mil za hod po amerických dálnicích, pozorovala jsem nekonečno hvězd na obloze v Death Valley, viděla jsem západ slunce nad Grand Canyonem, v Monument Valley jsem si připadala jak v pravym americkym westernu, hrála jsem poker v casinu v Las Vegas a vyhrála jsem 10 dolarů, za který jsem si koupila pizzu, ve výřivce jsem líbala americkýho ex-vojáka, který v Afghanistánu zabil 38 lidí, navštívila jsem nejzajímavější muzeum holocaustu ve Washington D.C., vyfotila jsem selfie se Sochou Svobody, prošla jsem se po Brooklynském mostě a nakoupila jsem si děsně drahý spoďáry ve Victoria Secret...
Takhle na pár řádkách to zní jen jako pár řádků.
Musí se to prožít.
A pak si zase zvyknout, že ne vždy a všude je sranda a California sunshine.
Jsem doma.