Červen 2014

Home, sweet home 2

13. června 2014 v 13:00 JÁ A VĚCI KOLEM
Jsem doma jeden posranej tejden. Jedinej tejden, a máma už se se mnou nebaví.
Tyhle dětinský tichý války...
Jak mám pak chtít bejt doma.
Jak mi tu má bejt dobře.

Home, sweet home

10. června 2014 v 11:37 JÁ A VĚCI KOLEM
První věc, kterou mi táta řekl na letišti, bylo, že jsem přibrala.
Máma skákala metr do vzduchu a tvářila se jako dítě, které vidí novou hračku.
Ségra se slavnostní večeře nezúčastnila. Vlastně od doby, co jsem doma, jsem jí neviděla ani neslyšela jíst. Přišla za mnou, až když chtěla půjčit peníze.
Sestřenice přítel se bude ženit. S ní ne. Dala se nejspíš znova na drogy, dluhy, sračky, a syn čeká u dveří hospody a hraje si s krabičkou cigaret na to, že bají bko a pájí.

Kdyby aspoň nebylo takový vedro. V pražských ulicích to praží, div že se mi levný botky z Warehousu neroztékaj na chodníku. Tohle vedro mi tady přijde úplně zbytečný. Na Zélandu všechno profukuje skrz široký ulice, přes nízký domy a zeleň, lidi jdou odpoledne na pláž nebo si zaběhat do stínu palem v lesoparku. Já jedu ve svym klimatizovanym autě potkat svýho surfaře na pláži...
(Teda minimálně do tý doby, než se se mnou surfař rozešel).
Zpátky do reality.
V přeplněný tramvaji čuchám podpaží postaršího pána. Z kraťasů mi vytéká čůrek potu, který nenápadně otírám hřbetem ruky. Kroutěj se mi nažehlený vlasy, podmakeupem se mi potí knírek... Ten makeup.. Na Zéland jsem si odvezla 2 nádoby s make-upem, a obě jsem si je přivezla zpátky. Teď mám pocit, že je obě vypotřebuju za tyhle 3 týdny. Nevím proč mi připadá nemožný vylézt v Praze bez napatlanýho ksichtu. Proč jsem na Zélandu chodila v teplákách a bosky - pěkně na přírodno. Hned co vylezu z tramvaje je mi to jasný v okamžiku, kdy ke mě vykročí Jana v růžové upnuté sukni a na jehlách. Na lokti ji visí nějaký Valentino a já si vedle ní připadám jak chudá služebná. "Strašně jsem se na tebe těšila. Jdeme nakupovat?", "Jasný, potřebuju krosnu.", "Krosnu??????".

---Aha super, zrovna uprostřed tohoto fňukání mi přišla smska od host-mámy, že jejich nová holka rezignovala, a jestli nechci přijet zpátky. Čímž se opět otvírá odmítnutá možnost jet po USA zpátky na léto haha---

Tahle možnost by ale znamenala nejspíš jen odsouvání životního rozhodnutí Co se sebou. Odsouvání zodpovědnosti jako najít si práci, najít si byt, koupit si auto (nebo open card). Starat se sama o sebe mi nikdy nevadilo, tudíž to neberu jako nepříjemnou zodpovědnost, spíš mě děsí otázka toho, co ze mě bude, co vůbec chci, aby ze mě bylo, a co ze mě být může. Rozhovor s kariéristickou Janou, která má už od 17 vyvolený okruh auditorských společností, do kterých by se chtěla dostat, mi na pozitivním myšlení nepřidal. Jana z toho taky byla v šoku, že na tomhle světě a v tomto věku může existovat někdo, kdo ještě nemám svou kariéru nasměrovanou ke hvězdám. A když na nic jinýho tak já aspoň věřím na osud a na to, že mě dostane tam, kde to pro mě bude správný.

Jsem ráda, že jsem doma. Mám jen necelé 3 týdny (momentálně už ani 2). Nepadám tak do nudné rutiny, mám pořád koho vídat a je to slavnostní a výjimečný. A hlavně se mám na co těšit. Ještě pořád jo.
A že mi narostlo břicho je mi úplně, ale úplně jedno.